Poslouchat příkazy je pruda. Ať už jde o rodičovské "nekousej si nehty a ukliď si pokojíček", nebo o učitelské "nevymlouvej se a pojď k tabuli". Stejné je to i v práci. Ti, kdo nám zadávají úkoly, většinou disponují - nebo by měli - přirozenou autoritou. Ta pochází obyčejně buď z jejich osobnosti, anebo prostě z jejich postavení. Občas se ale stane nečekaná věc - šéfuje nám náš vrstevník. Jak se k tomu postavit?
Logicky vás jako první napadne - proč to vůbec řešit, ne? I podle naší on-line ankety, které jste se letos v únoru možná zúčastnili i vy, je pracovat s lidmi stejného věku důležité jen pro necelých 35 procent respondentů, zbytku je to jedno a na věku spolupracovníků jim nezáleží. Jaké by ale byly výsledky, kdybychom se bývali ptali na šéfy, co? Ohledně nadřízeného stejného věku se totiž kolikrát chtě nechtě ozve červíček pochybností a ptá se nás: jak to, že on jo a já ne? Co má on, co já nemám? Neměl bych být taky tam, kde je on? Otázky, samé otázky…
Progresivní junioři
Odborník na management Blake Ashforth před pár lety tvrdil, že pokud se zaměstnanec identifikuje se společností, je v práci spokojený, a že právě osoba nadřízeného je v tom, zda se dokáže se společností identifikovat, tím nejvýraznějším faktorem. Když je šéf špatný, lidi to demotivuje. Když je šéf dobrý, rozvíjejí se a kvetou pod ním. Tato teorie ale samozřejmě počítá s tím, že svého dobrého šéfa respektujete, což se v případě nadřízeného stejného věku nutně dít nemusí.
Samozřejmě že ve většině případů toho, že nám šéfuje člověk stejně starý jako my, nebo dokonce mladší, jde víceméně čistě a pouze o rozdíl mezi jeho a naším datem nástupu do práce. Třeba ve fastfoodech či obchodech a ve službách obecně zkušenosti bobtnají praxí a zlepšení obvykle přichází po několika týdnech, jakmile dostaneme dané postupy takříkajíc do ruky. Pokud nezpomalíme, ale přidáme, za chvíli můžeme být manažerem, aniž bychom se nějakým kariérním růstem nějak víc zabývali. Některé firmy, které si pracně budují image progresivních, mladistvých a maximálně flexibilních zaměstnavatelů, se tento efekt snaží podpořit například mikrotýmy třeba jen o čtyřech lidech včetně takzvaného (junior) teamleadera, který je vede. Ten se zpravidla rekrutuje z řad mladistvých zaměstnanců a svým zápalem a elánem většinou žene zbytek svého týmu k úspěchu, o což vlastně už od začátku jde.
Love, nebo hate?
Když se do podobného kolektivu dostaneme, můžeme zaujmout dvojí postoj. Buď se urazíme, budeme závidět a zapškneme (nebo dokonce začneme našemu nadřízenému říkat, co on má dělat, namísto naopak), anebo se zachováme dospěle a řekneme si, že přece vlastně o nic moc nejde. Možná by vás překvapilo, kolik je prvních případů. Ze tří mladých nadřízených, kterých jsme se na jejich zkušenosti zeptali, se dva setkali, nebo dokonce déle zápolili s neochotou podřízených je respektovat kvůli jejich věku.
"Mojí šéfové je stejně let jako mně, obě ještě studujeme. Občas je pro mě trochu těžké přebrat si to celé tak, že k ní mám cítit úctu jako k nadřízenému. Na druhou stranu si ale většinou záhy uvědomím, kolik praxe už stihla získat, že se dostala výš, z čehož se nakonec ta úcta zrodí vlastně přirozeně," popisuje pětadvacetiletá Barbora, čímž shrnuje pragmatický postoj, který by měl asi každý z nás zaujmout v takové situaci. Hysterie totiž nic nevyřeší a úcta a autorita nemusí plynout a priori z věku, ale také z pozice, šikovnosti a schopnosti získat zkušenosti. "Svého šéfa beru primárně jako osobu zkušenější, vlastně si ani moc neuvědomuji, že jsme skoro stejně staří," říká třeba třiadvacetiletý Tom. "Nastoupil přede mnou, pracuje od šestnácti, takže není co řešit."
Nezapomínejte své místo
Nejen pro podřízené může být situace, kdy je v čele týmu nebo projektu mladší člověk, složitá. Náročné to je totiž často i pro něj samotného. Má zodpovědnost, starosti a plán, který musí protlačit, a ne vždy je jednoduché urgovat starší, zvlášť když ho nechtějí poslouchat. Pro obě strany je proto nejdůležitější jedno - uvědomte si, proč tam jste. Jste tam, abyste vedli tým, nebo abyste lídra poslouchali. Lídr je v čele, protože ho tam dosadil někdo daleko zkušenější než vy, kdo věřil, že na to má. Konec debaty.
Zkoušky spojují
Přes 66 procent respondentů naší zmiňované ankety také uvedlo, že by práci změnilo kvůli nepříjemnému pracovnímu prostředí, a 47 procent by měnilo kvůli kolektivu, se kterým by si nesedlo. I v tomto případě se dá na šéfa-vrstevníka nahlížet dvěma optikami. Starší šéf už má většinou jiné starosti než zkoušky, má nebo zakládá rodinu, řeší hypotéku, úřady, instalatéra. Mladší šéf vás ale spíš nachytá na Instagramu, Snapchatu nebo 9gagu - protože je tam taky a ví, jak podobné sociální sítě fungují, jak pípají a jak na ně jejich uživatelé reagují. "Z toho vzniká jemný tlak, který u starších nadřízených moc nehrozí. Zase ale stejně jemně a přirozeně nutí k práci, takže je to vlastně v pořádku," podotýká třiadvacetiletá Martina.
Na druhé straně šéf-vrstevník sdílí podobné nebo rovnou stejné strasti jako vy. Zmíněné zkouškové, diplomka, neochotný profesor? To se pravděpodobně týká vás obou. Lehká nevolnost po proslavené noci se taky stane oběma. "Navíc můžeme využívat právě těch současných komunikačních platforem, což u starších ročníků rozhodně nehrozí, a člověk v obavách jen pořád refreshuje e-mail," zmiňuje ještě Martina. V neposlední řadě šéf-vrstevník zná stejné hlášky a memy jako vy, což se taky počítá, protože díky tomu příliš často nehrozí, že se nepochopíte.
Tipy, triky, vychytávky
I když tedy může být divné, když se člověk stejně starý jako vy najednou zvedne a řekne: "Jdu na poradu s boardem,", není to nic, kvůli čemu bychom měli zapšknout a láteřit na nefér podmínky. Od člověka, který ve stejném věku dosáhl výš než my, se totiž především dá spousta věcí naučit. A co je jednoduššího než se zeptat? I náš šéf totiž někdy začínal a dělal chyby, úspěšně je překonal a nyní nám ty osvědčené triky může předat. A když ho budete respektovat, udělá to radši.
Článek byl zveřejněn v květnovém magazínu Studenta s tématem Dropout Dream. Přečti si víc!
