Slavný spisovatel George Orwell se obával, že autoritářské vlády budou pálit knihy a bránit lidem v přístupu k informacím. Teoretik médií Aldous Huxley ho ale později opravil – knihy nebude muset nikdo pálit, protože je beztak nikdo nebude chtít číst. Přehlcenost informacemi z nás pak udělá pasivní egoisty. V současnosti musíme přiznat, že jsme blíže spíše tomu druhému scénáři. Informace jsou ve věku internetu naprosto klíčové a všude jich „létá“obrovské množství. Proto je logické, že je také někdo nebo něco sbírá.
„Dnes je jedním z hlavních problémů digitální stopa, kterou každý uživatel v kyberprostoru zanechává,“ říká Ing. Radek Šilhavý, Ph.D. z Fakulty aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati. „Informace, kde se uživatel pohybuje (mám na mysli fyzickou polohu), co vyhledává, o čem komunikuje s přáteli na sociálních sítích nebo emailem, jaký typ obsahu stahuje nebo sleduje, to vše jevelmi cenným zdrojem dat pro různé poskytovatele zejména reklamních služeb.“ Tato data jsou o každém z nás shromažďována systematicky.
„Není třeba žádným tajemstvím, že z pohledu reklamních společností jsou velmi ceněny například informace o párech očekávajících narození dítěte, u kterých je velká šance, že se jim pomocí reklamy podaří vnutit mnoho věcí, které třeba ve skutečnosti ani nepotřebují,“ doplňuje bezpečnostní analytik Pavel Bašta ze sdružení CZ.NIC.
Teoreticky je možné téměř všechno
V momentě, když se připojíme k internetu a načteme nějakou stránku, hned se o nás ví. „Poskytovatel by teoreticky mohl sledovat kompletní komunikaci uživatele, samozřejmě pokud není šifrována. Je to však jen teoretická možnost, a pokud je mi známo, běžně poskytovatelé informace o používání Internetu jejich uživateli nijak neukládají,“ vysvětluje Pavel Bašta. „Naopak webové servery si o příchozích obvykle záznamy pořizují. Ty mohou obsahovat informace, jako je adresa, ze které dotyčný na server přišel, IP adresa, používaný OS a prohlížeč a to včetně informací o jeho nastavení či používaných pluginech.“ A když pošleme soukromý e-mail? Ten nemusí být zase až tak soukromý. „E-mail funguje na obecném principu Internetu, kdy se zprávy předávají přes vzájemně propojené poštovní servery a další síťové prvky,“ říká Ing. Šilhavý, Ph.D. „Zpráva je rozdělena na části – pakety a ty jsou pak přenášeny. Platí tedy, že technicky je realizovatelné monitorování zpráv na každém takovémto kroku a to formou zachytávání paketů. Následně je možné zprávu zpětně sestavit.“
A co chytré telefony? „Poskytovatelé telekomunikačních služeb u nás i v řadě dalších zemí světa shromažďují tzv. provozní a lokalizační údaje. To znamená, že monitorují aktivity typu SMS, MMS, volání, Internet a polohu mobilního zařízení dle přihlášení v síti,“ vyjmenovává Ing. Šebesta z Katedry informačních technologií VŠE. „Z hlediska obsahu telefonů je pak kritické napojení na cloudové služby, kde má řada lidí propojené účty. To v případě odcizení mobilního telefonu může vést k vzdálenému připojení na službu z tohoto telefonu, a následněk odcizení či smazání dat. Nejkritičtější je pak v tomto smyslu přístup k mailu, kdy lze specifickým postupem získávat plné přístupy k jiným službám a to i nepropojeným na mobilní telefon.“
Máme se bát?
„Znám lidi, kteří jsou tak paranoidní, že svůj mobil neberou nikde s sebou, baterku do něj dávají jen v okamžiku, kdy skutečně potřebují volat, pokud možno neplatí nikdy kartou (hotovost je anonymní) a web čtou jen přes anonymizační službytypu Tor,“ přiznává Mgr. Martin Děcký z Matematicko-fyzikální fakulty UK. To ale podle něj neznamená, že je takové chování opravdu nutné. Většina informací je totiž o uživatelích shromažďována automatizovanými systémy, a nikoliv lidmi. A většina informací je více či méně anonymizovaná. Že by je někdo chtěl rozklíčovat vyloženě proto, aby vás mohl sledovat, je nepravděpodobné. Není to ovšem nemožné, a to zejména z pohledu státní správy. „Otázka sledování uživatelů z pozice orgánů státní moci je vždy potřeba rozdělit na tu, kterou provádí orgány činné v trestním řízení – a tam je jasně definován postup, který je právně podložen – a na tu tzv. ‚preventivní‘,“ vysvětluje Ing. Šilhavý, Ph.D. „Tam nepochybně dochází ke sledování komunikace za účelem vyhledávání bezpečnostních rizik, např. terorismu. Provádí je zejména země, které mají potřebné technické vybavení nebo schopnost přinutit poskytovatele služeb k předávání informací.“
Mezi takové země patří zejména (ovšem nikoliv pouze) USA, čemuž napovídá nejen vznik WikiLeaks Juliana Assange, ale zejména také kauza kolem Edwarda Snowdena. Snowden, který dříve působil v CIA a v Národní bezpečnostní agentuře (NSA) předal médiím rozsáhlé materiály dokazující masivní a podrobné celosvětové sledování lidí a monitorování jejich telefonické a online komunikace bezpečnostními složkami americké vlády. Za to mu v USA hrozí pronásledování a vysoké tresty, Snowden už proto se statusem uprchlíka už dva roky žije v Moskvě.
Reálná hrozba? Odcizení
Velké většině z nás asi příliš nevadí, že budou Microsoft nebo Google vědět, jaké jsme věkové kategorie nebo pohlaví, a to zejména vzhledem k tomu obrovskému množství ostatních lidí, o kterých to vědí také. Bereme to jako daň zapoužívání internetu a za neomezený účet na Gmailu a většina z nás vůbec nemyslí na roboty, kteří někde v Indii chroustají nuly a jedničky, co původně vznikly na naší klávesnici. A většina z nás je i vůči sebecílenější reklamě přeci jen dost imunní. Co nám ale opravdu vadí, je, když někdo vidí do našich intimností. Obrázky, statusy, postřehy, „lajky“, prostě všechno, co na internetu a hlavně na sociálních sítích děláme, to je svaté. Jenomže se o to velmi často dost špatně staráme. „Stejně jako je nutné považovat e-mail za otevřenou listovní zásilku, tak je potřeba považovat sociální sítě de facto za veřejný prostor, kde se na nás a na všechny naše činy může ‚dívat‘ kdokoliv,“ upozorňuje Mgr. Děcký. A jste si jistí, že chcete, aby o vás kdokoliv věděl tolik? „Sociální sítě jsou fenoménem dnešní doby, ale ví o každém uživateli jen tolik, kolik jim osobě sám řekne,“ podotýká Ing. Šilhavý, Ph.D. „Sbírané informace vycházejí jednak z profilu uživatele a pak také z toho co označí, že se mu líbí. Pokud je vhodně doplníme dalšími možnostmi, o kterých již byla řeč, získají sbírané informace a z nich vytvořený profil konkrétní jméno a tvář. Sociální sítě umožňují sdílet informace, z fotografií lze zjistit, kde uživatel byl, z událostí pak kam se chystá. To je výhodné pro přátele, ale zároveň je to největší nebezpečí, které ze sociálních sítí vyplývá.“ Dalším problémem těchto sítí je podle Ing. Šilhavého, Ph.D. prohlubování závislosti na přísunu informací a zejména ztráta schopnosti vytváření vazeb a vztahů v reálném světě. „Každý nechť si sám odpoví na otázku, kolik přátel ze své sociální sítě osobně a reálně zná.“
Text: Markéta Paráčková
Foto: pixabay.com
