Výzkum Češi a zpravodajství zjistil, že 30 % Čechů vůbec nesleduje zprávy, z toho skoro dvě třetiny jsou mladí lidé. Jednu skupinu nazýváte Mladí a politicky neangažovaní a druhou pak Zcela apatičtí. Myslíte si, že tento nezájem je způsoben systémem školství? Že studenti nejsou dostatečně mediálně vychováváni a vedeni ke sledování aktuálních problémů ve společnosti?
Těch příčin bude pravděpodobně více. Ty dvě skupiny se od sebe liší řadou věcí, ale zejména vzděláním, příjmem a obecně zájmem o dění kolem sebe. U lidí ze skupin s nižším příjmem a s nižším vzděláním, těch zcela apatických, bude hrát roli pocit lhostejnosti a reprodukce vzorů, které vidí ve svých rodičích, kteří nevěnují veřejnému dění pozornost. Tahle skupina se o nic nezajímá, protože pro ni nic nemá cenu. Pro mladé z druhé skupiny, která je bohatší, aktivní a vzdělaná, může být nezájem o zpravodajství úplně normální. Zajímá je všechno ostatní, ale politika ne. Možná, že je to dané tím, že jsme dnes politiku redukovali hlavně na tzv. velká témata a málo řešíme fakt, že je to také každodenní řešení problémů společného života lidí. Ale možná je to taky tak, že jen máme pocit, že by se mladí lidé měli zajímat o politiku, což vůbec nemusí být pravda.
Pomohla by tedy (alespoň částečně) reforma školství v oblasti mediálního vzdělávání?
Výuka matematiky také nezvýší zájem o matematiku. Asi určitým způsobem ano, ale fundamentálně jde v mediální výchově o to, aby se lidé naučili přistupovat k textům kriticky. Samo o sobě to ale nemusí vést k tomu, že budou více sledovat zpravodajství.
Jste vedoucím oboru Studia nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, což je jeden z mnoha mediálních oborů. Nebylo by efektivnější mediální obory sloučit do jednoho a vyučovat je komplexněji? Studenti by tak měli širší záběr.
My nejsme žurnalisté, my se věnujeme médiím z technologického hlediska. Pro nás jsou média nosiče informací a zajímá nás, jak ovlivňují informaci, která je přenášena. A nemyslím si, že by bylo efektivní obory sloučit. Sjednocení do jednoho systému totiž nepřináší žádnou konkurenci.
Kdyby se žurnalisté učili více o technologiích a nových médiích, nezkvalitnilo by to jejich budoucí práci?
Myslím si, že ano - ale to je možné dělat i jiným způsobem, například v rámci spolupráce mezi fakultami. My jsme v dobrém kontaktu s děkankou Fakulty sociálních věd Karlovy Univerzity Alicí Němcovou Tejkalovou, takže se jistě můžeme domluvit.
Má na nezájem mladých lidí o zpravodajství vliv nadměrná konzumace internetu?
O tom, co budete konzumovat, se rozhodujete na základě vašich preferencí. Jestliže se více orientujete na zábavu a nemusíte vědět, kdo je aktuálním premiérem, tak nebudete ve volném čase konzumovat informace, u kterých máte pocit, že je nepotřebujete. U všech generací hraje velkou roli pocit, že věci mohou změnit. Když ne, nemají ani velkou potřebu si o tom číst. A to podle mne platí pro velkou část zejména mladých lidí.
Můžeme je nějak přesvědčit o tom, že to změnit jde?
Podle mého názoru je to možné. Například nástup Pirátské strany je ukázkou toho, že existují mladí lidé, kteří mají zájem situaci změnit. Nemyslím si, že je to ztracená generace. Ale jak už jsme říkali, poměrně velké procento lidí, kteří média nekonzumují, je z mladších věkových skupin.
Jak byste motivoval maturanty, aby šli na žurnalistiku?
Možná by prospělo, kdyby prostředí, které novináře připravuje, bylo méně cynické vůči samotnému novinářskému stavu. Řada studentů mi vyprávěla, že si ze studia hlavně odnesli ponaučení, že novináři jsou prodejní a noviny nejsou nic jiného než věšák na reklamu. Z české novinařiny se vytratil určitý stavovský étos, samotní novináři jsou často poměrně cyničtí ke své práci. Celá řada absolventů žurnalistiky je zmatená, když vstoupí na mediální trh a prostor služby veřejnému zájmu slouží spíše pro větší počet prokliků. A druhá věc je, že českou mediální scénu by měla čekat generační obměna, která dlouho nepřichází. Příležitostí pro mladé novináře není mnoho, protože je pořád v plné síle generace, která se do médií dostala v devadesátých letech. Ta přistupuje k nově nastupujícím s despektem, protože pro ni představují určité ohrožení.
Nebýt tak rychlí
Jak si vysvětlujete to, že ke sledování různých internetových fór, dezinformačních webů a facebookových skupin, kde se odkazy na tyto dezinformační weby sdílejí, jsou náchylnější spíše starší generace a méně vzdělaní, přestože na internetu vyrůstají především současní studenti a mladí lidé? Průzkum také ukázal, že silnými konzumenty internetu je spíše vzdělaná střední třída.
Nejsem si jistý, že tím hlavním kritériem, které ovlivňuje konzumaci dezinformačních webů, je vzdělání nebo věk. Myslím si, že velkou míru hraje frustrace z vývoje posledních třiceti let. Tito lidé hledají informace, které jejich frustraci potvrzují, dávají jim smysl a potvrzují, že oni chybu neudělali. Takže důvodem, proč dezinformace vyhledávají spíše starší a méně vzdělaní lidé, je jejich prohra v rámci společnosti v uplynulých třiceti letech.
Bývalý šéf civilní rozvědky Pavel Zeman označil sociální sítě za silný nástroj dezinformací. Jak to vidíte vy?
Ano, sociální sítě jsou silným nástrojem dezinformací. Ale také informací. Je jasné, že obzvláště ruská propaganda je na sociálních sítích velmi úspěšná, ale podmínky úspěchu nezávisí pouze na technologiích, ale i na stavu společnosti. Můžeme nějakým způsobem řešit dezinformace (například novináři by v tomto směru mohli dělat daleko víc práce), ale pořád tu zůstává společenská potřeba.
Jakým způsobem mohou novináři bojovat s dezinformacemi?
Nesnažit se být tak aktuální. Rychlost zprávy často bývá na úkor ověřování informací. Lépe pracovat se svými osobními přesvědčeními. Například myslím, že nekritický přístup k Jiřímu Drahošovi v prezidentských volbách a naopak neustále příliš kritický přístup k Miloši Zemanovi byl ukázkou toho, jak se touha po určitém výsledku promítla do prezentace faktů. Také by měli více mluvit s lidmi. Přijde mi, že se novinářské prostředí uzavřelo do sebe, protože má po ruce internet a telefon, takže věci dokáže řešit na dálku, a tím pádem přichází o kontext události a kontakt s jejími účastníky.
Není to ale tím, že dnešní doba nutí novináře být rychlými, a jim tak nezbývá prostor na komunikaci s lidmi?
Tomuto argumentu rozumím - je zapotřebí vyplodit mnoho článků, protože čtenáři toho chtějí hodně vědět… Ale ono je to pro novináře pohodlné a jednodušší nemluvit s lidmi a vše si najít na internetu. Věřím tomu, že vzniknou nové modely, díky kterým se mediální svět stabilizuje, ale to neznamená, že návyk, který si novináři vytváří, zase zmizí.
Tuto situaci je tedy možné změnit, ale novináři se o to nepokoušejí.
Ano, je. Oni si asi ani neuvědomují, že uzavřenost může být takový problém. Propast mezi velkou částí společnosti a novináři je spojena s tím, že nejsou ochotni udělat krok do toho druhého prostoru.
Mapa české společnosti
Podle agentury Reuters věří médiím 31 % Čechů, což je jedno z nejnižších procent v celé Evropské unii. Jak se k tomu stavíte?
Pro Čechy je typické, že ničemu nevěříme, je to spojeno s národní povahou. Pro tuto otázku by bylo daleko zajímavější zkoumat, jestli se lidé médii řídí při svém rozhodování, přestože deklarují, že jim nedůvěřují.
Co by médiím mohlo pomoci?
Novináři by si měli uvědomit, že v českém prostoru má roztříštěnost společnosti spíše povahu kulturního sporu. Často podávají informace o věcech, které zajímají výrazně specifičtější okruh, přitom ale posílají tyto zprávy do celoplošného vysílání a ani si to neuvědomují. Podívejte se například na to, jaké místo dostává havarijní stav mostů v Praze v hlavním čase zpráv. Opravdu je to přiměřené? A opravdu podobná zpráva z Ostravy dostane podobné místo?
Zmiňoval jste komunikaci s lidmi. Pomohla by v tomto případě?
Určitě ano. Kdyby se víc komunikovalo se čtenáři, tak by možná více četli noviny.
Co je největším problémem české společnosti?
Společnost nemá jasno v tom, co je veřejný zájem. Když se podíváte na kauzu Slonková - Kubík (ohledně Andreje Babiše ml. - pozn. redakce), tam je to přesně vidět. Debata o tom, jestli můžete zvolit nějakou novinářskou formu, jako například skryté kamery, je vždy spojena s otázkou veřejného zájmu. A pro 30 % lidí v zemi to evidentně veřejným zájmem není.
Bývalý šéfredaktor deníku The Guardian Alan Rusbridger přirovnává novináře ke včelám, které jsou indikátory zdravého prostředí. Co představují novináři pro vás?
Novinařina a věda jsou spojeny osvíceneckým přesvědčením, že pravda a ověřená fakta mají být přinášena co největšímu počtu lidí, aby lid nežil v omylu. Na rozdíl od vědy, jejímž hájemství je abstrakce, je novinařina až brutálně konkrétní. Novináři jsou v tomto ohledu strašně důležití, kreslí vlastně mapy společnosti. Pro mě jsou tím pádem kartografy míst, kde žijeme a o kterých si myslíme, že je známe, ale ve skutečnosti jsou pro nás cizí.
