Vize, motivace, cíl, to jsou nejčastější slova, která používá. Vadí mu, že se mladí lidé nehýbou, a sám je živým důkazem toho, že když se prostě chce, tak to jde. Přečtěte si rozhovor s tímto podnikatelem a bývalým šampionem v kulturistice. A až dočtete, uvědomíte si, že o něm určitě ještě uslyšíme. On totiž našel svoje celoživotní poslání.
Ulf Bengtsson sedí naproti mně v hotelu Marriott, sousedícím s jednou z jeho poboček World Class v Celnici. Na první pohled je na něm znát postava bývalého kulturisty, kterou si stále udržuje i ve věku šedesáti let. O tom se ale nejdříve nebavíme, své vyprávění začíná jinak.
„Jsem Švéd, narodil jsem se v malém městečku Arvika ve Švédsku a vyrůstal na farmě. Jako dítě jsem začal cvičit velmi brzy a velmi intenzivně. Vedl mě instinkt, že potřebuji cvičit, a tak jsem prostě cvičil. Neměl jsem moc možností, buď jsem byl v lese, nebo plaval v jezeře. Život na malém městě mě nebavil, chtěl jsem se přestěhovat. Kromě dobrých známek ve škole jsem si začal dokazovat, že jsem dobrý a mám na to něčeho dosáhnout tím, že jsem cvičil. Kolem dvanácti, možná i dřív, jsem si uvědomil, že cvičení je pro mě nesmírně důležité.“ V té době četl knihu, ve které našel své celoživotní motto, „Everything worth doing is worth doing well“. „S tím jsem se naprosto ztotožnil, učil jsem se co nejlíp a cvičil co nejvíc. A pak, když jsem vyrostl, jsem dostal další nápad. Stejně jako máš vize, sny, stejně jako všichni po celém světě. Mě napadlo: chci být nejlepší na světě.“
Tak jsem šampion, no. Ale co dál?
„Šílený, co? Žiješ v lese a najednou tě napadne, že chceš být nejlepší. V devatenácti jsem se stal evropským šampionem v kulturistice, nejmladším co kdy byl. Pocházím z rodiny akademiků a to poslední, co by si kdo pomyslel je, že bych byl někdy kulturistou. Kolem 16 jsem si ale uvědomil, že to je to, co chci dělat. Také jsem nastoupil v tu dobu na univerzitu. Protože pokud nemáte vzdělání a nesoustředíte se na výsledky, nemáte nic, můžete ztratit svoji svobodu, nejdůležitější věc. Protože když máte svobodu, Máte možnosti. Stal jsem se učitelem, ale pracoval jsem tak pouze 7 týdnů. To je nejdelší čas, kdy jsem byl kdy zaměstnán. Pak jsem sledoval svoji vizi být nejlepším na světě. Přestěhoval jsem se do Los Angeles.“
V tomto bodě musím podotknout, že když se už někde píše o Ulfovi Bengtssonovi, je to hlavně o tom, jaké v LA potkával celebrity a jaké story s nimi prožil. On toto vyprávění ale nemá rád, celebrity ho moc neberou. Místo toho mluví o tom, proč vůbec zamířil do Ameriky. „Pokud chcete být nejlepší, ujistěte se, že jste kolem těch nejlepších, že se učíte od nejlepších, buďte zvědaví, pokorní a učte se. Následujte svoje poslání. Proto jsem šel do LA. Tam jsem žil 8 roků. Tam jsem posiloval po boku legendy Franka Zanea nebo Arnolda Schwarzenegra. Bylo to tam těžké, byl jsem mladý, ale časem jsem se propracoval a po několik zůstal mezi top 6 na mistrovství světa v kulturistice. Jednou jsem dokonce skončil třetí.“
Když hvězdě dojde motivace
„Byl jsem jeden z nejlepších na světě obklopen těmi nejlepšími. Vrátil jsem se do Evropy, ve Švédsku se stal hvězdou, psal jsem knihu. Měl jsem skvělý život.“ Roku 1980 se ale jeho sny zbořily a jeho život se změnil, když, jak říká, prozřel. „Bylo to během mistrovství světa na Filipínách. Tam jsem si poprvé uvědomil, že nikdo nemůže být nejlepší na světě. Svoje poslání jsem měl od 12 let do 26. Velkou část motivace jsem však po tomto zjištění ztratil. Řekl jsem si, že to za to nestojí. Byl jsem v té době 3. nejlepší na světě. Už jsem se nechtěl snažit, moje vize byla narušena, protože jednoduše nikdo není nejlepší.“
Nejcennější rada, kterou od Ulfa můžete získat, zní: Najděte svoji motivaci, svoje poslání a karmu, to, co vás dělá šťastnými. Protože pokud máte poslání, máte i budoucnost. Realita je těžká, ale musíte s ní bojovat, a když svoje poslání naplníte, můžete žít dobrý život. „Není to zaručeno, ale stojí to za pokus. Já jsem přestal dobývat svět, když jsem ztratil svoji motivaci. A pak jsem roku 1983 založil World Class. Na kus papíru jsem si napsal World Class a stvořil logo. Ležel jsem na pláži, opaloval se, což je v kulturistice potřeba, a u toho kusu papíru jsem si to všechno promítal v hlavě. Započal jsem novou cestu – budování podniku. Ne pro sebe, jednoho z nejegocentričtějších lidí na světě, ale pro ostatní lidi. od 1983 se stala posilovna špičkou v severských zemích. Vybudoval jsem firmu, kterou ještě nikdo neviděl předtím a která absolutně dominovala v odvětví, které ještě neexistovalo, když jsem začínal.“
Ukradené šílenství jménem World Class
A tak začalo šílenství – lidé v jeho posilovnách cvičili, nosili oblečení s logem, jedli World Class stravovací doplňky, četli si o novinkách z posilovny...
„Absolutně jsem na trhu dominoval. A tak se stalo, že jsem si pomyslel na konci 80. let: tohle není dost. Musím se posunout.“ A tak vstoupil na nejnáročnější trh na světě: za železnou oponu do SSSR – tehdejšího Leningradu. Během pár let, což si nikdo ani nemyslel, že je možné, vybudoval jedničku na trhu, ruskou pobočku World Class. „Naneštěstí totiž došlo v roce 1995 k nepřátelskému převzetí firmy 1995 zlou částí společnosti. Proto když si ale dnes někdo vygooglí World Class v Rusku, uvidí, že ji vlastní Alfa capital a Goldman Sachs. Mojí firmu, kterou jsem se rozhodl vytvořit koncem 80. let.“
V tomto bodě ho musím zarazit. „Počkejte, chcete mi říct, že jedna z největších posiloven na světě a dominující fitko v Rusku je ukradené?“ „Ano. Měli recept. Pokud máte recept, můžete něco úspěšného ukrást. Udělali dobrou práci s ukradenou společností, která je dnes 1. v Rusku. Já ji vytvořil. Nejenže máte poselství a motivaci, ale musíte mít i odvahu bojovat.“ Od té doby vybudoval síť World Class po celém světě. Včetně Prahy – to bylo v roce 1999. Byl 1. v České republice, kdo tu podobné moderní cvičící centrum otevřel. Poté, co v Praze otevřel tři pobočky, odešel posilovny otvírat zase jinam.
Jaké je odrazit se ode dna
„Když jsem společnost v Rusku v roce 1995 ztratil, tak jsem byl na dně. Ten rok jsem ztratil všechno. Ten útok znamenal velkou ránu, i mimo Rusko. Měl jsem míň než nic. Pak se musíte naučit, jak se zase odrazit ode dna.“
Jak? To Ulf prozradí až v knize, kterou nyní píše a která ponese název Noone cries for you. Zatím ale všem vzkazuje: „Věřte si. Mějte sebevědomí. Neopouštějte svoji karmu, soustřeďte se, buďte zapáleni a buďte aktivní. To je jediný způsob, jak něčeho dosáhnout. Jsem živý exemplář toho, jak někdo všechno ztratil poté, co měl všechno. Je těžší ztratit vše, když víte, co znamená mít všechno – domy, Ferrari, zkrátka všechny materialistické věci, co mladý muž chce.“
Přede mnou však nesedí zdrchaný starý mládenec, který přišel o všechno. On totiž získal všechno zpět. Otevřel posilovny po celém světě, a nyní je se svým posláním v Praze. Chce tu vybudovat společnost zaměřenou na životní styl, která bude jedničkou na trhu. A na závěr má zprávu pro všechny mladé lidi: „Vzdělávejte se. Mějte své cíle. Všichni se mě ptali, co se stalo po Rusku. Po takové osobní krizi zjistíte, že jediné, čeho si člověk opravdu musí vážit, je čas. Čas na to žít je krátký. Proto z toho vytěžte co nejvíc. Nepromarněte ho. A cvičte! Cvičením se učíte, lépe pak spíte, lépe žijete. Každý se potřebuje hýbat. A studenti se dnes nehýbou! Necvičí pravidelně. To je chyba! Ovlivňuje to všechny aspekty vašeho života.“
Text: Michaela Bůnová
Foto: Martina Votrubová
