Zpoza smyšlené mluvčí pražských squatterů pak vystoupila Lenka, která, ačkoli nechtěla, abychom vyfotili její tvář, si na nás udělala čas a ochotně se s námi bavila o tom, co pro ni osobně znamená být členkou squatterské komunity, jaký má názor na dnešní společnost a jak si představuje svoji budoucnost. Lenka sama není ještě typickou squatterkou, neúčastnila se žádného obydlení prázdného baráku, ale v budoucnosti se na tuhle akci chystá.
Lenko, považujete byty v Truhlářské za skutečný squat? Kluci v Truhlářské říkali, že squatem rozhodně jsou, že jste si je tvrdě vybojovali.
V kolektivu jsme se shodli, že to squat podle našich představ není. Náš cíl je vytvořit opravdu nezávislé autonomní centrum. V Truhlářské žijeme se sousedy, kteří více méně nepočítali s tím, že se tam někdo nastěhuje a zároveň je tam vliv nějakého toho majitele. Ale po vyklizení Milady lidi neměli kam jít, kde tvořit a neměli kam si dát věci nebo zaparkovat svoje auta. Takže jsme rádi, že jsme tenhle problém mohli vyřešit a máme kde pokračovat ve svých aktivitách.
Jak dlouho hodláte v Truhlářské zůstat?
Tak smlouvu na pronájem máme do konce roku. Pokud by to trvalo déle, tak by to pro nás nebylo špatné. Už jsme tam toho dokázali rozjet a dát do kupy docela dost. Mrzelo by nás, kdybychom to měli opustit. Takže nějaké věci by tam možná mohly zůstat. Ale prvotním cílem stále zůstává osquattovat nějaký barák a vytvořit tam nezávislé kulturní centrum.
Myslíš, že se dá nějak odhadnout, pro kolik lidí Milada představovala opravdu jedinou možnost bydlení? Kde teď tyhle lidi bydlí?
Milada fungovala vlastně deset let a během té doby se v ní vystřídaly různé party. A z tý poslední, která ji nějakým způsobem spravovala, bylo zhruba 12 lidí, kteří tam přímo bydleli. Někteří z nich teď přespávají v Truhlářský a někteří třeba u kamarádů nebo se vrátili k rodičům. Opravdovým squatterem po vyklizení Milady není de facto nikdo. Lidi kolem nás buď squattovali nebo se na to chystají, což se týká třeba mě.
Jaký máš ty osobně nebo sqautteři obecně pohled na život? Spojují si svoji budoucnost třeba s výchovou dětí?
Zobecnit pohled squattera na život jen proto, že je squatter, vážně nejde. Tuhle skupinu tvoří mnoho různých lidí, kteří mohou mít společnou jen chuť obsadit nějaký barák. Mě osobně, pokud se jedná o rodinu, by se líbil například nějaký zahraniční model, kde squaty fungují jako komunitní bydlení. Pokud se tam pak pohybují malé děti, nevychovávají je jen biologičtí rodiče, ale všichni se o ně starají společně. Problém je, že u nás to ještě není vyzkoušené – s dětmi nikdo nechce podstoupit riziko, že ho každou chvíli můžou vyklidit z baráku.
Považujete v dnešní době za důležité vzdělání?
U nás v kolektivu je spousta lidí, kteří studují nebo mají vystudovanou vysokou školu – to je i můj příklad. Většinou taky převládá humanitní zaměření studia. A jestli to je důležité… Jde o to, že všichni žijeme v nějaké společnosti, která se nám třeba nemusí líbit, ale nemůžeme z ní úplně vystoupit. Ten tlak toho okolí je tak velký, že nakonec musíš tu školu vystudovat nebo si třeba založit bankovní účet, ačkoli je to naprostá blbost – vyděláš si a najednou musíš platit poplatky za služby, o které ses nikoho neprosila. Ale člověk nemá sílu bojovat se vším najednou.
A jak se stavíte k práci? Několik mých známých zajímalo, kde vůbec berete na svoje aktivity peníze?
Já třeba neznám squattera nebo squatterku, kteří by vůbec nepracovali. Spíš na tu práci pohlíží jinak. Nechtějí se zaháčkovat do pravidelnýho režimu a nechat si od někoho poroučet, co mají dělat. Spíš si teda občas najdou nějakou brigádu. Ale bez peněz se v týhle společnosti neobejdeš, někde je brát musíš. Můžeš třeba vybrat popelnici, nosit hadry z free shopu, co je v Truhlářský, ale vždycky to takhle řešit nejde.
Ty sama nosíš jen oblečení z free shopu? Nebo máš občas chuť si na sebe koupit něco novýho?
No, kdyby ve free shopu teďka byla zimní bunda, tak bych byla fakt ráda, protože žádnou nemám. Ale já nosím třeba oblečení od kámošů, který ho už nepotřebujou, nebo si ho i koupím, třeba v sekáči. Někomu na tom ale vážně nesejde, takže hadry hledá i v popelnici.
Říkala jsi, že jste vlastně kolektiv lidí s podobnými zájmy. Jak se do vašeho kolektivu může člověk dostat? Můžu přijít a říct: Ahoj, chci s vámi squattovat?
Mezi lidmi asi panuje nedůvěra, že náš kolektiv je uzavřený, ale to není úplně pravda. Nás není nijak moc. Děláme spoustu věcí a je to časově hodně náročný, takže naopak když někdo řekne, že se mu naše činnost líbí a že by nám chtěl s něčím pomoct, uvítáme to. Samozřejmě, že ho neznáme a fungují u nás určitý bezpečnostní pravidla. Takže se s ním většinou sejdeme, pozveme ho na akci a zjistíme, co ho tak asi baví. Ten kolektiv se rozrůstá na základě právě kamarádskejch vazeb.
A co se týká konkrétně squattování?
Lidé, kteří chtějí vyloženě squattovat, už mají vytvořenou jakousi komunitu, takže tam by to takhle lehce nešlo. Důvěra určitě nebude automatická - lidi tě budou chtít opravdu poznat. A celá skupina se nejdřív musí shodnout na tom, že tě k sobě jakoby pustíme. Určitě ti rovnou neprozradíme, co se chystáme osquattovat.
Setkala ses s někým, u koho bylo zřejmé, že „být squatter“ pro něj představovalo jen cool pózu?
No tak to ani ne, protože ono squattování není až taková sranda. Je to hodně časově náročné a je s tím spousta práce. Navíc to není ani moc pohodlný. Squattuješ baráky, ale nemáš tam mikrovlnku nebo stereo. Nevíš, kdy tě odsuď vykopnou.
Dokážeš si představit, že bys měla vztah s někým, kdo se pohybuje v jiném prostředí než ty, kdo má jiný styl života?
To je zajímavá otázka. Já si myslím, že spíš ne, protože s partnerem nebo partnerkou sdílíš spoustu věcí a pokud by on byl nějaký top manager ve firmě, která já nevím kde a koho vykořisťuje... Moc si to představit nedokážu. Ani moc takových případů neznám.
Čeho konkrétního byste squattingem chtěli dosáhnout? Chcete vyloženě zbořit momentální systém nebo něco jen pozměnit nebo se jen věnovat věcem, co vás baví?
Tohle je zase to samé – jsou mezi námi různí lidé. Někteří opravdu chtějí jen mít kde bydlet a kde tvořit a na nějakou změnu kašlou. I když bych řekla, že tolik lidi neznám. Ale my bychom chtěli hlavně upozornit na to, že v týhle zemi je hodně domů, který nikdo nevyužívá a na druhou stranu je tu hodně lidí, co nemají kde bydlet. Ti pak většinou musí nastoupit do procesu – jdou na plný úvazek do práce, vezmou si na dvacet let hypotéku a nemůžou ani pořádně žít.
Co bys řekla na výtku studentům, kteří si stěžovali na bordel okolo Milady? S tím souvisí i představa lidí o tom, že fetujete nebo nedodržujete hygienu.
Já, ačkoli jsem na Miladě přímo nebydlela, tak jsem tam často chodila. Myslím, že studenti proti tomu nic neměli – často k nám chodili na večeře, na akce. Co se týká drog, tak to je úplně mylná představa. Z kolektivu u nás nebere drogy nikdo, pokud nepočítám marihuanu. Ale to si myslím, že hulí i všichni studenti a studentky. Ale jsou u nás i lidi, který vůbec nekouří nebo nepijou alkohol. A s hygineou – zase jako kdo. Znám lidi, který se mejou každý den a lidi, který to moc neřeší. V Truhlářský sprcha je a na Miladě myslím, že se lidi myli třeba na kolejích nebo u svých kamarádů, partnerů.
Poslední otázka se týká programu v Truhlářské. Máte zájem o to, aby vás navštěvovalo hodně lidí?
Jo, přesně o to nám jde – aby se tu potkávali různý lidi s různýma názorama . Výhoda Truhlářský oproti Miladě je, že je v centru, takže sem zabloudí hodně lidí, který na Miladu nepřišli. U nás je zajímavej hlavně Infoshop se spoustou cédéček, knih a informačních materiálů – je to otevřeno pravidelně. Pravidelně se tu i promítá nebo děláme ty večeře – což je dohromady příjemnej večer, že jo.
Text: Eva Samšuková
Foto: Marie Bauerová
