Ale zpátky k našemu příběhu o velké lásce. Po prvotním zalíbení nastupuje žárlivost. Proč jsi venku tak dlouho? Kdybys mě milovala, vrátíš se dřív. Jak to vypadáš? Jak se to chováš? Když už je partnerka „načatá“, je třeba „zkrátit řetěz“. Chlap dělá všechno, aby si ženu uvázal. Tlačí na společné bydlení a spěchá i na děti. Tereza mi vypráví: „V hlavě to máš úplně přehozený. Začíná to nevinně, prostě mu chceš udělat radost, tak si na sebe vezmeš, co ti řekne. Jenže potom ti začne oblečení třeba i připravovat. Mně dokonce kontroloval i spodní prádlo. Po čase tě přesvědčí, že děláš všechno špatně, že se neumíš obléknout, že neumíš nakoupit, že se nedokážeš postarat o děti…“ Když už má partnerka podkopané sebevědomí, vše je připraveno pro poslední fázi – pro fyzické násilí.
Kde je hranice?
Každý má hranici jinde. Pro někoho je to facka, pro někoho už prvotní omezování. V každém případě ale facka do žádného vztahu nepatří. Chvilku bude klid, přijdou omluvy, dárečky a sliby. Jenže příště už to není facka, ale dvě, nebo rána pěstí. Je jedno, jestli muž ženu mlátí, škrtí, hází po ní věci, nakonec vždycky začne znásilňování. Jak to můžeme vědět tak jistě? Když ti někdo ubližuje, chceš s ním spát? Jasně že ne. No a to je voda na jeho mlýn. Víš, proč s ním nespíš? Protože ho určitě podvádíš. Takže jsi děvka. Tak se k tobě taky tak bude chovat a bude si tě brát, kdykoli bude chtít. A už to nejde zastavit. Tak se tady zastav a přečti si článek od začátku znovu. Správná odpověď, kde je hranice, prostě není. Hranici stanovuješ ty a leží tam, když začínáš dělat něco, co nechceš. Kdyby ses mohla znovu rozhodnout, zůstala bys ve vztahu takhle dlouho?
Zachraň se, kdo můžeš
Žádné „coby kdyby“ ale v tomhle případě neexistuje. Teď už jsi totiž ve fázi, kdy není tak jednoduché odejít. V organizaci ROSA, která pomáhá obětem domácího násilí, mi říkají: „I pro mladé lidi bývá těžké opustit vztah, obzvlášť pokud je první. Nemají zkušenosti, kamarádky možná zažívají něco podobného a doma možná zažili také takový model.“ Jenže jak vědět, co je normální?
Tereza je přesvědčená, že by se to mělo učit ve škole. Mladí lidé by měli mít možnost setkat se s oběťmi domácího násilí. „Jenže zneužívání dětí a domácí násilí je pro mnoho lidí stále příliš velké tabu na to, aby se o tom mluvilo veřejně a před dětmi. Přitom teorie nikoho neosloví. Dětem se pouštějí nudná naučná videa, předvede se pár statistik, ale druhý den o tom člověk neví. Nedotkne se ho to. Musíme o násilí mluvit otevřeně.“
Další věc je, že se lidi mnohdy bojí být sami, a tak ve vztahu zůstávají, i když není v pořádku.
Bude hůř
Byť se mezi oběťmi stále častěji nacházejí i studentky, do ROSY nejčastěji přicházejí ženy ve věku 30–45 let s malými dětmi a finančně závislé na partnerovi. Týraná žena je totiž většinou odříznutá od financí. Maximálně dostává kapesné, když si ho zaslouží. Tereza radí ženám, ať si ho tajně schovávají právě pro případ odchodu. Jenže peníze nejsou jediným problémem.
Manažerka ROSY Martina Hronová potvrzuje to, co už víme i od Terezy: „Kvůli násilnému partnerovi nemají okolo sebe sociální síť, všechny jejich kamarádky jsou podle partnera hloupé, rodiče také. A tak tyto ženy o přátele přicházejí. Nemají kam odejít.“ Nehledě na to, že ve vztahu ženy drží také výčitky svědomí. Na denním pořádku jsou hlášky jako „Tys rozbila rodinu, ty jim vezmeš tátu, to jsem zvědavej, kdo si tě vezme s dvěma dětma…“ Právě apel na děti ale nakonec může být rozhodující. Tereza se ženám snaží vysvětlit, že když v takovém vztahu zůstanou, z jejich dětí se také stanou násilníci, kteří je budou přinejmenším okrádat a své manželky pak také bít. Tohle prý zabírá. Zdá se, že je vyhráno? Nespěchejte. Rozhodnutí odejít je totiž jen začátek.
Láska hory přenáší
Řeč je o lásce a o úctě k sobě. První, co dává Tereza holkám za úkol, je jednou za den se na sebe usmát do zrcadla. Půl minuty pro začátek stačí. Může se vám to zdát jako pitomost, ale ublíženým to nesmírně pomáhá. „Neumějí se smát na sebe ani na nikoho jiného. Radím jim, aby se chválily třeba u snídaně a dvakrát týdně se odměňovaly třeba nějakou drobností. Leskem na rty, gumičkou do vlasů, kytkou do bytu. Aby ráno vstaly, usmály se a řekly si, tak já bych si dneska mohla udělat radost tímhle. Žena, která se má ráda, si ubližovat nenechá. Je na nás, abychom se měly rády. Zároveň je to cesta, která vede k odpuštění.“
Čí je to vina?
Nenech se mýlit, nejdřív musíš odpustit sobě, že jsi na sobě všechny ty hrůzy dovolila páchat. Potom už není problém odpustit partnerovi. „Dostala jsem životní lekci, kterou jsem potřebovala,“ říká Tereza a vypráví mi o slečně, která nedokáže ze vztahu s tyranem odejít kvůli rodičům. „I ona se něco musí naučit, odpoutat se od svých rodičů.“ Počátek i řešení jsou vždycky uvnitř nás. Lékař předepíše léky na uklidnění, na spaní. Pomáhají terapeuti, různé články, knihy, motivační videa i filmy. To klíčové ale musí člověk najít sám v sobě.
Může se to stát i tobě, mladý muži
Většinu obětí domácího násilí sice tvoří ženy, ale samozřejmě existuje i domácí násilí páchané na mužích. Častěji v psychické formě, ale mnohdy i v té fyzické. A teď nemyslíme to, když žena neuvaří muži oblíbenou svíčkovou, ale špagety. I tady jde o opakované násilí, které vyvolává strach. I ženy umějí být zdatné v manipulaci a ponižování. A to kolikrát více než muži. Silou má možná chlap navrch, ale do hlavy mu nevidíte.
Muži to navíc mají kolikrát ještě horší než ženy, protože jaký je týraný muž? Stydí se a nikdo mu nevěří, lidi to zlehčují, všude je to samé „ale prosím tě“. Co mu asi řeknou na sociálce, že je oběť? Vždycky je tu navíc protiargument, že se žena přece jen bránila. Z toho plyne jednoznačné: měj důkazy, měj důkazy, měj důkazy. A to platí i pro vás, holky. Esemesky nestačí. Pokud vás partner týrá, zatím třeba „jenom“ psychicky, stáhněte si appku a nahrávejte vaše hovory. Anebo ještě lépe! Stanovte si svou hranici a odejděte, dokud je čas.
Text: Markéta Henzlová
