Aby se konference mohla uskutečnit, vybírali jste peníze prostřednictvím crowfoundingu. Jedním z darů, které si od vás lidé mohli vybrat za finanční příspěvek, je nejnovější překlad výběru z díla Karla Marxe. Je to tím pádem první překlad, který není ovlivněný žádným režimem. Proč jste si s tím dali tu práci?
Vymýšleli jsme, jak konferenci financovat a když jsme se rozhodli, že to bude prostřednictvím HitHitu, chtěli jsme vymyslet fakt dobré odměny. Napadlo mě zlanařit Mgr. Jakuba Chavalku, PhD a spolužáka Bernarda a vybrat devět takových pro mě nejzásadnějších textů, které se od Marxe dají najít. Myslím si totiž, že to může být pro lidi, kteří se dneska zabývají byznysem, HR, leadershipem a tak dále hodně zajímavé.
A podle původního překladu by to zajímavé nebylo?
V československém překladu z 50. let jsou některá slova použitá trochu jinak než v originálu, protože tehdejší režijní nomenklatura měla zažitý nějaký úzus, nějaký diskurz, který přenášela do překladů. Tím pádem tam vznikly na první pohled maličkatý nuance, ale pokud čteš důsledně, zjistíš, že to celý překlad tak nějak ohýbá. Proto bylo cílem udělat co nejvěrnější překlad původního znění. Protože pokud se chceme vydat vstříc restaurování Marxovy pověsti, aby z něj nebyl ideolog bolševismu a sovětského svazu, ale abychom ho vnímali tak jako na západě, tedy jako významného filozofa a sociologa 19. století, bylo třeba překlady odideologizovat.
Jak se ti o tom daří lidi přesvědčit?
Překvapivě nejvíc pochopení s tématem štěstí v práci, které je propojené právě s marxistickou antropologií, nacházím u manažerů. Myslel jsem si, že nás pošlou někam a budou si ťukat na čelo, ale vlastně jsem se za celou dobu nesetkal s žádnou negativní reakcí. Nikomu nepřijde divné, že Marx píše v podstatě to samé, co se píše v populárních byznysových příručkách o budoucnosti organizací. Už před 150 lety řešil, jak to udělat, aby byla práce pro člověka smysluplnou. Jinak v ní totiž hloupne, degeneruje, křiví se fyzicky i charakterem. Byl první, kdo se nad tím zamyslel.
Hledání ztraceného smyslu práce - Přelomová konference
Studenti společně s podnikateli a akademiky pořádají v Praze přelomovou byznysově-filozofickou konferenci. Snaží se tak odhalit směřování člověka, práce a štěstí v moderním kapitalismu i v moderním světě. Pokud vás zajímá, jak být v práci šťastní a zároveň chcete držet prst na tepu dějin, nenechte si konferenci konanou 24. a 25. října ujít.
Ale lidé v Česku nepracují jen na manažerských pozicích. Co třeba dělníci v menších městech?
Pocházím z Žatce a když se tu bavím u piva s klukama, kteří pracují ve výrobních fabrikách automobilového průmyslu, tak mají to, co jim vyprávím o Marxovi, za kraviny. Jenže jak se bavíme dál a dál, přesně popisují fenomén odcizení člověka od práce, který Marx dost řeší. I od finálního výrobku. A právě tímto odcizením ztrácejí svoji lidskou podstatu. Takže se to dá aplikovat i na ně, nejenom na manažery.
Takže kde se podle tebe stala chyba? Jaký je ideální stav?
Těžko říct, protože tady nikdy nebyl žádný ideální stav. Nikdy to vlastně nebylo tak, že by byl člověk neposkvrněný a svobodně pracující pro sebe a najednou přišel otrokář, feudalista, kapitalista, který do toho hodil vidle a všechny nás zotročil. Lidi dosud v celé lidské historii ještě nikdy nebyli lidmi, protože nejdřív byli zvířaty a potom se stali odcizenou bytostí. Materiální podmínky společnosti neumožňovaly rozvíjet intersubjektivní vlastnosti lidí tak, aby spolu mohli navazovat vztahy, který jim umožní být vskutku rodovou bytostí, kterou člověk ve své přirozenosti je. Ale zároveň nikdy nebyl!
Ale proč?
Člověk byl vždycky konfrontovaný se socioekonomickou realitou otrokářství, kapitalismu, feudalismu, ve které dochází k odcizení člověka od člověka a člověka od práce. Cesta našeho vývoje teprve spěje k tomu, abysme se vůbec stali lidmi. Ale k tomu potřebujeme dovršit historické epochy, které nás rozdělují na součástky, ale zároveň jsou nutné k tomu, abysme vyvinuli takovou technologickou strukturu, ve které za nás budou pracovat stroje. Jakmile člověk nebude muset pracovat z nutnosti, bude pracovat pro sebe, pro vlastní rozvoj.
Jenže tvoje teorie předpokládá, že lidé chtějí pracovat. Já z nich ale často takový pocit nemám… Takže co bude s ne úplně cílevědomými lidmi, až je nahradí stroje?
To je dost praktická otázka, kterou se nezabývám. Já nejsem ekonom, který je na to schopný odpovědět. Bude na ně přispívat nějaký erár nebo se budou muset rekvalifikovat nebo společnost dospěje do takové výše, že bude možné, aby pobírali nějaký základní nepodmíněný příjem a podobně. Marx primárně řeší princip dovršeného humanismu, což je jakoby dokončený komunismus, což je totální všelidskost a mezilidskost. Je to společnost, kde neexistuje žádný stát, kde neexistuje žádné přerozdělování, žádné donucování, prostě všechno mezi lidma, všechny tyhle vztahy mezi náma, které jsou nyní tržní, budou čistě intersubjektivní, a to v tom smyslu, že každý člověk v každou chvíli ví o všech potřebách všech lidí na světě a svoje chování určuje podle potřeb ostatní, protože jeho potřeby splývají s potřebami druhých.
Pořád ale moc nechápu, jak by se to dalo prakticky zakomponovat do moderního byznysu.
Avantgardní firmy už nechtějí jet klasický top down management. Chtějí chod podniku decentralizovat, tedy buď mít v čele silné lídry nebo zrušit role manažerů a šéfů úplně a nechat lidi vytvářet autonomní buňky, které spolu podle svého nejlepšího uvážení pracovat tak, aby je to bavilo. A to je to samé jako Marxův ideál budoucí práce - dobrovolná sdružení, samostatně pracující kolektivy na svých strojích nebo počítačích, ne pro zisk, což je myšlenka celého kapitalismu, ale pro práci samotnou, protože ta přináší úspěch jim i celé lidské společnosti. A o tom píše jak moderní manažerská literatura, tak Marx.
Máš nějaký příklad firmy, kde to tak funguje?
Jedna klasická výrobní firma v USA v 90. letech měla problém s tím, že v ní zaměstnanci kradli součástky. Jejich prvotní přístup byl takový: předpokládáme, že všichni kradou, takže všechno musíme pečlivě zamykat a zapisovat. Pak se rozhodli udělat radikální obrat. Jejich přístup se změnil na: jsme lidi, nemůžeme se přece všichni neustále vzájemně podezřívat z krádeží, proto necháme sklad otevřený, a když si budete chtít cokoliv vzít, vezměte si to, jen to sem zapište. Po roce bylo legálně odnesených součástek ze skladu méně než v tom předešlém roce ukradených. Udělali materiální i psychologickou změnu a přineslo to užitek.
Myslíš, že by to mohlo fungovat i u nás?
Jak kde. Mám pocit, že to postupuje po vlnách. Ale existuje tu například firma TTC TELEPORT, která má na svých úložištích zásadní část dat celé ČR. A je to přitom firma, kde neexistuje žádná hierarchie a žádný šéf. Zaměstnanci si tam přerozdělují peníze na základě zjištění, kolik vydělali a kolik vědí, že si mohou rozdat. Pak si každý vezme tolik, kolik si myslí, že si zaslouží. To je korporát fungující podle avantgardního přístupu.
A co nějaká menší společnost?
To je třeba Sonnentor, která vyrábí čaje a bylinné směsi, a staví to na tom, že navazuje mimořádně silné vztahy s lokálními producenty. Není to korporát založený na tom, že musí koupit surovinu za co nejméně peněz proto, aby ji zpracoval, co nejvíc oškubal svoje zaměstnance a prodal ji s co největším ziskem. Vyrábějí drahé věci, které si nemůže dovolit tolik lidí. Je pro ně totiž důležité, aby koupili levanduli od konkrétní babičky z Moravy, protože jí to pomůže. Na těch výrobcích je dokonce konkrétní adresa. Na tomhle mindsetu je podstatné to, že jakmile to zkusíš, už se nechceš vracet do toho standardního top down řízeného odcizeného způsobu výkonu práce.
Týpek, co tam pracoval, pak odešel a založil si vlastní firmu na dovoz čokolády z jižní Ameriky plachetnicemi. Protože takhle mu to dává smysl. A těm, co si ji od něj kupují, to taky dává smysl. Nekupují si jen čokoládu pro svůj užitek. Navazují tak vztah s někým, komu tím pomohou, byť na druhém konci světa. A to je právě ta lidská intersubjektivita a nahrazování kapitalistických tržních motivů.
Takže to je pro tebe ideální způsob fungování podniků? Proto se podílíš na pořádání konference o smyslu práce?
To nevím, na konferenci vystoupí i lidé, kteří s touto mou tezí nebudou souhlasit. Ale troufám si tvrdit, že kapitalistická výroba nakonec nebude mít jinou možnost než socializovat sebe sama. Top down management se totiž ukazuje jako nefunkční především v období krize. Takže to nebude tak, že by si někdo přečetl Marxe a Kapitál a řekl: Musíme to udělat jinak a být hodní. Proměna bude vidět opět ve firmách. Standardní kapitalista v době krize vyhodí zaměstnance, protože nemá peníze na jejich výplaty. Ale podle modelu, o kterém mluvím, si management nebude rok vyplácet odměny, ale udrží dělníky, i když pro ně třeba nemá práci. Tím pádem získá loajální zaměstnance, kteří nikdy neodejdou, protože viděli, jak všichni ti jejich kamarádi z ostatních firem skončili na ulici. Z krátkodobého ekonomického hlediska je to nevýhodné. Ale kapitalista nebude pak moct sehnat kvalitní pracovní sílu. Zatímto avantgardní společnost se jí nezbavila. Takže z dlouhodobého ekonomického hlediska to dává smysl. Firmám nakonec nezbyde nic jiného než se postupně socializovat a rozpouštět se v různých formách společného vlastnictví.
Jakou roli v tom například hraje sám stát?
Stát je toho největším nepřítelem. Stát je v dnešním slova smyslu subjekt, který garantuje ekonomické monopoly firmám, který už by jinak nebyly tržně efektivní. Jako například Agrofert. Kdyby neměl státní dotace, zkrachuje. A tyhle firmy živené státem se budou bránit, aby se měnily modely, kterými byly zřízené, protože pro ně není možné přejít na tenhle decentralizovaný styl vedení. Takže lidé jako Babiš a spousta dalších oligarchů budou prostřednictvím státu bojovat proti.
A co marxismus a demokracie? Mám na mysli to, že žijeme v demokratickém státě, ale podle toho, cos řekl, tak tu svoboda tak úplně není.
Pokud se na to podíváme marxistickou optikou, tak demokracie, ve které my žijeme, není demokracie, ve které by lidi rozhodovali ve volbách o naplňování svých zájmů nebo vizí. Ve společnosti, kde jsou lidé natolik odcizení od své rodové podstaty, od sebe a i od druhých, jsou celé volby vlastně jenom prodlouženou rukou trhu. Lidi se nerozhodují na základě toho, že by chtěli, aby byla společnost demokratická. Rozhodují se na základě toho, že jim někdo zvýší o devět stovek důchod. A to je úplně to samé, jako když se rozhoduješ, jestli si koupit něco, co stojí dva tisíce nebo tisícovku. Rozhoduješ se ekonomicky, volíš nejekonomičtější volbu, protože jako volič nikdy nejsi schopná dohlédnout těch dlouhodobých důsledků, který pro tebe v budoucnu bude volba mít. Proto demokracie v buržoazním státě není to, co slouží lidu, ale vládnoucí třídě, buržoazii, která prostřednictvím toho, že vlastní média a firmy, ve kterých lidé pracují, tak ovlivnuje veřejné mínění natolik, že lidé chodí volit za mediální diskurz, který přijímají. Proto si myslím, že žádná společenská změna nemůže proběhnout skrz politiku. Musí to proběhnout skrz ekonomiku.
Jak dlouho to ale potrvá? Zní to jako běh na dlouhou trať… Nezhuntujeme do té doby planetu?
To je argument, na který nejsem schopný odpovědět, protože mi přijde, že je dost možné, že to fakt nestihneme. Na druhou stranu, marxismus má svoji dialektiku - je to myšlenkově utvářející proces, dějiny utvářející proces, teze, antiteze, syntéza. Takže všechno vzniká svářením protichůdných principů. Z toho plyne i to, že čím větší průser nám bude hrozit, tím rychlejší bude změna.
Nebylo by pak dobré začít s touhle změnou už ve škole?
Bylo, protože vzdělávací systém byl vytvořený v době bujení kapitalismu a vytvořil se jenom proto, aby sloužil potřebám kapitálu. Vychovává výrobní součástky. A opravdu nechce, aby v práci někdo přemýšlel. A proto přecházíme k tomu modelu, aby mechanickou práci dělaly stroje, protože lidé potřebují přemýšlet kreativně. Jenže to nejde revolucí, ta historicky nikdy nic dobrého nakonec nepřinesla. Změna musí přijít postupně.
A k čemu by pak společnost teda dospěla?
K individualitě - to je mimořádně zajímavý plot twist v marxismu. Předkládali nám ho totiž jako kolektivistickou ideologii, ve které je jedinec utlačený na úkor státní mašinérie, která za něj rozhoduje. Ale tak to vůbec není. Kolektiv se podle Marxe stává hodnotný teprve tehdy, když je každá jeho součástka individuální a svobodná. Nejsilnější jsme totiž právě v té různorodosti. Kdyby byli všichni lidé stejní, mají jenom jednu sadu kvalit, které mohou využívat. Čím jsme odlišnější, tím víc je v celku kvalit. Kolektiv bude tvořen individualitami, které nejednají v zájmu kolektivu z donucení, ale proto, že jejich individualita je na takové úrovni, že to chtějí dělat proto, že jejich individuální přínos je zároveň společenským přínosem. Rozdíl mezi já a my se tak smaže. Nemůžeme totiž být jenom já, nebo jenom my.
