Pane docente, dnes spolu sice sedíme na akademické půdě, ale nechybělo příliš k tomu, abychom spolu mluvili v advokátní kanceláři. Kam jste měl v životě blíže?
Odmalička spíše k advokacii, protože s ní mě pojí už dávná rodinná legenda. Má praktická lékařka, starší dáma pamatující meziválečné období, měla svérázné metody. Jednou z nich bylo věštění budoucnosti novorozeňat. To si mě jednou položila na rohožku, zahrála sudičku a prohlásila, že budu právník. Tento příběh se se mnou táhl až do dospělosti.
Měli jste v rodině právníka a tlačila na vás rodina, nebo jak vzniklo vaše rozhodnutí jít studovat práva?
Můj prastrýc byl profesorem římského práva na Karlově univerzitě, byl u nás hodně uznávaný. Odmalička jsem proto poslouchal, že budu právníkem. A v první řadě je samozřejmě pravda, že jsem poslechl rodiče, kteří to se mnou mysleli jistě dobře. Pravdou je i to, že postrádám například talent na přírodní vědy, takže tudy cesta nevedla. Navíc prastrýc právní historik byl symbolem mého dospívání, takže i jeho příběh mě v tomto kroku motivoval.
A chtěl jste se jím stát?
Právo jako obor mě příliš nelákalo, i když jsem je nakonec vystudoval.
To ale také historii.
A politologii. Měl jsem možnost studovat dva obory. Od začátku jsem byl ale v rodině tlačen do právnického světa, navíc mi nepřišlo reálné, že bych mohl dostat místo ve vědě, a to i přes červený diplom.
Když se místo historika zdálo nedosažitelné, zamířil jste do advokátní kanceláře?
Byla to trošku nalinkovaná cesta, začal jsem na studentské pozici a budoval místo v advokacii. Náhoda tomu ale chtěla po čase jinak. Uvolnilo se místo na akademické půdě a já neváhal.
Neodradil vás finanční propad?
Uznávám, že i přes nízkou pozici v kanceláři byl přechod do univerzitní sféry ekonomickou ranou, finanční ohodnocení bylo ve velkém nepoměru. Říkal jsem si však, že podobná šance podruhé přijít nemusí, a tak jsem neváhal a vyrazil za svým snem. Navíc, byl jsem svobodný a bezdětný.
Finanční stránku jste ale úplně přehlížet nemohl, ať už kvůli rodině, nebo sám sobě.
Stále jsem věřil, že budu v případě nízkého příjmu na částečný úvazek pracovat v advokacii, že se v podstatě ty role prohodí, větší prostor dostane historie a jako koníček bude právničina.
Když se dívám na váš publikační přehled, předpokládám, že ten myslíte vedlejším příjmem?
Ano, pomocí grantů na odborné práce anebo díky překladům knih se člověk s pozicí na univerzitě uživí. Na právo jsem rezignoval, k čemuž dopomohl stále větší počet novelizací. Dnes už bych byl v advokacii těžko použitelný.
Nakonec jste skončil u historie. Snil jste o ní odmalička?
Ona se stala spíše snem mé dospělosti. Na střední škole jsem byl klasický puberťák, spíš zabíjel čas, než že bych měl nějakou taktiku. Byl jsem podprůměrný student, nevypadalo to, že bych měl ve studiích pokračovat.
Kde se to zlomilo?
Až na vysoké škole. Měl jsem načteno hodně historických knih, začalo mě to stále více zajímat. Když jsem se pak na škole rozkoukal, řekl jsem si: tohle je přesně ono, to mi vyhovuje. Navíc mi to šlo, začal jsem mít dobré známky a byl úspěšný.
Sám říkáte, že ekonomicky jste šel z advokacie hodně dolů. Jak se motivují studenti historie vzhledem k profesní budoucnosti?
Já vždycky říkám, že místo jim slíbit nemůžeme, ale když se budou snažit, hlady neumřou. Navíc z našeho ročníku se asi 10 % spolužáků věnuje vědecké kariéře, 10 % je v archivech a zbytek šlo do komerční či státní sféry, kde se obstojně zajistili.
Jak nadaní jsou vaši studenti?
V každém ročníku se najde několik hvězd, kteří historií žijí. Je hezké vzpomínat, jak v prváku byli divokými dětmi, které nevěděly, co chtějí, a pak v pátém ročníku byli za nadšené badatele se vším všudy. Navíc je tu ještě jedna výrazná motivace.
Otevřená cesta do světa?
Ale jak otevřená, ona je v podstatě dokořán! To jsem si za svých studentských let neuměl představit. Dnes polovina ročníku odjede do zahraničí, kde sbírá zkušenosti.
Doc. PhDr. et JUDr. Jakub Rákosník, PhD.
V roce 2014 získal Cenu Neuron pro mladé vědce v oboru společenských věd. Patří k nejlepším historikům mladé generace ve své specializaci, tj. v oboru moderních hospodářských a sociálních dějin. Zaměřuje se zejména na problematiku velké hospodářské krize z přelomu 20. a 30. let minulého století a na tématiku sociálního státu od jeho počátků až do současnosti.
Pojďme trošku blíže k samotné historii. Jak vnímáte její pozici mezi ostatními vědami?
Je to královna vědy, ale to spíše pro nás historiky. (smích) Je ale pravda, že ostatní vědci se na ni dívají spíše skepticky.
V čem spočívá podle vás její kouzlo?
Myslím si, že je atraktivní ve svém čarovném umění číst texty, které nikdo jiný nepřečte. Práce se starobylými listinami, to je něco, co nám asi ostatní mohou trošku závidět. Na druhou stranu se jedná o narativní nauku. Vyprávíme si příběhy o minulosti, které se často navíc mění, bývají rozporné a tím ztrácí věrohodnost. Historie nemá exaktní odpovědi, proto se na ni jiní vědci dívají svrchu, nenaplňuje pro ně ideál přesně měřitelné vědy.
Jaké vztahy mají mezi sebou samotní historici?
Rozcházejí se často vaše názory na jednotlivá období naší historie? My jsme schopni se pohádat i o to, zda prezidenti při setkání popíjeli whisky, nebo koňak. (smích)
Jak často se hádáte?
Samozřejmě že to nejsou hádky v pravém slova smyslu. Nejvíce k podobným střetům dochází na konferencích, kde historik vystoupí s určitou tezí, další vstanou a začnou tvrdit jiné poznatky, osočovat ho z příliš silného a nepodloženého tvrzení a ptát se, zda daný vědec uvážil to a to. Tím se vzájemně korigujeme, posouváme vpřed, precizujeme poznatky o daných obdobích a porozumění jim.
Vy se zaměřujete v badání nejvíce na sociální historii poloviny 20. století. Není příliš náročné věnovat se soudobým dějinám, které mnozí pamatují?
Ne nadarmo se říká, že největším nepřítelem historika je pamětník. Několikrát jsem se s takovými pohádal. Oni své vědění staví na reálné zkušenosti. Jsou přesvědčeni, že to, co zažili na vlastní kůži, co si pamatují, musí být pravda. Jinou nepřijímají. Pak se ale bavím s dalšími pamětníky a každý si to období pamatuje jinak, nehledě na archivní dokumenty, které poskytují zase jiný obraz minulosti. Ustoupit ze své pravdy ovšem mnohý nehodlá. Je to jejich autentická zkušenost, přece. To bývá hodně náročné.
Má to vůbec nějaké řešení?
Na místě je určitá opatrnost, protože jak psal již Karel Durman, moderní dějiny jsou „popely ještě žhavé“, o ně se historik snadno popálí, protože se dostává do konfliktu s pluralitou pamětí existujících ve společnosti. A svým dílem některé způsoby vzpomínání zpochybní. Dobře je to vidět na kontroverzních tématech, jako je třeba normalizace v ČSSR.
Nebylo by snazší tedy jít v bádání zpět, do doby, kterou už si vlastně nepamatujeme?
Rozhodně by to bylo svým způsobem jednodušší, protože by vám do toho nikdo nemluvil. V takových dobách je historik autoritou, které se málokdo může postavit s hodnověrnými argumenty, a s větším časovým odstupem také události ztrácejí svou politickou výbušnost.
Dokáže dobrý historik na základě svých znalostí předvídat budoucnost?
Ne, ten, kdo předpovídá budoucnost nástroji vědy, je podvodník. Z poznání minulosti nepoznám budoucnost. Sociální věda nemá nástroje k tomu, aby budoucnost dokázala předvídat. Můžeme vytvořit teoretický model vývoje ve smyslu „pokud nastane toto, můžeme pravděpodobně očekávat ono“, nic víc; a to ještě s velkou mírou rizika, protože předpovídání dlouhodobého vývoje složitých systémů, jako je lidská společnost, závislých na velkém množství proměnných, přesahuje možnosti racionální vědy.
Co říkáte na tvrzení, že žijeme v kruzích?
To je věc spíše víry než racionálního vědění, ale je pravda, že řada věcí, které nyní společnost řeší, už tu byla. Díky tomu se můžeme lecčemus praktickému i přiučit. Učím studenty třeba dějiny sociálního pojištění a byl jsem okouzlen kdysi tím, kolik dnešních problémů muselo být řešeno již v minulých staletích, jako nákladnost sociální ochrany, rizika metod připojištění apod. Věci, které si dnes dokazujeme složitými matematickými vzorci, by nám možná snadněji vysvětlila povídání o pojištění námořníků ve Francii Ludvíka XIV., o svépomocných pokladnách dělníků v kartounkách počátku 19. století, anebo třeba o donucování chudých pracovat za sociální dávky v Anglii stejné doby.
Proč má podle vás historie smysl?
Protože umí otřásat zavedenými pořádky, zažitými dogmaty. Kolikrát nám již ukázala, že co je pro nás nyní přirozené a normální, nemusí být tak automatické, jak si my myslíme a někdy vyžadujeme, aby si to mysleli i jiní. Naši předkové často považovali za normální věc něco, co dnes nejsme schopni pochopit. Proto jsem vždy ve střehu, když se někdo začne odvolávat na přirozenost, normalitu a zdravý rozum. V tom je historie vážně sexy!
Text: Richard Valoušek
Foto: Jindra Kodíček
