Jako ukazatel ekonomického výkonu a sociálního pokroku se v moderní historii států používal pouze HDP (hrubý domácí produkt) a jeho růst, posledních několik let se ale ukazuje, že jen čísla nestačí. Je důležité zaměřit se také na tzv. well-being pracovníků. Spokojený zaměstnanec se totiž ukazuje být také výkonnějším a loajálnějším k firmě. Únava, stres nebo vyhoření, to všechno jsou důsledky přepracování a nerovnováhy mezi osobním životem, koníčky a prací. A takové zaměstnance už dnes firmy nechtějí - a kdyby chtěly, tak zase je nechtějí zaměstnanci, protože momentálně třeba u nás v Česku panuje historicky nejnižší nezaměstnanost, a nespokojený pracant tak prostě odchází za lepším.
Index lepšího života
Na začátku roku 2011 představila OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) na svém fóru tzv. Better Life Index čili index lepšího života, který se má zaměřit na kvalitu života lidí žijících v zemích pod hlavičkou OECD sdružených.
Index zahrnuje celkem jedenáct dimenzí měření rozdělených do dvou skupin - materiální životní podmínky a kvalita života, ve které se nově kromě zdraví či osobní bezpečnosti zkoumá také právě work-life balance. Každá země tak má na stránkách svou barevnou květinu složenou z různě velkých lístků, právě podle toho, jak je na tom v jednotlivých oblastech. V Česku považujeme například pořád ještě za nejdůležitější zdraví a work-life balance skončila až osmá, ještě za ní ale zůstaly bydlení, komunita a občanská angažovanost.
Podle některých sociologů se problematika nerovnováhy pracovního a osobního života dostala do popředí vlivem změn v demografických trendech, a hlavně pak v důsledku nedostatku kvalitní kvalifikované pracovní síly.
Z výsledků výzkumu ČSÚ mimo jiné vyplývá, že pracovní doba v České republice je v rámci Evropské Unie jedna z nejdelších, což může mít samozřejmě také vliv na spokojenost zaměstnanců. Každý den od devíti do pěti, pauza na oběd, maximálně na kávičku, a v některých profesích ani to ne. Směnné provozy tu bývají i dvanáctihodinové, a to už se člověku nějaká ta harmonie mezi pracovním a osobním životem hledá podstatně hůře. Doba navíc ukazuje, že nejen dvanáctihodinová, ale i osmihodinová pracovní doba už je přežitá, i když v minulosti měla svou podstatu a důležitou funkci. Víte proč?
Kdy se začaly počítat hodiny?
Počátky regulované pracovní doby sahají k příchodu industrializace, která od konce 18. století v Evropě a Severní Americe začala měnit společenské uspořádání a s tím i pracovní návyky. Nutnost omezení pracovní doby, a především omezení dětské práce začala vyvstávat z bídných poměrů, které panovaly v 19. století v mnoha továrnách anglosaského světa a s rozšířením průmyslové revoluce pak i dalších evropských států. Milníkem zavedení osmihodinové pracovní doby v Evropě byla však úmluva z Washingtonské konference podepsaná v roce 1919, ve které se zúčastněné státy zavázaly k uzákonění maximální pracovní doby v délce 8 hodin denně a 48 hodin týdně. Po druhé světové válce se osmihodinová pracovní doba stala evropským standardem.
Už teď zkracujeme
I přestože je čtyřicetihodinový týden pravidlem ve většině zemí světa, reálný odpracovaný čas se v každém státě liší. Podle zmíněných dat OECD v roce 2016 nejméně hodin ze sledovaných zemí v průměru pracovali Nizozemci (29,1 hodin týdně) a Dánové (32,1 hodin týdně). V České republice jsme v roce 2016 pracovali v průměru 39,4 hodin týdně.
Standardní délce pracovní doby se tak už dnes některé státy snaží vyhnout. Například ve Francii byla už v roce 2000 délka pracovního týdne uzákoněna na 35 hodin týdně a s kratší pracovní dobou se nedávno začalo experimentovat i ve Švédsku, kde více institucí a firem začalo od roku 2015 přecházet na 6 pracovních hodin denně. I přestože švédští zaměstnanci byli díky novým pravidlům spokojenější a zdravější, po dvou letech experimentu se ukazuje, že v jeho důsledku vzrostly výdaje na zaměstnance, protože se musel navýšit jejich počet. Bez strukturální změny v organizaci práce (např. prostřednictvím automatizace či digitalizace) se tak zkrácení zaměstnavatelům nevyplatí, ačkoliv zaměstnanci jsou preferovaná.
Flex, home office a jiné trendy
Zatímco mnoho firem v Japonsku zpříjemňuje svým zaměstnancům práci třeba menší siestou po obědě (třicetiminutový spánek po jídle tam dokonce doporučuje ministerstvo zdravotnictví), celosvětový pracovní trh obecně stále častěji experimentuje s flexibilní pracovní dobou a s tzv. home office, tedy s prací z domova.
Nová várka pravidel pro home office
Pokud vás zaujala možnost budovat kariéru pěkně z tepla domova, nastražte uši. Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž nedávno vydalo novelu zákona, ve které upravuje pravidla pro práci z domova - a ty úpravy nejsou vůbec špatné!
Zaměstnavatel vám podle nich bude např. nově přispívat na výdaje, které vám prací z domova vznikají, tedy například na telefon, internet, tiskárnu či jiné vybavení. Kromě toho se také zaměstnavatel musí postarat o to, aby se z vás nestal asociál. Musí vám tedy i v případě plného home office umožnit stýkat se s kolegy například alespoň jeden den v týdnu na pracovišti, na poradách nebo na společných školeních.
Podle celosvětového průzkumu společnosti Vodafone z roku 2016 má až 75 % společností ve své firemní kultuře flexibilní pracovní dobu a až 83 % z těchto firem následkem jejího zavedení zvýšilo svou produktivitu. Také průzkum společnosti Deloitte o pracovních návycích mileniálů ukazuje, že si již nyní 69 % mileniálů samostatně určuje, v jakém čase budou pracovat. A i naše ankety potvrzují, že je to žádoucí trend, co se popularity týče, totiž právě flexibilní pracovní doba mezi naší generací drtivě překonává pracovní dobu pevnou.
Práce z domova je pak ještě pokročilejší formou flexibilní pracovní doby, která se nijak neváže na čas a místo práce. Ačkoli může znít velmi lákavě, klade vyšší nároky na komunikaci mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, také na komunikaci v týmu, přesné stanovování úkolů a termínů a v neposlední řadě také na vůli zaměstnance a jeho schopnost organizovat si čas a neprokrastinovat. Pokud ale nemá člověk problém s vlastní disciplínou a naopak má benevolentního zaměstnavatele, je home office velice příjemným řešením spolupráce, které do budoucna podle mnoha prognóz uvidíme ještě daleko více.
Technologická revoluce práce
S čím dál rozvinutějšími technologiemi nastává i otázka, do jaké míry naše práce v budoucnu bude ovlivněna automatizací a využíváním umělé inteligence. To, co bylo v minulosti spíše součástí příběhů žánrů science fiction, se totiž dnes stává běžnou realitou. Roboty i umělou inteligenci už nyní využíváme v mnoha odvětvích. Máme se ale skutečně obávat toho, před čím mnozí varují, a to sice že nás technologie v budoucnosti připraví o práci?
Podle průzkumu společnosti McKinsey & Company z roku 2016, která se zaměřila na vliv technologií na pracovní trh, může být automatizována až polovina aktivit, za které jsou dnes placení lidé. I když bude zcela nahrazeno jen 5 % povolání, 60 % z nich bude moct být automatizováno alespoň z jedné třetiny. Na apokalyptické scénáře bychom ale příliš nevěřili, protože kde bude víc strojů, bude potřeba víc lidí na jejich programování, navrhování, udržování, opravování apod. Neopomeňme ani to, že se do budoucna predikuje velký nárůst profesí v pohostinství a hotelnictví, protože lidé budou i nadále chtít chodit do restaurací, cestovat, relaxovat a užívat si. A že jim při tom bude k ruce víc lidí a služeb, vůbec nebude na škodu.
Není pochyb, že se nacházíme v průběhu tzv. čtvrté průmyslové revoluce a i ta, stejně jako ty předchozí, přinese změny v pracovních návycích i nezaměstnanost v určitých sektorech. Nic není ale jen černé a věřme, že stejně jako jsme si zvykli využívat k našemu prospěchu a rozvoji páru, elektřinu, počítače a internet, si zvykneme využívat i roboty a umělou inteligenci.
