Znáte to - jsme líní, nechce se nám pracovat, raději si užíváme po klubech s kamarády a očekáváme, že nám naši prokrastinaci budou hradit rodiče. A tam to nekončí, taky pohrdáme prací v továrnách, nevoní nám pracovat na směny, máme nereálné představy o platech a seberozvoj nám nic neříká. Zmínili jsme všechno? Snad ano. Všichni víme, jak o nás smýšlí starší generace a většina médií, stejně dobře ale víme, že realita je tak trochu jiná, že.
Díky technologiím a životu v uspěchané době jsme v lecčem nadmíru efektivní, výrazně rychlejší než naši předchůdci a také jsme zvyklí fungovat ve vysokém nasazení. Pokud pracujeme, pracujeme takřka non-stop a nebojíme se ani kombinovat úvazky a zakázky, protože náš hlad po vědomostech nás nutí rozvíjet se co nejvšestranněji. Chceme dosáhnout výš, dojít dál a uspět víc než naši rodiče i vrstevníci, chceme být těch třicet pod třicet nadpozemsky úspěšných a oslňujících lidí a nebojíme se kvůli tomu otáčet svůj život o sto osmdesát stupňů, kdykoli je to potřeba. To je skvělá vlastnost, ale taky trochu nevděčná.
Nuda a nesmyslní pohrobci
Když se v ní nevyvíjíme, tak o tu práci nestojíme. Nepotřebujete nás? Fajn, někdo jiný bude. Tenhle fičák v přístupu ne každý šéf rozdýchá, ale takoví prostě jsme. A jestli někdo říká, že je to špatně, tak bychom se ho rádi zeptali, proč bychom proboha pořád ještě měli řešit třeba tzv. gender pay gap neboli rozdíl mezi výší platu mezi muži a ženami nebo jiné naprosto nepochopitelné dinosaury kariérního světa. Oni jsou totiž pořád živí - například průměrný rozdíl mezi hodinovou odměnou muže a ženy za stejnou vykonanou práci totiž i dnes v době rovných příležitostí a tolerance na sto padesáti různých úrovních v Česku pořád ještě činí celých 22 %. Proč? A proč se o platech nemluví? A proč se od nás leckde očekává, že budeme dřít a mlčet, spíš než abychom se na něčem smysluplně podíleli a pomáhali to rozvíjet a vylepšovat. Vždyť taková koneckonců je naše představa o životě - je krátký a má cenu dělat jen to, co má opravdu smysl.
Nahrává nám v tom i automatizace a robotizace, které většina z nás na rozdíl od některých starších jedinců nebere jako apokalypsu. Prostě místo vás bude tisknout, kopírovat, montovat, objednávat a nevíme co všechno dalšího ještě robot. To není důvod se bát, to je důvod oslavovat - vy se totiž zatím budete moct věnovat něčemu smysluplnějšímu. Kreativita je pořád ještě doménou člověka, a ne stroje, tak proč toho nevyužít.
Chceme žít, nejen pracovat
Co je pro nás tedy v pracovní sféře nejdůležitější? Příjemné pracovní prostředí a work-life balance, to jsou zaklínadla, která na vás vyskakují snad všude kolem. A má to svůj důvod - nikomu se nechce pracovat někde, kde se necítí dobře, a všichni chceme kromě práce stíhat i trávit čas s přáteli a rozvíjet své koníčky. Nechceme se vzdát radosti z naplněného života a místo toho pracovat každý den od do a pak běžet domů na televizi. Work-life balance je - podle loňské globální studie švédské společnosti Universum - pro naši generaci důležitější než kariérní růst.
Necelých 60 % respondentů této studie také označilo jako nutnost mít ve svém pracovním prostředí přátelský kolektiv, který podpoří v krizových situacích. Dalších 53 % studentů potřebuje vnímat především stabilitu svého pracovního místa, a zvýšit tak svůj vnitřní pocit bezpečí. Pro 42 % absolventů je pak zásadní dobrá reputace firmy, pro kterou pracují, s čímž jde ruku v ruce i vyšší sociální status pracovníka.
Uznání, respekt a ocenění
Naše vlastní on-line anketa z letošního února vypovídala podobně - nejdůležitější je pro vás při výběru zaměstnání možnost získání zkušeností v oboru a profesní seberozvoj, následně příjemné pracovní prostředí a výše platu. Právě ve vztahu k platům personalisté často tvrdí, že máme nereálné představy a často požadujeme více peněz, než je zvykem. Na místě je pozastavit se nad tím zvykem - jestliže je plat učitele na základní škole průměrně 25 226 Kč hrubého a nájem v Praze už dnes skoro neseženete levněji než za 15 000 Kč se vším všudy (nedej bože, když máte rodinu a potřebujete větší byt), není přece to, že si třeba řekneme o něco víc, nijak kriminální, naopak.
Mnohem důležitější je pro nás ovšem férovost. Musí s námi být jednáno rovně, a to ve všech směrech. "Lidem nevadí, že jejich kolega či šéf vydělává víc, pokud to odpovídá tomu, že je výkonnější či že musí nést větší zodpovědnost. Problém to začne být tehdy, když rozdíly v penězích, které si lidé nosí domů, nedokážete vysvětlit. To je pak jedno z nejvíce demotivujících zjištění," říká např. psycholožka Eva Höschlová.
Ze španělského průzkumu společnosti KPMG také plyne, že mladá generace potřebuje v první řadě cítit uznání za své úsilí a smysl toho celého. Právě smysluplnost patří mezi ochranné faktory před vyhořením, kde je dále důležitý systém motivace a následného ocenění, a to nejen v podobě mzdy, ale i lidského zájmu. Zkrátka musíme být oceněni za to, co děláme. To nás pak motivuje ještě víc zabrat.
Já se z toho zblázním!
Kvůli naší povaze a kvůli tomu, že se nároky na kvalitu našeho výkonu neustále zvyšují, jsme jako generace značně náchylní na rozvoj deprese a jiných psychických onemocnění. Největším strašákem je řadu let syndrom vyhoření (tzv. burnout), kdy se člověk propadne do spirály neustálého stresu a pocitů bezmoci. Chronická únava, podrážděnost, časté bolesti hlavy a nespavost jsou jen malou ukázkou toho, co vše zahrnuje. A týká se čím dál více lidí.
Výrazný dopad náročného pracovního rytmu zaznamenává i pole psychosomatiky, kdy se starosti mysli projevují na tělesné úrovni - ekzémy, nevysvětlitelné bolesti či nevolnosti apod. Fyzická stránka se po vyšetřeních zdá být v pořádku a předepsané léčivo neúčinkuje? To vám možná psychika dává signál, že musíte zvolnit. Nemalá míra zátěže samozřejmě zahrnuje i jiné zdravotní komplikace (od kardiovaskulárních obtíží přes astma a diabetes až po onkologická onemocnění).
Důležitá, ač podceňovaná, je prevence. I když je v tomto ohledu situace mnohem lepší než v dřívějších dobách, je stále těžké určit si jasné hranice mezi pracovní a soukromou oblastí života. Tato nevyváženost pak může přispívat k již zmíněným důsledkům, a proto se stává prioritou naší generace při hledání zaměstnání právě možnost "vyrovnávání vah".
Takže se sem tam na chvíli zastavte a řekněte si, že všeho moc škodí, vypněte telefon a jděte relaxovat. Však ono se taky nic nestane, když se vám jednou někdo nedovolá napoprvé.
