Co si budeme povídat, většina z nás neustále bojuje s produktivitou. Máme plnou hlavu plánů, co bychom chtěli dělat, ale často to nějak nevyjde. Nemusíme hned oprašovat stokrát omleté řeči o prokrastinaci, spíše se dnes chceme zaměřit na věčný problém s motivací. Často totiž něco neuděláme jen proto, že se do úkolu pustíme v nevhodnou chvíli. A přitom o té nejvhodnější chvíli víme už více než sto let…
Historie stále platí
Roku 1908 prováděli psychologové Robert Yerkes a John D. Dodson experiment s krysami. Když chtěli, aby krysy proběhly bludištěm, slabý elektrický šok byl samozřejmě velmi účinným motivátorem. Slabý šok tedy fungoval, ovšem pokud krysy obdržely až příliš silný elektrický zásah, zpanikařily a začaly zmateně běhat na všechny strany. Yerkesovi a Dodsonovi tedy bylo jasné, že míra motivace neroste se silou podnětu donekonečna, ale je potřeba najít určitou optimální střední úroveň.
Tento výsledek následně vešel ve známost jako Yerkes-Dodsonův zákon a následně ukázal svou platnost v mnoha sférách lidského snažení. Sportovci to jistě znají - při tréninku, kde o nic nejde (a úroveň motivace je tedy poměrně nízká), se nebojíme něco odfláknout, ale na mistrovství světa před vyprodaným stadionem se nohy rozklepou téměř každému; míra stresu už přesáhla kritickou hranici. Ovšem třeba běžný závod představuje optimální míru aktivace, jelikož nám na něm záleží, ale ještě to psychicky ustojíme - a právě taková situace z nás dostane nejlepší výkon.
Princip jednoduše popisuje křivku ve tvaru obráceného písmene U. Pokud si pořád nejste jisti, podívejte se na video:
Aktivace a výkonnost
Výzkum z roku 2007 (tedy téměř století od původního objevu!) se hlouběji zaměřil na faktory, které míru vzrušení zvyšují. Klíčovými vlastnostmi jsou novost, nečekanost, nekontrolovatelnost (čili pokud těžko ovlivníme výsledek dané akce) a hrozba sociálního hodnocení (tedy pokud hrozí, že by nás ostatní odsoudili). Díky těmto faktorům jsme tedy aktivovanější a křivka narůstá až do bodu, kdy dosáhne optimální úrovně. Ovšem pozor na to, aby těchto stresorů nebylo až příliš, jinak nám zděšení začne zabraňovat v efektivní práci.
Zákon se samozřejmě uplatňuje i na učení, což je pro studenty samozřejmě velmi zásadní. Z výše popsaných principů třeba plyne, že když se něco učíte, je dobré se průběžně zkoušet - a tyto zkoušky brát vážně. Díky tomu se naše míra úzkosti (a zároveň i aktivace organismu) zvýší a s nimi i šance, že si nově naučené poznatky zapamatujeme. Je tu však samozřejmě háček, a to že u každého člověka jsou tyto hranice jiné; co platí na vaše spolužáky, nemusí fungovat vám.
Takže nezbývá než experimentovat a hledat vlastní optimální aktivační úroveň…
