Vzpomenete, kdy a jak jste si vydělal první peníze?
To bylo při brigádě o prázdninách po prvním ročníku gymplu, kdy jsem byl příliš líný, abych pomáhal jako většina mých spolužáků na stavbě a tak jsem překládal manuály z angličtiny do češtiny pro zlínskou firmu ZStudio, která shodou okolností patřila synovi ředitele gymnázia, což se docela hodilo (směje se).
Takže se dá s nadsázkou říct, že když někdo z nás v dětství hrál nějaké hry, tak návod byl od vás?
Já vždycky v humoru říkám, že když si někdo ve druhé polovině 90. let koupil hodinky Casio nebo hrál hry na Nintendu, tak k tomu měl návody ode mě. A navíc takové ty záruční podmínky a doporučení, jak ty věci ošetřovat, byly stejné a musely být všude, takže z toho byly celkem slušné peníze.
Jaký jste byl vůbec student, poletoval jste pořád někde s kamarády nebo trávil večery nad učením?
Asi jsem nebyl úplně šprt, spíš takový Milhouse s velkými brýlemi a patkou. Na základce a střední jsem neměl problémy, nemusel se moc učit a stejně jsem měl vždycky samé jedničky. Na vysoké se to trošku změnilo, už jsem nebyl takový vzorňák, přesto jsem nějaká ocenění získal, například za diplomku. Mám ale štěstí, nikdy jsem se nemusel příliš učit, přišlo mi, že to jde tak trošku samo.
Máte pocit, že lidé, kterým to jde dobře ve škole, mají v životě větší šanci na úspěch?
Člověk hlavně musí být sebevědomý a dravý, což u mě problém nebyl, už na základní škole jsem byl dobrý obchodník, kdy jsem dokázal spoustu věci vyobchodovat, i s učiteli. Já mám spíš pocit, že studentské úspěchy mohou být člověku na překážku, zvlášť když to měl ve škole hodně vydřené.
Vy sám jste říkal, že vaše společnost vznikla na internetové horečce po roce 2000, v čem je další plus Fincentra?
Ona největší deviza Fincentra bylo, že jsme se vždycky dokázali adaptovat a změnit, když bylo potřeba, klidně i o 180 stupňů. My jsme si Martinem Nejedlým v březnu 2000 řekli, že vyděláme strašně moc peněz na internetu a že založíme internetovou firmu v oblasti financí a to se povedlo. Teď 6. dubna budeme mít desetileté výročí, příjmy z internetu však tvoří jen jedno, dvě procenta.
Pokud jde ale o ten internetový start, ten jste trošku prošvihli, nemám pravdu?
Už v březnu toho roku byl technologický index NASDAQ na vrcholu, pak už šel opravdu pouze dolu. Internetová bublina praskala, takže my jsme to teoreticky rozjeli v nejhorší době. Sotva se tak firma odstartovala a o internet nikdo nestál, všichni investoři se od něj odvraceli. Tam se ale ukázalo, že člověk v nouzi a pod tlakem udělá mnohem víc důležitých rozhodnutí, než když se mu daří. Všechno zlé je tak pro něco dobré.
Pojďme úplně k zárodku, kdy vznikala ta původní myšlenka založit si vlastní firmu?
Když jsem v roce 1999 trávil studijní pobyt v zahraničí, okusil jsem velké evropské firmy jako Johnson & Johnson nebo L'Oréal. Ty mě ovšem nijak zvlášť nezaujaly a tak možná tam jsem už přemýšlel nad tím, že si v Česku pokusím založit něco malého vlastního. Původní myšlenka byla, že to bude v oblasti internetové reklamy.
Co změnilo tyhle vaše původní plány?
Byl to vcelku nenápadný zájezd do městečka London u Toronta, kam jsem letěl se třemi spolužáky reprezentovat VŠE. V té Kanadě probíhala úplně šílená soutěž v řešení případových studií. Pamatuji si, že to vyhráli Číňané, protože všichni ostatní tam ten pobyt propili. Je ale pravda, že oni skutečně byli někde zavřeni a poctivě pracovali. To jen ukazuje, jací jsou a že nás jednou všechny převálcují.
A co vás na téhle cestě tak ovlivnilo?
Bylo to nevinné povídání se spolužačkou Petrou Lapkovou, tehdejší přítelkyní Martina Nejedlého, která mi právě na palubě letadla říkala, že její přítel rovněž přemýšlí o internetu, i když v oblasti financí. A i když bych nedoporučoval nikomu zakládat firmu s někým, koho téměř neznáte, tak my jsme to s Martinem udělali a musím zaklepat, že ta firma šlape i po deseti letech.
Takže osud vám někde nad Atlantikem zavál do cesty vašeho osudového profesního partnera?
Přesně tak, my jsme se poté setkali a skutečně si sedli, byla to taková láska na první pohled. Lidsky jsme neměli žádný problém. My jsme s Martinem každý jiný, oba dva jsme silné osobnosti a ten úspěch stojí na vzájemném respektu. Když máte s někým firmu, je to užší vztah než v manželství. Zvlášť z počátku s tím člověkem trávíte strašně moc času, ale my se snad nikdy pořádně nepohádali, je to taková selanka.
Vy jste začal na vysokých postech jako velmi mladý, měli s tím někdy problémy vaši starší kolegové?
V tomto mám možná podobný osud jako Martin Roman, který tuším od jednadvaceti byl vždycky ředitel. Já se stal obchodním ředitelem iDNES ve čtyřiadvaceti, od roku 2006 jsem měl vždy na starosti regionální obchodní síť MF DNES a Lidových novin, což bylo něco kolem sto dvaceti lidí a všichni z nich, bez výjimky, byli výrazně starší než já.
A co ty negativní reakce, ty nikdy od vašich starších podřízených nepřišly?
Většinou mými podřízenými byly dámy, především na Moravě to byl čistě ženský kolektiv. A i když ony byly ve věku mé maminky a já jejich syna, tak s tím problém nebyl. Byl to sice zvláštní, ale rozhodně naprosto bezproblémový vztah.
První dubna minulého roku váš server investujeme.cz vydal aprílovou zprávu, že Fincentrum bylo prodáno. Jednalo se samozřejmě o vtip, ovšem jistě se objevily nějaké reakce z vašeho okolí, že?
Víte, náš obor je hodně o stresu a občas je potřeba si oddychnout a věci zlehčovat, což já sám možná dělám až příliš často. Tenhle aprílový žertík však se mnou neměl nic společného, byla to sólo akce redakce investujeme.cz. Nevěděl jsem o tom, v té době jsem letěl zrovna do Košic. Když jsem pak vystoupil z letadla a zapnul telefon, tak mi přišlo snad třicet nepřijatých hovorů a blahopřejných zpráv. Zpočátku jsem byl úplně mimo, teprve poté jsem zjistil, o co jde, ale nijak jsem to neodsoudil.
Když vás tak poslouchám, napadá mě, jste šéf pohodář, nebo spíš morous?
Obávám se, že v tomhle jsem tragická kombinace, kdy si myslím, že mám smysl pro humor a kolegové se tomu povinně smějí.
Kdybyste nepůsobil v oblasti finančního poradenství, čím byste se v životě zabýval?
Jsem člověk, který když něco dává smysl a funguje, tak v tom najde zálibu. Považuji se spíše za univerzalistu než specialistu a i když to hodně lidí nerado slyší, tak vést nějaký tým lidí, ať už v jakékoliv firmě, je vcelku na podobné bázi. Je to sice nepopulární, ale já tomu věřím.
Takže, co by bylo tím zaměřením, které byste preferoval ve svém druhém životě?
Asi bych vždycky dělal obchod. Sice jsem vystudoval marketing, ale k obchodu mě to táhne. Marketing se pak dá dobře využít jako takový nástroj toho obchodu.
Umíte rozlišovat profesní a osobní život?
Kdo říká, že musí makat od rána do večera, tak dělá něco špatně. Nemyslím si, že můžete být úspěšný manažer a nemít čas na osobní život, to je špatně. Na druhou stranu se to určitě do jisté míry prolíná, jako když jdete do divadla na pozvání nějaké firmy. Čas na koníčky, sport a rodinu ale zkrátka mít musíte.
Co bude za dvacet let s úspěšnou dvojicí Nejedlý-Stuchlík?
Konkurence o nás často šíří, že brzy naší firmu prodáme a tím zradíme všechny naše klienty, poradce a manažery v terénu. Ovšem my jsme oba třicátníci a nevidíme důvod, abychom firmu prodávali. Její hodnota je minimálně někde kolem půl miliardy korun a co bychom s těmi penězi dělali?
Skutečně vás nenapadá, co by se s podobným balíkem dalo dělat?
Stejně je přece musíte zhodnocovat, starat se o ně, a pokud máte firmu, která vydělává, navíc vás to baví, tak nemáte důvod ji prodávat. Určitě nevěříme velikášským vizím, kdy některé firmy chtějí expandovat do Číny a podobně.
Vy pocházíte ze Zlína, když se vracíte domu, dobírají si vás tam za pražský přízvuk?
Vždycky říkám, že jsem se ztratil někde na D1, protože v Praze mi i po čtrnácti letech všichni říkají: „Vy jste z Moravy, že?“, ale ve Zlíně mě zase mají těžce za Pražáka. Teď mám v podstatě akcent ztracený někde na té dálnici.
Poslední otázka na zamyšlení, souhlasíte s tvrzením, že kdo má více peněz, má méně snů?
(dlouze přemýšlí) Mé oblíbené životní krédo zní: Osudem člověka je jeho povaha. Jste-li věčně naštvaný a nespokojený, peníze to nezmění. A naopak. Pokud máte sny, tak není důležité, jestli máte nebo nemáte peníze, ty sny máte stejně. Otázkou však zůstává, co je vlastně „hodně peněz“, ty představy se u každého postupem času mění.
Richard Valoušek
Foto: Marie Bauerová
