Rozhovorů s tebou vyšlo už několik. V komentech se často objevuje, že nějaké bodýčko přece nikdo nepotřebuje, když se dá žvýkat majoránka nebo si přiložit na břicho kočku… Proč je tvůj vynález lepším řešením?
Ty komentáře mě pobavily! Ve spoustě věcí navíc měly pradu! Možná to v některých rozhovorech vyznělo, že představuji jediné řešení bolesti při menstruaci, ale tak to není, je to jen jedna z alternativ. Jestli někomu pomáhá majoránka, kočka na břiše, hormonální jóga nebo panák, tak je to super. Mně šlo spíš o to, že menstruační bolest je rozsáhlejší téma a tohle je jedna z možností, jak si menstruaci zpříjemnit.
Ibalgin je přece jen taky řešení…
To rozhodně. Jen mi vadí, že se stal všeobecně uznávaným symbolem menstruace. V rámci projektu Moody, nechci to nazývat produkt - není to jen produkt, jsem dělala průzkum. A v dotaznících jsem se dost často setkávala s tím, že holky ve věku 15, 16 let braly čtyři nebo pět Ibalginů denně a vůbec jim to nepřipadalo divné. A vidím to i všude kolem sebe. Ta sžitost růžové pilulky s menstruací mi začala vadit…
A myslíš teda, že jsou české ženy na takový vynález připraveny?
Myslím, že ano. A nejenom ony! Na projektu spolupracuji jenom s chlapy. Jediní, s kým konzultuji elektroniku, jsou muži. A když jsem s nápadem přišla na elektrofakultu, nemyslela jsem si, že budou připravení. Bylo to ale něco jako: super, pojďme dělat něco trochu jiného! A jestli jsou na menstruační bodýčko připravení ajťáci, pak by s ženami neměl být problém už vůbec.
Na druhou stranu, pořád jde o docela intimní téma. Jak se ti s nimi komunikovalo? Bylo to vždycky úplně v pohodě?
Na začátku to trochu těžší bylo, postupem času už to ale nebylo primárně o menstruaci, ale elektrických obvodech, zkrátka technologii aplikované na nějaký kus oblečení. Pro ně to byl hlavně zajímavý experiment. Ale musím přiznat, že občas jsem měla trochu problém zodpovědět některé otázky. Ptali se mě například na to, proč má to bodýčko dole zapínání a není vcelku. A to je z nějakých hygienických důvodů, že… Ale nic zas tak hrozného to nebylo.
Došlo to třeba tak daleko, že jste si z toho dělali i srandu?
To víš, že došlo! Jelikož jsem snad jediná holka na fakultě, kromě uklízeček a sekretářek, vtípků na toto téma jsem vyslechla samozřejmě plno. Ale brala jsem to tak, že si tak ti chlapi ulevují. Například mi ve škole přejmenovali projekt na "projekt kalhotky" a marně jsem vysvětlovala, že o kalhotky fakt nejde… Taky když jsem dostala první budget, musela jsem jít nakupovat spodní prádlo. Nejsem z textilky, takže jsem musela zkoumat švy a střihy. A první odevzdané účtenky nám byly vráceny s tím, ať si děkan nakupuje prádlo pro ženu za vlastní peníze. Na začátku to prostě místy nebylo tak jednoduché. Teď je projekt Moody součástí ČVUT.
Vzhledem k tomu, že ČVUT je opravdu plné převážně kluků, jak se k tomu stavěli samotní kantoři?
Po prvním zadání ateliéru na téma závislosti jsem odevzdala jenom portfolio, ve kterém byly mé výzkumy toho, proč bolest při menstruaci vůbec vzniká, kolik žen jí trpí, proč pomáhá teplo a podobně. Ostatní ale prezentovali už konrétní produkty. Já si stála za tím, že za dva měsíce nemůžu přece odevzdat konkrétní produkt. Tehdy jsem viděla, že se se mnou nikdo moc nechce bavit. Vedoucí mého ateliéru mi fandili, u ostatních ateliérů to ale bylo něco jiného…
To je docela smutné, obzvlášť vzhledem k tomu, že v propojování technologií s oblečením je budoucnost… Nemyslíš, že je v tomhle ohledu naše školství poměrně zkostnatělé?
Spojila jsem se s jednou designérkou z Estonska a můžu říct, že tam jsou v používání chytrých textílií mnohem dál, než my tady. U nás když řeknu, že používám vodivé nitě, tak slyším: "Jo? A co to je?" Neumí si to ani představit a já taky na začátku neuměla. Zároveň věřím, že na výtvarných a vyloženě designérských školách už je to téma, o kterém se alespoň učí, například v tom smyslu jak implementovat stříbro do textilu, protože to funguje jako antibakteriální látka. Navíc má ale tu přidanou hodnotu, že funguje jako snímač nebo vede teplo. Proto mě do budoucna zajímá i další využití.
Vodivé nitě, jak to tak sleduji, vypadají docela dost křehce. Jak se s takovým materiálem pracuje?
Hlavní problém u výšivek, které se dělají doma a ne strojově přes počítač, je v tom, že tam nesmí vzniknout žádný uzlík. Způsobuje totiž lokální přehřátí o až 8 stupňů. A jelikož je moje máma švadlena a pracuje ne na úplně hobby strojích, ale ani ne na průmyslových, je to poměrně těžké. Jenže teď potřebuji především zkoušet a posouvat se dál. Nemám čas posílat nějaké firmě křivky a pak 14 dní čekat na vzorek. Takže tu po večerech sedím a šiju dráhy… Děláme to doslova na koleni.
Máš tři verze bodýček. Jedna z nich by měla být zákaznici na míru. Jak by to pak fungovalo? Budeš po večerech ručně vyšívat krajku ve tvaru vaječníků?
Této metodě se říká paličkovaná krajka. V určitou část projektu jsem měla totiž pocit, že jsem přestala dělat kreativní věci a už jenom vyšívám a šéfuju lidem. Chtěla jsem se vrátit k výtvarnu. Vydala jsem se do muzea a tam viděla krajky dělané jak starými stroji, tak právě touto paličkovanou metodou. A napadlo mě spojit novou technologii s něčím vyloženě historickým. Nepotřebujeme žádný počítač, žádné křivky, prostě si sednu a šiju krajky. Jenže zatím je to velmi těžko uchopitelné, protože nejde změřit délka nitě a teplo se pak špatně reguluje. Kolegové proto odsunuli tuto metodu stranou. Ale já se jí rozhodně nevzdám!
A jak bys mi vzala míry?
Potřebovala bych od tebe výšku. A vaječníky máme všechny přibližně stejně vysoko.
Účinkuje to třeba na objemnější lidi méně?
Možná by museli nastavit vyšší teplotu.
Takže by de facto měli větší spotřebu energie?
To zatím nemůžu říct, to musím teprve otestovat. Holka s váhou 45 kilo se prohřeje rychleji. A testovali jsme zatím jen na holkách s podobnou postavou, jako mám já. Nicméně pracuji ve společnosti, kde se zabýváme elektrostimulací a do obézních lidí musíme pouštět více voltů, aby jsme se dostali přes tu tukovou část. Ale myslím, že tlustší lidé zase udrží teplo déle. Cílem je do budoucna samozřejmě testovat na všech postavách a ve všech věkových kategoriích.
Připletu sem repliku z Pelíšků: A jak to pereš?
Peru to běžně. Ale s každým cyklem praní se vodivost stříbra snižuje. Jsem tak ve fázi, kdy si musím rozmyslet, jestli na oděv dám povrchovou úpravu, která zmírní opotřebení a Moody bude mít čtyři roky stejnou výdrž, anebo ho budu prodávat jako spotřební zboží, něco mezi spodním prádlem a svrchním oděvem, a majitelce dáme vědět, že se blíží konec plné funkčnosti a vodivost už nebude taková.
Musela jsi už s projektem projít nějakou certifikací? Dá se to regulérně považovat za zdravotní pomůcku?
Klinickým testováním jsme zatím neprošli - není to zrovna levná záležitost. Ale rozhodně bych do budoucna chtěla. Já sama z toho mám totiž respekt. Je to pořád dost nová technologie a vyhříváme až k 50 stupňům, což není zrovna málo. Nechci nějaké rozsáhlé roční testování, ale chci, aby ženy věděly, že se rozhodně nemusí bát.
Při spolupráci výhradně s opačným pohlavím si určitě i zjistila, která vlastnost nebo chování při menstruaci chlapy na ženských nejvíce štve. Prozradíš nám to?
Za všechno mluví pojmenování projektu Moody (v překladu náladový, pozn. redakce). Podle mě je to totiž to, že jsme schopné se z vteřiny na vteřinu změnit z citlivé romantické duše v čarodějnici a to je pro chlapa jedna rána za druhou! Musím k tomu ale i říct, že se mi ozývá spoustu mužů, kteří chtějí bodýčko pořídit přítelkyni. Píšou například: "Moje přítelkyně má teďka bolestivou menstruaci a chtěl bych jí udělat radost." A to si myslím, že je hrozně hezké! A zároveň je z toho cítit, že menstruace už není žádné tabu, ale prožívají to oba partneři, což podle mě dost prohlubuje vztah.
