Učení potřebujeme v průběhu celého života, nejprve pro absolvování školy, později se učíme zvládat nové dovednosti a komunikovat s kolegy, zkoušíme nové koníčky, stěhujeme se... To všechno vyžaduje, abychom se naučili něčemu novému a uměli reagovat na nové situace a podněty. Zkrátka - pokud člověk zvládne proces učení, bude mít v životě výhodu. A abychom se učili efektivně, musíme si jednotlivé znalosti či dovednosti zapamatovat co nejdéle.
Nedejte na sebe
Autoři výše zmiňované knihy uvádějí, že my sami jsme při posuzování svého učení absolutně neobjektivní. V situacích, kdy nám jde něco ztuha a máme pocit, že nic neumíme, máme tendence přesunout se k metodám, které nám dávají pocit, že jsou účinnější.
Učební metodou číslo jedna většiny z nás je biflování, tedy učení celé látky naráz tak, že si jí neustále čteme dokola. Po tom, co jsme si jí několikrát pročetli se nám totiž text začíná zdát povědomý a my máme pocit, že ho už ovládáme. Omyl. Z výzkumů totiž vyplývá, že i když se textu nebo nové dovednosti vystavíme jakkoli dlouho a budeme jí pořád mechanicky opakovat, stále bude mít pouze krátkodobý efekt. A naopak čím je učení pracnější, náročnější a vyžaduje více úsilí, tím trvalejší má výsledky. Jak se tedy učit?
Rozložené a variabilní učení
Pokud si látku nebo úkol rozdělíte na více částí a budete se mezi nimi věnovat něčemu jinému nebo se budete učit různá témata na střídačku, budete mít pocit, že si ani jedno z nich nepamatujete pořádně a bude vás stát ohromné úsilí si něco kloudného vybavit. Ovšem právě úsilí má nejlepší výsledky.
Ukažme si to na příkladu s 30 začínajícími chirurgy. Všichni absolvovali 4 lekce o spojování drobných cév. Polovina z nich absolvovala všechny lekce tak jako vždycky v jeden den. Druhá polovina absolvovala tytéž lekce, ovšem vždy s týdenním rozestupem. Bezprostředně po lekcích měla první skupina pocit, že si vše relativně pamatuje, zatímco skupina s oddělenými lekcemi měla smíšené pocity. Asi za měsíc po poslední lekci proběhla zkouška a rozdíl ve výkonech obou skupin byl markantní. Lékaři, kteří se učili odděleně měli znatelně lepší výsledky ve všech oblastech (rychlost, efektivita, počet úkonů atp.). Proč?
Ukazuje se totiž, že náš mozek potřebuje nějakou dobu, aby si nové informace uložil, zpracoval a propojil s dosavadními zkušenostmi, říká se tomu konsolidace. Učení naráz uloží informace do krátkodobé paměti a my máme pocit, že je nám učivo známé, postupně se ale vytrácí. Ovšem s rozloženým učením musíme vynaložit více úsilí abychom si na jednotlivá fakta vzpomněli, to spustí procesy konsolidace a zapamatování se dále posiluje a ukládá a znalosti nám zůstávají mnohem delší dobu.
Flexibilita
Střídání učení několika předmětů nám může připadat jako nepřehledné a neefektivní. Opak je ale pravdou. Ukažme si opět příklad. Studenti se učili počítat objemy čtyř těles, první skupina se to učila klasickým způsobem, který známe z hodin matematiky asi všichni. Nejprve 5 příkladů na kužel, pak 5 na polokužel, 5 na klín a 5 na elipsoid. Druhá polovina počítala tytéž příklady, ale na střídačku. Během učení vypočítala první skupina správně 89 %, ta druhá jenom 60 %. Ovšem v testu o týden později se role obrátily. Studenti, kteří počítali příklady postupně, měli správně jenom asi 20 %, naopak skupina, která příklady střídala měla správně 63 %. Kdyby nám tak tohle někdo řekl v hodině matematiky!
Prokládané učení sice v průběhu působí těžkopádně a zmateně. K osvojení určité znalosti vede delší cesta a všichni to vnímáme. Ani učitelé tuto metodu příliš nepoužívají, protože je zkrátka zdlouhavá. Ovšem nevidíme už tu dlouhodobou výhodu, která to mnohonásobně převáží. Studenti se díky ní naučí principy a variabilní dovednosti a dokáží je pak aplikovat na jakékoli příklady.
Ukažme si jiný příklad: skupina osmiletých dětí trénovala hod na košík. Polovina dětí házela pořád dokola na koš vzdálený 90 centimetrů, druhé polovině dětí se vzdálenosti měnily, jednou házely na 60 centimetrů, jindy na 120. Hádejte, jak obě poloviny dětí dopadly při následném testování v hodu na koš ve vzdálenosti 90 centimetrů. Nejlépe dopadly děti, které házely střídavě na 60 a 120 cm a nikdy na 90!
Základní principy motorického učení jsou shodné s učením kognitivním. Jde o to, že střídání vzdáleností (nebo těles) zlepšuje naši schopnost přenášet naše schopnosti či znalosti do různých situací. Rozvíjí se nám širší chápání, jsme flexibilnější a dokážeme lépe reagovat na měnící se kontext.
Nedejte tedy na první dojem a osvojte si tyto efektivní metody učení. A pokud vás zajímá více, přečtěte si knihu Nauč se to!
Text: Lucie Džurdženiková
Foto: Shutterstock
