Stále častěji se mluví o syndromu vyhoření. O co přesně jde, je to nemoc?
Jde o dlouhodobý stav vyčerpanosti z práce. A slovo stav je velmi důležité, protože u nás není syndrom vyhoření považován za nemoc. V některých zemích, třeba v Americe, to za nemoc považují. Každopádně projevuje se tak, že se necítíte sám sebou, snižuje se vaše pracovní výkonnost, nemáte z ničeho radost a přestáváte mít rádi svou práci. Stahujete se do sebe a omezujete kontakt s kolegy. Velký vliv na to má dlouhodobý stres, vysoké pracovní nároky a vyčerpávající kontakt s lidmi v práci.
Zajímalo by mě, jestli tím trpěli lidé před padesáti lety. Mohla "vyhořet" třeba moje babička?
Oficiálně byl "burnout" pojmenován v roce 1974 americkým psychologem Herbertem Freudenbergerem, ale jsem přesvědčená, že to tady bylo i před tím. Jen nebylo prioritní se vyhořením zabývat. Tím, že se teď tlačí na výkonnost a doba je rychlejší, se vyskytuje stále více případů a je potřeba se o tom více bavit.
Jde syndrom vyhoření zarazit už na začátku?
Pokud si uvědomíte, že jde o vyhoření, pak ano. Ale většina lidí se o vyprahlosti dozví, až když se dostanou do pokročilého stádia. Nejhorší na burnoutu je, že prvotním stádiem je totální nadšení. Jdete do jakýchkoliv projektů po hlavě, máte sklony k workoholismu. Jak asi tušíte, je hodně těžké poznat, že u vás začíná syndrom vyhoření. Být šťastný z nové výzvy nutně neznamená, že vyhoříte.
Jak se z počátečního nadšení stane noční můra?
Pokud práci nebo novému projektu dáváte maximum a omezujete své koníčky, může se dostavit pocit unavenosti a nespokojenosti. Navíc pokud většinu pracovního času trávíte s lidmi, je to ještě horší. Musíte se přemáhat, abyste vypadali pozitivně, bavit se s nimi, i když na to nemáte náladu. Přidejte si k tomu ještě dlouhodobý stres, který může být podpořen deadliny, a vyhoření klepe na dveře.
Unavenost a nespokojenost je pravděpodobně jen začátek. Jak se to stupňuje dál?
Při stagnaci si už uvědomujete, že všechno nejde tak, jak by mělo. Pokud to nezastavíte, dostáváte se do frustrace. Necítíte se být sám sebou, jste na pokraji sil, začnete být protivní a nemáte náladu na nic a nikoho. Nakonec vám bude všechno jedno, prostě vyhoříte. Někdo se tomu postaví čelem a udělá životní změnu, která povede k lepšímu. V krajním případě to může skončit závislostí na alkoholu nebo se začnou projevovat sebevražedné sklony. Zde je nutné neprodleně vyhledat psychologa.
Co když začínám pociťovat, že si mě syndrom vyhoření začíná omotávat kolem prstu. Co mám udělat, aby mě úplně nelapil do svých sítí?
Zaměřte se na volnočasové aktivity a přestaňte řešit problémy ostatních. Vymezte si čas, který věnujete projektům, práci a který sami sobě. Vraťte se ke koníčkům, které vás dřív bavily, ať už to byla keramika, modelování letadel, či nějaký sport. Obraťte se na své kamarády a vyrazte do společnosti. Občas si stačí o pocitech promluvit s někým, komu věříte. Samozřejmě záleží i na osobnosti člověka.
Opravdu? Jakou roli v tom hraje osobnost?
Podle posledních výzkumů z roku 2017 jsou extroverti před burnoutem více v bezpečí. Proč? Rádi se setkávají s lidmi a mají je upřímně rádi. To je jejich protilék. Pokud je něco štve, začnou o tom mluvit. Naopak introverti se vyhýbají setkávání s klienty a lidmi v práci. Dlouhodobý stres, vystupňovaný častým a nechtěným osobním kontaktem, pro ně může být náročný. Když přijdou domů, uzavřou se do sebe a neventilují nijak nespokojenost. To může ještě víc stupňovat jejich vyprahlost.
Napadá burnout určité typy lidí? Kdo z nás je "ohrožený druh"?
Záleží na tom, jak zvládáte stres a jak se s ním vyrovnáváte. Podle výzkumníka Berjotse a jeho kolegů se nejčastěji projevuje u lidí ve věku 24 až 34 let, kteří jsou svobodní a mají méně pracovních zkušeností. Vyhoření se může projevit až po několika letech, takže si od těch 24 ještě odečtěte pár let. No, a dojdete k tomu, že už při studiu můžete mít náběh na vyhoření. Podle výzkumníků Guthrie a Johnese by pohlaví nemělo mít vliv na četnost výskytu, ale prokázalo se, že ženy snášejí vyhoření hůře po emoční stránce.
Když mluvíte o stresu na pracovišti, tak mě napadá, že to může souviset i s volbou povolání. Přece jen vrátný může být víc v klidu než ředitel společnosti.
Rozhodně. Nejčastěji se však projevuje u pomáhajících profesí nebo u těch, které každý den pracují s lidmi. Jedná se o lékaře, právníky, novináře, manažery, zaměstnance zákaznické linky nebo třeba obchoďáky. Obecně jde o povolání, ve kterých se často vyskytuje stres. Dotýká se to pracovníků, kteří vyslýchají trápení ostatních, musejí pracovat efektivně a komunikují s okolím, i když na to nemají zrovna náladu.
Zatím mluvíme stále o pracujících. Můžou studenti vyhořet třeba ve dvaceti?
To je složitější. Musí být na ně vyvíjen nátlak a stres dlouhodobě. Podle mého názoru se s tím nepotká student, který věnuje čas škole a nepracuje. Na druhou stranu tu máme spoustu šikovných mladých lidí, kteří při studiu rozjíždějí vlastní byznys. Pokud neukočírují správné rozvržení volného času, práce a studia, pak by se u nich mohla projevovat počáteční stádia burnoutu.
Zažila jste sama vyhoření?
Ano, i mě to dostihlo. Naštěstí jako psycholog znám projevy vyhoření, a tak jsem to stihla podchytit hned na začátku. Tím, že pracuji s klienty, tak jsem hodně řešila jejich problémy a věnovala jim veškerou svou energii. Chodila jsem zničená z práce, neměla jsem na nic náladu. Pak jsem si řekla "dost" a jasně si vymezila čas, kdy budu pracovat, regenerovat a věnovat se sobě a svým přátelům. Díky vyhoření jsem objevila skvělý sport, který se jmenuje dračí lodě. Spolu s přáteli teď jezdíme s dračími loděmi na mistrovství světa.
Určitě znáte další lidi, kteří se dostali do podobné situace. Jak ji vyřešili?
Hodně mých klientů má náběh na vyhoření a dost z nich si jím prošlo. Dnešní doba je hodně rychlá, tlačí se stále více na efektivitu a produktivitu. Znám několik manažerů, kteří situaci vyřešili tím, že odešli z oboru a založili si restauraci. Někomu pomůže věnovat čas pouze regeneraci, jinému zase pomůže změnit profesi. Hlavní je si uvědomit, že máte tento problém, a nebát se říct o pomoc. Ať už kamarádovi, poradci ve škole, nebo třeba psychologovi. Rozhodně to není ostuda. Jak říkám, i já si tím prošla a nakonec se můj život změnil k lepšímu.
