Baltimore je s jednou vraždou denně město s největší mírou kriminality v celých Spojených státech a občané menšin se zde dennodenně potýkají s rasismem. V roce 2018(!) se tu k dnešnímu dni odehrálo více jak 70 vražd. Také má vysoce rasově segregované čtvrti (rozuměj africko-americké a bělošské), více než 24 % obyvatelstva žije pod hranicí chudoby a 14 % nikdy neudělá maturitu.
K segregaci města mnohonásobně přispělo takzvané Redlining. Ve 20.letech minulého století to byl hojně rozšířený fenomén mezi realitními agenty - mapu Baltimoru rozdělili červenými čárami (od toho vznikl pojem redlining) na oblasti, kde je výhodné a bezpečné prodat dům a uzavřít hypotéční smlouvu a kde je pravděpodobnost výskytu exekučních příkazů a vystěhování. Chudší čtvrti tím pádem nikdy nedostaly šanci zvednout se z chudoby a ačkoliv byla tato praktika v roce 1977 zakázána, navždy to ovlivnilo podobu Baltimoru. Kromě všech těchto problémů se toto město také potýká s velkým množstvím opuštěných budov kvůli neustálému odlivu obyvatelstva.
Přes všechna negativa má Baltimore nádherné centrum. Město se nachází na pobřeží Severního atlantského oceánu a je známé pro svůj nádherný přístav a National Aquarium, jedno z nejlepších a nejhezčích akvárií v USA. Nedaleko od přístavu můžete najít pevnost McHenry, která po staletí chránila město před nájezdy nepřátelských vojsk a později sloužila i během první a druhé světové války. Také zde vznikl námět na americkou hymnu The Star-Spangled Banner. Bohužel jen pár kilometrů od centra se nachází několik sociálně vyloučených nebezpečných čtvrtí. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem při jedné ze svých procházek mírně zabloudila a ocitla se mezi polorozbořenými domky, příkazy o exekuci na každých druhých dveřích a hromadami odpadků.
Paradox je, že stát Maryland patří k nejbohatším v celé Americe, ale Baltimore se nachází na konci žebříčku životní úrovně v amerických městech a je také nejchudší. Já (naštěstí) žiji v host rodině v jedné z nejdražších čtvrtí - Roland park, která ale zároveň patří k těm nejsegregovanějším. Mnoho občanů menšinové barvy pleti tady nepotkáte. Roland park, postaven v roce 1891, byl v minulosti spolu s dalšími dvěma čtvrtěmi, Guilford a Homeland, pouze bělošská čtvrt. Africko-američtí občané měli zakázáno v těchto oblastech bydlet (povoleno pouze za účelem práce: služebná, kuchařka..) a developer Roland parku Edward H. Bouton si dokonce v roce 1912 vymohl toto nařízení vnést do právních listin města. O pár desítek let později bylo naštěstí zrušeno.
V té samé čtvrti nedaleko od pompézního domu mé host rodiny chodím na soukromou střední školu Friends school of Baltimore. V Baltimoru každý, kdo si to může dovolit, posílá své děti do soukromých škol, ačkoliv jejich školné šplhá do astronomických částek (kolem milionu za rok). Státní školy jsou zde až na výjimky ve špatném stavu. Potýkají se s nedostatkem peněz (tak jako každý státní objekt v Americe) a také vysokou mírou bezdomovectví, závislosti na drogách a rodinných problémů mezi svými studenty. Před pár měsíci, když na Baltimore udeřily mrazy, neměla vláda ani peníze na topení a vyhřívání školních budov, a tak museli studenti sedět ve škole v bundách a rukavicích. Státní školy na předměstích Baltimoru jsou na tom podstatně lépe, protože sociální problémy se v Americe mnohem častěji vyskytují v srdcích měst.
Fakta o Baltimoru
- město bylo formálně založeno v roce 1729
- Baltimore je známý pro své krabí speciality a mořské plody
- 60 % obyvatelstva jsou menšiny, především Afriko-Američané
- přezdívka je B’more nebo také Charm city
- vroce 1830 zde byla postavena první železniční stanice (jak ironické, že?)
- má více než 220 čtvrtí
- zemřel a je tu pohřben Edgar Allan Poe
Baltimore je město postavené pro auta, ne chodce. Skrze centrum a okolí vede několik více-proudových dálnic a chodníky tu můžete spočítat na prstech jedné ruky. Již několikrát se mi stalo, že jsem při procházce se psem narazila na chodník končící uprostřed rušné silnice. Také za městskou hromadnou dopravu by Baltimore ve škole dostal pětku (bohužel je to tak v každém městě USA s výjimkou New Yorku a ani tam kvalita městské hromadné dopravy zdaleka nedosahuje na tu pražskou). Okrajovou částí města projíždí Light rail (něco mezi tramvají a vlakem), která patří k nejrychlejším možnostem přepravy, ale kompletní trat pokrývající většinu čtvrtí bohužel nebyla nikdy dokončena (znovu se objevuje problém se státními pěnezi - na vysokých postech ve vládě sedí bohatí lidé, kteří veřejnou dopravu nikdy nepoužijí a proto mají pramalý zájem o její zlepšení).
Já osobně si myslím, že pokud by všichni obyvatelé města, ne pouze nižší střední třída, začali jezdit do školy a do práce autobusy, hromadná doprava by se nakonec zlepšila a zmenšila by se i propast mezi společenskými vrstvami. Bohužel většina mých spolužáků v životě nejela autobusem a když jsem se zeptala, velká část z nich ani nevěděla, že se v centru Baltimoru nachází metro.
V nadpisu článku jsem použila slogan City that bleeds (město, které krvácí). Původní neoficiální název Baltimoru byl ovšem City that reads (město, které čte), na počest prvního prvního africko-amerického starosty města Kurta Schmoka, který se v roce 1989 zasloužil o snížení negramotnosti v sociálně slabších oblastech města. Lidé poté tuto větu přeměnili na již zmíněné City that bleeds, reagujíce na nesnižující se počet vražd, a později na City that breeds (město, které rodí), kvůli neustále se zvyšujícímu počtu náctiletých matek.
Baltimore je město s mnoha problémy a nikdy bych tu nechtěla žít, jsem ale neskutečně ráda za tuto roční zkušenost, která mi otevřela oči v mnoha ohledech a přiměla mě si uvědomit, jak skvělá Česká republika doopravdy je. Někdy musíme odejít "za lepším", abychom zjistili, že to nejlepší na nás vlastně čeká doma.
Zajímají vás další příběhy a názory z mého dobrodružství v Americe? Stay tuned till next time!
Anička
(Máte na mě dotaz? Napište mi na email anicka-s@centrum.cz nebo na sociální sítě)
