Studovat a současně si budovat sportovní kariéru muselo být náročné. Proč ses ani jednoho nevzdal?
Zpočátku to byla určitě zásluha mých rodičů. Když jsem byl starší, viděl jsem, že hodně mých spolužáků nemá mimo školu žádnou aktivitu a že někteří moji spoluhráči naopak nemají školu. Takhle jsem to nechtěl. Život je zajímavý z více úhlů pohledu než jenom z jednoho. Položil jsem si tedy otázku, proč si nechat jen jedno? Proč nemít oboje?
Až v Americe se ti opravdu podařilo skloubit hokej a studium. Proč jsi neodešel hned po střední škole a místo toho jsi v Česku začal studovat vysokou?
Když jsem si vybíral vysokou školu, o této možnosti jsem nevěděl. Dozvěděl jsem se o ní úplnou náhodou na konci prvního ročníku. Na začátku studia jsme si mohli zvolit mezi němčinou a francouzštinou. Chtěl jsem němčinu, ale byla jen pro pokročilé, takže jsem vlastně neměl na výběr. Už nevím, co se tenkrát stalo, ale naše profesorka francouzštiny musela z jedné hodiny odejít. Ještě předtím nám ale zadala úkol. Měli jsme si na internetu vyhledat nějakého známého Francouze, o kterém si s ní pak popovídáme. Tehdy jsem začal trénovat v áčku na Spartě, kde byl také francouzský hokejista Yorick Treille. Bylo jasné, koho si vyhledám. Zjistil jsem, že hrál univerzitní hokej, což mi přišlo zajímavé.
Měl jsi možnost se ho na jeho zkušenost zeptat?
Dokonce ještě v ten den. Z venkovního tréninku jsme běželi zpátky na Spartu, a protože jsem uměl velmi slušně anglicky, začali jsme se bavit. Yorick se mě zeptal, co plánuju na příští rok. Tenkrát jsem zvažoval, jestli podepsat profesionální smlouvu, nebo se naplno věnovat studiu. Odpověděl jsem, že nevím, ale že vím, že hrál v Americe univerzitní hokej a že mě to zajímá. Yorick mi o všem povyprávěl a následně mě spojil se svým trenérem.
Trvalo ale ještě nějakou dobu, než jsi do Ameriky odešel. V čem byl problém?
Nebylo to tak, že jsem tady dva roky studoval, a pak se teprve rozhodl odejít. Odchod jsem začal řešit už v prváku, ale nebylo to jednoduché. V Americe je nejlepší univerzitní sport pod záštitou organizace NCAA, která nedovoluje jakýkoliv profesionalismus. Nesmíte být placení, nesmíte mít profesionální smlouvu a nesmíte být součástí profesionálního týmu. První dvě podmínky jsem splnil, ale s profesionálním týmem jsem odehrál osm zápasů.
Jak jsi tu situaci vyřešil?
Od trenéra, se kterým mě spojil Yorick, jsem se dostal k druhému a odešel jsem hrát do třetí divize. Hokej u NCAA má jenom první a třetí divizi, u jiných sportů je ještě druhá. Třetí divize je specifická v tom, že nejdete přes Eligibility Center, což je místo, ve kterém se posuzují sportovní, akademické, ale i osobní informace o vás a vaší rodině a kterým jsem kvůli mým profesionálním zápasům neprošel. Místo toho se za vás ve třetí divizi zaručí univerzita, v mém případě Hobart & William Smith Colleges v New Yorku, kam jsem pak také odešel.
Na Hobartu jsi studoval ekonomii. Jak studium na této univerzitě hodnotíš?
Je to kvalitní škola, která je ale v Česku neznámá. Když se ohlédnu, uvědomuju si, jaké jsem měl štěstí. Měl jsem jeden kontakt, tak jsem šel tam, pak jsem dostal další kontakt, tak jsem šel zase tam. Lidé se často obracejí na svého známého, který jim někoho doporučí, což je ale strašně limitující. Člověk by si měl uvědomit svoje dovednosti, a pak si položit otázku, kde všude je může aplikovat. Získá tak přehled o reach schools, tedy o školách, na které když by se chtěl dostat, musel by hodně máknout, o attainable schools, což jsou dobré školy, a o safe schools, na které by se měl bez problému dostat.
V čem je rozdíl mezi Českou republikou a Amerikou, co se týče spojení sportu a studia?
V České republice jsem také studoval a současně hrál hokej, ale za Spartu, nikoliv za univerzitu. Zúčastnil jsem se i hokejové bitvy univerzit, ale sportovní úroveň není tak vysoká, protože na českých univerzitách nejsou profesionální trenéři. Musím říct, že načasování mého odchodu vyšlo hezky. Na začátku studia jsem totiž ještě byl schopný skloubit sport a studium, ale kdybych v Česku zůstal ještě rok, musel bych se na jedno z toho vykašlat.
Proč?
Oboje bych už časově nestíhal. U nás se sport a škola neznají, nekomunikují spolu. Někteří vysokoškolští studenti jsou ve sportu opravdu úspěšní, ale škola na jejich úspěchy nebere ohled, i když ji vlastně taky reprezentují. Důležitější je, kolik hodin zameškali, čímž studenty staví do pozice, kdy si prostě musí vybrat mezi studiem a sportem. V Česku se prostě tyto instituce nerespektují, kdežto v Americe studujete a věnujete se sportu v rámci univerzity. Rozvrh je nastavený tak, aby tréninky a zápasy co nejméně zasahovaly do výuky. Sranda to ale nebyla. Vstávali jsme v šest, abychom šli ještě před školou do posilovny. Po snídani jsme měli výuku. Následoval oběd a po něm zase výuka, trénink a domácí úkoly.
Vnímáš, že bys měl jako sportovec, který zároveň studoval univerzitu, během budoucího uplatnění nějaké plusové body?
Určitě to není tak, že když člověk studuje a zároveň dělá sport, automaticky ho všichni chtějí. V Americe se například posuzuje studijní průměr, obzvlášť na těch nejvíce kompetitivních pozicích. Pokud nemáte GPA (Grade Point Average, pozn. redakce) nad 3,5 (4 point scale), což je v evropském měřítku průměr pod 1,5, nedívají se dál a je jedno, jestli jste sportovec. Když pak ale máte vyhovující průměr a oni vidí, že jste součástí univerzitního týmu, hraje to roli. A ze své vlastní zkušenosti vím, že dělat sport je nápomocné nejen během výběrového řízení, ale také když tu práci dostanete.
V čem konkrétně?
V Americe jsem získal stáž, kde jsem viděl, že lidé kolem mě nejsou zvyklí na to, že ráno přijdou do práce a odcházejí až večer. Díky sportu jsem také získal sebevědomí, naučil jsem se time management a prohrávat. Když sportovec prohraje, spadne na zadek, ale není to pro něj konec světa. Zvedne se, i když mu to třeba chvíli potrvá, a půjde dál, a pak ty dveře prorazí. V posledních pár měsících jsem potkal dva bývalé sportovce, kteří měli vážný úraz a neměli už nikdy chodit. Věděli, že postavit se na nohy a udělat první kroky nebude jednoduché, ale že se jim to konzistentní prací podaří.
Jak se tvoje cesta po absolvování americké univerzity vyvíjela?
Do Ameriky jsem šel s tím, že budu hrát profesionální hokej. Lákala mě Asie, protože jsem chtěl nějaký sociální přesah. Na škole jsem se ale rozvíjel nejen v hokeji, takže se mi otvíraly různé možnosti. Zvažoval jsem pro a proti a došel jsem k tomu, že hokej si můžu zahrát kdykoliv, navíc nejsem tak dobrý, abych si vydělal opravdu velké peníze. Přijal jsem proto nabídku na full time pozici, kterou mi po stáži nabídli.
Potkáváme se ale v Praze.
Poslední dva roky jsem žil mezi New Yorkem a Prahou a teď se snažím být tady. Vedu organizaci osobnostního růstu, která pomáhá mladým lidem dostat se na americké univerzity. Detailně jsme rozpracovali proces, který jim pomáhá co nejlépe se připravit jak po stránce sportovní, tak po akademické. Mohou tak mít co největší výběr univerzit. Následně jim pomáháme vyjednávat se školami, ale jsme jim k dispozici i poté, co se do Ameriky dostanou.
S jakým předstihem by se na vás studenti měli obracet?
Minimálně rok a půl předtím, než by chtěli odejít, ale i to je hraniční. Kdybych měl poradit v návaznosti na co nejkvalitnější výběr, třeťáci na střední škole, kteří by do Ameriky mohli odejít v roce 2020, by se měli už teď připravovat. Pokud chcete na top školy, je lepší některé kroky udělat už v prváku nebo ve druháku.
Když si člověk dá čas na přípravu, může to zvládnout?
Určitě ano, ale musí opravdu chtít a zapracovat na angličtině, a pak také specificky na přípravě na standardizované testy, aby vše proběhlo co nejlépe. Samozřejmě pokud člověk chce jít do Ameriky se sportem, musí se mu věnovat na co nejvyšší úrovni a jestli jde za specifickým akademickým směrem, tak by se měl co nejdéle věnovat nějakým relevantním mimoškolním aktivitám.
Jakým například?
Může to být kroužek mikrobiologie, můžete programovat, napsat práci o básních staré Anglie, založit projekt nebo mít v dějepise encyklopedickou znalost. Opravdu ale nemá žádnou váhu, když se něčemu věnujete tři týdny, jen abyste to zahrnuli do přihlášek.
Spousta lidí váhá, jestli jít studovat do Ameriky, nebo zůstat doma.
V takové situaci si musíte všechno dobře promyslet. Amerika není jediným místem na světě, kam můžete jít, pokud jste sportovec. Na druhou stranu pro spoustu lidí může být tím nejlepším místem. Myslím si ale, že zkušenost se studiem v zahraničí má vždycky smysl. Lidé cestují, protože jim cestování něco přináší. Pokud ale nestrávíte na nějakém místě alespoň šest měsíců, tak je to jen taková ochutnávka. Je opravdu důležité jít si za svými cíli a udělat ty nejlepší kroky, které vedou k tomu žít šťastný, zajímavý a plný život. Nemyslím to tak, že byste měli jít přes mrtvoly, ale musíte se vyvíjet a posouvat se kupředu.
