Vyrážíme směr Německo a za několik hodin nás vítá slunečné počasí. Trochu se rozkoukáme a jdeme hledat start. U check-inu jsme překvapeni, že nedostaneme žádnou časomíru, a místo toho podepisujeme souhlas s možnou smrtí. Hlavou se nám honí „do****, do čeho jsme to zase vlezli“.
Je libo koupel s trochou ledu?
Startuje se ve vlnách po dvaceti minutách a naše vlna vypadá díky kostýmům, jako sraz superhrdinů a chlupatých princezen. Speaker říká něco německy, všichni slavnostně opakují, my nemáme tušení, o čem mluví. Start zahalí dýmovnice a vybíháme!
Začátek trasy je lesem, všichni běží v klidu. Za moment jsme u prvních překážek, které snadno překonáme. Ale druhá je ta nejhorší – „Arctic enema“. Kontejner naplněný vodou o teplotě kolem 0°C, do které neustále dosypávají led. Vlezeme do vody a není to tak strašné. Ale jen než zjistíme, že musíme podplavat dřevěnou bariéru. Takže se potápíme a na druhé straně stejně jako všichni ostatní vydáváme nejrůznější skřeky. Dost z toho bolí hlava, ale musíme běžet dál. Jsme asi na třetím kilometru, většina trati je před námi.
Následuje dlouhý běh a zpět k tvrdé dřině se dostáváme u překážky „Just the tip (jen koneček prstu)“. Musíme přeručkovat po úzkém dřevěném trámku, podobném tomu v seriálu Ninja faktor. Další běh, už jsme daleko v lese, a to že se plazíme bahnem ani nezmiňuji. Oddechujeme si až u podplavání překážky „Cage crawl“, která by zavařila všem klaustrofobikům.
Další výzva „Hanging tough“ znamená ručkování na kruzích. Ty jsou ale tak daleko od sebe, že se nechtěně koupeme ve vodě pod kruhy skoro všichni. Za chvíli si u čtyřmetrové „Berlin wall“ pomáháme s ostatními závodníky, nehledě na jazyk nebo národnost. Vzájemná pomoc je v těchto závodech nutná, některé překážky jsou na to přímo navržené!
Jsme někde za desátým kilometrem a už se ozývá únava. Za lesem čeká „Walk the plank“, neboli skok do vody ze 4 metrů. Na této překážce se bohužel v USA utopil jeden muž, ale tady si to dost hlídají. Skáčeme tedy do špinavé vody a pokračujeme dál - nápis signalizuje čtrnáctý kilometr. Většina závodníků už jde klidným tempem. Běží jen ten, kdo opravdu chce.
Po několika kilometrech a mnoha překážkách se blíží cíl. Závěr ale dostane do kolen většinu závodníků. Musíme uběhnout patnáct metrů mezi tisícem visících elektrických drátů, takže ráně se nevyhne nikdo! Mnoho závodníků upadne na zem, protože je to zkrátka srazí. Naštěstí za elektřinou už stojí dvě dobrovolnice s nachystanými vítěznými čelenkami a vítají nás v cíli. Zvládli jsme to! Finálová atmosféra je neskutečná, na každém kroku potkáváme zablácené postavičky s úsměvem od ucha k uchu!
Má tedy smysl jet až do Německa, když stejných závodů je u nás dost?
Tough mudder má výborně vymyšlené překážky, některé vám dají vážně zabrat. Ale bez časomíry to vlastně není závod a běžíte jen sami pro sebe. Je tu strašně uvolněná atmosféra, spousta kostýmů a legrace. Jestli si chcete zkusit, co ve vás je a překonat sami sebe, stojí za to. Ale jestli chcete měřit síly na minuty a vteřiny, budete zklamáni.
Text: Petr Plachký
Foto: ©Tough Mudder, Olympus.de
