Čas 3 hodiny 16 minut, v pořadí 46. nejrychlejší štafeta z 606 týmů. Tomu říkáme na poprvé slušný výkon! „Byl jsem před tím běhat všeho všudy jenom šestkrát. Nicméně měl jsem letos kvalitní běžkařskou přípravu v zimě,“ prozrazuje tajemství úspěchu Tomáš. Honza se přiznal k jiné strategii: „Měsíc před maratonem jsem marodil a nebyl na trénink příliš čas. Zvolil jsem tudíž taktiku, že hlavní je být na běh dostatečně odpočinutý.“
Nálada na maratonu ale všechny nedotrénované dny a nenaběhané kilometry bohatě vykompenzovala. „Atmosféra byla úžasná, všude podél trati tisíce lidí, kteří ženou člověka naplno vpřed. I organizace byla naprosto bezchybná,“ říká ještě pořád nadšený Jirka a Adam dodává, že nejlepšími fanoušky byly děti na Staromáku.
A jak jim to šlo?
Tomáš (startér)
„Měl jsem z toho super pocit s vědomím, že jsem do toho dal maximum, co v tu chvíli šlo.“
Adam (druhý štafetář)
„Tomáš to výborně rozběhl, ale bohužel mě zařadil do silnější skupinky a celý závod mě někdo předbíhal. Měl jsem tendenci se jich držet, ale to bylo nad moje možnosti.“
Honza (třetí štafetář)
„Kluci to fantasticky rozběhli a věděl jsem, že předávám Jirkovi, který je silný finišer. Když jsem doběhl svojí část, tak jsem nejdřív z únavy necítil naprosto nic. Teprve po chvíli jsem začal být spokojený s dobrým výkonem, který jsme s kluky předvedli.“
Jirka (finišer)
„Štafetu jsem přebíral od kluků pěkně rozběhnutou. Po proběhnutí cílem jsem byl rád, že to mám za sebou. A pak mi byla asi půlhodinky zima, než jsem našel zbytek týmu.“
Momentů, kdy si naši kluci říkali, že už nemůžou dál, bylo víc. U někoho už po 300 metrech v mrazivém Těšnovském tunelu, u jiného zas nastala první krize až na pátém kilometru. Všichni se přece jen shodli na tom, že ve chvilkách, kdy byli se silami na dně, fandění diváků jim pomohlo ze všeho nejvíc. Odvážlivce na trati donutí ze sebe vymáčknout i ty nejposlednější zbytky sil. „Navíc zastavit se před stovkami diváků by bylo prostě trapný,“ vzpomíná Honza, jak bojoval on. Fandilo se prý ve všech možných světových jazycích, nechyběly ani klaksony a píšťaly, které někdy už tolik povzbudivé nebyly: „To když ti pustí do ucha, tak nepoděkuješ,“ komentuje Adam, na kterého ještě doteď musíme v kanceláři křičet, aby nás uslyšel.
Týmový duch je ale také velká síla. „Vědomí, že už kluci přede mnou na trati nechali vše, co mohli, mi nedovolilo ani na vteřinku polevit a musel jsem do toho také dát vše, co ve mně bylo, a ještě něco navíc,“ svěřuje se Jirka, který byl finišerem. A zřejmě to zabralo, protože největším problémem potom bylo najít Jirku v cíli, jelikož tam doběhl dřív než zbytek Studenta Fast Foot týmu.
Po doběhnutí měli před očima černo, teď jsou všichni čtyři namožení a chůze do schodů jim dělá velké problémy. Přesto už si dávají cíle na příští rok. A mají velké ambice! „Po třech pivech jsme se s týmem shodli, že to chceme dát pod 3 hodiny, což by nás řadilo mezi top 20 týmů,“ dělí se s plány Tomáš, který chce svůj čas stáhnout o dvě až tři minuty. Honza prý bude věnovat více času tréninku, lepší životosprávě a především si lépe navolí playlist v mobilu. Jirka se chce hlavně domluvit, jak se všichni najdou v cíli, a Adam to vidí realisticky: „Co chci příští rok zlepšit? Taky si před každým těžkým testem říkáš, že se příště začneš učit dřív?“
Text: Jekatěrina Tkačenko
