Co podle tebe dělá běžné dvanáctileté dítě?
Chodí ven se spolužáky, dívá se na Disney Channel, s kamarády natáčí videa, sleduje internet.
Tvých dvanáct ale vypadalo trošku jinak.
To je pravda, já přestal chodit ven, když mi jedna holka zlomila srdce. Nechtěl jsem ji potkávat. (smích:-)
)
Tím ses zas tak od svých vrstevníků nelišil, zlomené srdce řeší občas každý náctiletý. Většina ale zaleze pod peřinu s depresí, ty ses vydal cestou podnikání.
Začal jsem zkoušet investovat nereálné peníze a šlo mi to. Tak jsem si od táty půjčil pár korun a koupil sedm akcií. Tehdy jsem to nemohl řešit sám za sebe, všechno to šlo přes tátův živnostenský list.
Byl s tím táta v pohodě?
Doma jsem měl vždycky velkou podporu. Navíc byl táta rád, že se nevěnuji jen hraní na internetu, ale snažím se vyhledávat něco užitečného.
Představoval sis, že se z tebe stává milionář?
Možná chvíli, než jsem slyšel přednášku jednoho úspěšného manažera, že skutečný byznys investora se pohybuje ve stovkách milionů korun, u mě to bylo ve stovkách korun. Pochopil jsem, že žádný velký investor nejsem.
Jenže ti bylo teprve dvanáct. S první úspěšnou mobilní aplikací "Taháky do kapsy" jsi pak přišel už ve čtrnácti.
To byl můj první marketingový tah. Trošku provokativní, uznávám, ale nemyslím si, že by ta aplikace byla primárně nástroj k podvodu a tahákům pod lavicí. Kdo chce, podvádět vždycky bude. Já ale doufám, že Taháky do kapsy budou spíše vzdělávací pomůcka, která ulehčí přípravu do školy.
Žiješ v Brně, dnes jsme se ale potkali v Praze, a to už před devátou hodinou a zdá se, že jsi dost zaneprázdněný. Je těžké se ti vejít do kalendáře?
Dříve to se mnou bylo horší, to jsem dělal hodně produkty pro Česko, měl hodně schůzek, telefonátů a řešení. Teď více jednám s lidmi z USA, takže se můj pracovní čas přesunul do nočních hodin, kdy vše řešíme po telefonu a e-mailech.
Do Ameriky ses dostal díky aplikaci "Nenech to být". Kdy tě vůbec napadlo zabývat se šikanou?
Při hraní ping-pongu.
To vážně?
Vážně. Napadá mě při něm většina nápadů. Pak možná ještě při čekání ve frontě nebo v čekárně u doktora. (smích)
Jan Sláma
Úspěšný tvůrce mobilních aplikací, který začal s podnikáním už ve dvanácti letech. Svou první aplikaci představil ve čtrnácti. O tři roky později byl zplnomocněn, a to ještě před hranicí plnoletosti. Nyní se zabývá projektem FaceUp, který je zaměřený na šikanu a mentální naladění studentů v USA.
Aplikace upozorňuje na šikanu ve školách, jak je doposud v Česku úspěšná?
Díky své jednoduchosti a uchopitelnosti je pro žáky základních a středních škol a také pro učitele snadným nástrojem, navíc anonymním. Odstraňuje největší bariéru při ohlašování šikany, strach.
Jak se jí v Česku daří?
Máme přes sedm set registrovaných škol, dostává se nám zpětná vazba žáků i učitelů. Nahlášeno díky aplikaci bylo čtyři sta případů šikany.
Zažíváte i falešná hlášení?
Jasně, jsou děti, které si to chtějí vyzkoušet, vyblbnout se. Řešili jsme toto téma s Linkou bezpečí, kam také volá řada dětí z legrace. Ovšem ukazuje se, že každý, kdo si to takto vyzkouší, odbourá strach pro pozdější reálné využití.
Proč si myslíš, že je aplikace tak průlomová? Přece jen čtyři sta nahlášení je opravdu hodně.
Odbourání strachu je to hlavní, děti nechtějí být tím pojmenovaným práskačem, bojí se posměchu a toho, že se šikana otočí proti nim. Anonymita aplikace je klíčová. Určitě pomáhá i to, že nemusíte agresora pojmenovat, často se totiž jedná kamaráda.
Čekám, že dalším důvodem bude, že to děti nemusí říkat tváří v tvář.
Ano, i to je přes mobilní aplikaci jednodušší. Nechci tím říct, že podporujeme přesun dětí do on-line světa. Musí se naučit o problémech mluvit. Na druhou stranu, pokud tento způsob pomáhá k odhalení šikany, držme se ho.
Teď s podobnou aplikací míříte na americký trh, jak to probíhá?
Myslím si, že dobře, protože šikana je v USA mnohem větším tématem než u nás. Navíc jsme řešili, pro jaký trh by to mohlo být zajímavé. Přece jen Česko je pořád malý rybník ve světovém měřítku, to USA už pokryje násobně větší počet škol než u nás.
Ty osobně ses s šikanou setkal?
Byl jsem součástí mlčící většiny, jako řada z nás. Ale i to možná byla motivace hledat způsob, jak odbourat strach k upozornění na ni.
Jsi na hranici plnoletosti, přitom máš za sebou řadu úspěšných projektů a na dalších pracuješ. Bojíš se, kdy přijde tvoje první selhání?
Je pravda, že mi už pár lidí řeklo, že mému příběhu, cestě za úspěchem chybí už jen pád na dno. Z něj se pak prý můžu odrazit ještě výš.
Máš svoji třináctou komnatu, něco, co si zpětně vyčítáš?
Nedá se říct, že bych si to vyloženě vyčítal, ale byl jsem občas naivní. Když mi bylo čtrnáct let, několik partnerů mi za práci nezaplatilo. Sice to bylo jen pár tisíc korun, ale v mém věku to byly velké peníze.
Jak ti to vysvětlovali?
To se ani moc nesnažili, stačilo se podívat na to, že jsem v tom věku nemohl podepisovat smlouvy, a když jsem třeba vyhledával v e-mailech začátek naší spolupráce, zjistil jsem, že jsme si ho potvrdili po telefonu. Neměl jsem jediný hmatatelný důkaz. Měl jsem smůlu. Vypekli mě a já se neuměl bránit.
Přesto jsi dokázal jít dál a své nápady realizovat. Teď pár tisíc korun řešit nemusíš. Jak by ses postavil k daným firmám, kdyby se na tebe teď s něčím obrátily?
Mají u mě dveře zavřené, v tomto směru jsem nekompromisní, druhé šance dávat neumím. Vykašlal bych se na ně!
Začal jsi podnikat velmi mladý a jsi dostatečně úspěšný k tomu, aby ti z toho brzy přeskočilo. Těch příkladů máš kolem sebe dost. Toho se nebojíš?
Je pravda, že úspěšných manažerů, co jim hráblo, je strašně moc. Příkladem mi může být Honza Mühlfeit, který skončil na tři měsíce v blázinci, zkrátka to nedal. Vím, že je to nebezpečné.
Máš deprese?
Cítím, že jsem na tom hůř než řada mých vrstevníků, hodně věcí si beru osobně, i maličkosti mě umí totálně položit. Přitom je řada věcí, které přecházím, neřeším je, mávnu nad nimi rukou. Pak se stane ale nějaká prkotina a já jsem úplně rozhozený.
Zkus nějaký příklad.
Hodně je to spojené s projekty. Mě totiž baví ta cesta za nimi, pak, když dojdeme do cíle, projekt se podaří, přijde prázdnota, smutek, že je to za mnou. Výsledek už si tolik neužívám, dívám se hned dopředu.
To může být i výhoda.
Snažím se ji využít ve svůj prospěch, plánovat další projekty, vydat se na další cestu.
Viděli jste Honzu Slámu v DVTV? Pusťe si:
