Jak vůbec vznikl koncept Naší kaše?
J: Ke zdravé výživě jsem tíhla od mládí. Nechtělo se mi jíst něco, z čeho jsem neměla dobrý pocit, takže jsem si doma vždycky smíchala třeba pohanku se zeleninou. Ta obilovina nám ale vždycky zůstala v ledničce, a tak jsem si ji začala míchat i ráno k snídani. David kolem toho nejdřív rozpačitě chodil a pak zjistil, že to není vůbec špatné. Taky k tomu asi přispělo, že rádi chodíme na farmářské trhy a pořád jsme přemýšleli, co bychom tak mohli dělat, abychom se mohli s těmi farmáři skamarádit a vyměňovat si zboží.
Jak jste začínali?
J: První pokus jít s kašemi na trh proběhl na Apetit Pikniku (červen 2013, pozn. red.), kde udělují prostor také začínajícím kulinářům. Řekli jsme si, že bychom mohli vyzkoušet, jestli by to fakt lidi zajímalo. Přihlásili jsme se a oni nás nějakým nedopatřením zařadili mezi profesionály.D: Tady se trochu pochlubím – udělali jsme totiž powerpointovou prezentaci, což nikdo jiný z amatérů neudělal, takže nás automaticky brali za profíky.
Kdy jste na topřišli?
J: Nám to začalo být divné, když po nás začali chtít různá povolení, která normálně od amatérské sekce nevyžadují. To byly tři týdny předakcí a mezi amatéry už nebylo místo. Takže jsme se s tím buď museli nějak poprat, nebo to vzdát. Tak jsme se poprali a nakonec nám to vlastně hodně urychlilo vstup na trh.
Kdy jste si řekli, že necháte práce a vrhnete se do kaší?
D: Myslím si, že právě na Apetit Pikniku. Lidem to chutnalo, takže jsme si říkali, že nejsme nějak extra divní. Věděli jsme, že by nás to hrozně bavilo, už delší dobu jsme chtěli něco vlastního a tohle se samo naskytlo. Pak to trvalo asi rok, než zakázek bylo tolik, aby nás to oba uživilo.J: Měli jsme velkou výhodu v tom, že David byl na volné noze a já měla v reklamce skvělého šéfa, který nám ve všem vyšel vstříc a do dneška nám hrozně fandí, takže jsme to mohli dost dlouho kombinovat, než jsme se konečně rozhodli. Podpořili nás i ostatní lidé v práci. Byli tam třeba takoví tři týpci motorkáři, kteří nám degustovali každou novou příchuť, takže můžeme s klidem říct, že naše kaše chutnají i motorkářům.Jak to přijali doma, že jste nechali práce a vrhli se do tak trochu zvláštního byznysu?
D: U nás v kuchyni jáhly ani pohanka nikdy nebyly, takže se rodiče trochu vyděsili, jestli neujíždíme na nějaké zdravé vlně a nejsme trošku mimo. Pak o nás ale vyšel článek v Apetitu, a to na ně hodně zafungovalo.J: Naši měli taky strach, ale rozhodně mě od toho neodrazovali. Fandí nám doteď, a když je potřeba, tak rádi pomůžou. Přijedou až z Olomouce a lepí třeba do půlnoci etikety na krabičky.
Vy sami jste obavy neměli?
D: My jsme tomu absolutně věřili. Díky farmářským trhům se nám rozšiřoval okruh známostí, to bylo strašně důležité. Kdybychom to dávali jen do obchodů, tak ve chvíli, kdyby nám další týden klesly objednávky, měli bychom pochyby. Na trzích k nám stále chodili noví lidé, říkali, jak jim to chutná a kolikrát taky, že jim něco takového dlouho chybělo. A pak to zaujalo i média. Každý takový impuls nás ujistil.
Co byste dělali, kdyby váš kašový byznys nevyšel?
D: No jídla bychom aspoň měli dost. (smích) A práci bychom snad taky našli. Nebojíme se zkoušet nové věci a posouvat se dál. Navíc nic neskrýváme, takže se podle nás opravdu nemůže nic stát.Kde berete inspiraci na recepty?
D: Recepty vznikají tak nějak přirozeně a postupně. Jana si odjakživa dělala ovesnou kaši s jablky nebo jáhlovou kaši. A když vařila rýžovou, tak jsem si tam vždycky přidal kokos a čokoládu, protože mi to tam sedělo, a tak vznikl Kokočoko sen.J: Pohanku s mákem jsem si taky dělala už dřív – krájela jsem si do ní sušené švestky. Takže ta taky byla jasná. Ale my tak různě čteme a zkoušíme. Je fakt, že když jsme dělali kaše na trh, museli jsme vycházet i z toho, co je v nabídce. Třeba já mám moc ráda brusinky a chtěla bych je do nějaké kaše použít, ale bohužel jsou těžko k sehnání bez cukru a jsou hodně drahé.Kdo jsou Naše kaše?
Za projektem Naše kaše se skrývá neskutečně pozitivní a energický mladý pár. Jana Burešová vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou, z herectví ale vzápětí zběhla do produkční agentury. David Borozidis zase vystudoval kameru na FAMO v Písku a dělal kameramana na volné noze. Asi tušíte, jak se tihle dva potkali. Ona produkční, on kameraman.
Přestože oba působili v kreativním oboru, pořád v něm necítili dost prostoru pro seberealizaci a hledali něco, v čem budou mít naprosto volnou ruku – tak začali vařit kaši.
Své původní povolání ale zúročují stále. Veškerý obrazový obsah na webu tvoří David a Janě se herectví kolikrát hodí na trhu. Nezaleknou se focení ani vystupování v televizi.A rozhodně se nelekli ani nás.
Dá se vyžít jen na vašich kaších?
J: To určitě ne. Má to být je zpestřením stravy a inspirací. Rozčiluje mě jednotvárná nabídka svačin v obchodech – samé sendviče s majonézou, pomazánky z tvarohu… Snažímese proto dávat lidem alternativu. Svačina nemusí být jen jogurt a pečivo. Stačí se vrátit kousek do minulosti a podívat se, co jedly naše babičky. Člověk pak zjistí, že nabídka je fakt pestrá.
Jak jíte vy?
J: Vaříme si hodně doma, což spousta lidí nedělá. Nekupujeme žádné sušenky, oplatky. D: Děláme si lehčí věci, hodně zeleniny a ryb. Tím, že jsme některé věci vyřadili z jídelníčku a zeleninu s ovocem kupujeme na trhu, tak do supermarketu chodíme víceméně už jen pro toaletní papír.Neprodraží se vám taková zdravá strava?
D: Vůbec ne. Nejdražší jsou totiž polotovary, pak maso a mléčné výrobky, pokud je chcete mít kvalitní. Ale zas si nemyslím, že bychom potřebovali jíst každý den maso. J: Moje maminka kupuje každý den v supermarketu plátkový sýr za 25 Kč, já si koupím na trhu dva sýry, které mě sice vyjdou na 120 Kč, ale v pohodě nám vystačí na týden a ještě si opravdu pochutnáme. Takže máma ve finále platí víc. Lidé si často myslí, že si odpíráme, když jíme převážně luštěniny, ale nám přijde, že si spíš odpírají oni, když jedí jen brambory a těstoviny. My nevíme, co jíst dřív.
Dáte si třeba někdy nějakou opravdovou „prasárnu“, třeba hamburger?
D: Jednou začas rozhodně. Nejíme sice ve fastfoodech, ale nějaký dobrý domácí hamburger si určitě rádi dopřejeme.J: Asi bych to neměla přiznávat, ale já mám třeba hrozně ráda kynuté knedlíky s ovocem, posypané hromadou bílého cukru a přelité máslem.
A teď karty na stůl – dočetli jsme se o Mistrovství světa ve vaření kaše…?
D: Ano, to opravdu existuje. Koná se 10. října ve Skotsku, zemi, kde je ovesná porridge absolutním základem jídelníčku. Z Česka tam jedeme jediní.Jak se soutěží?
D: Soutěží se ve dvou kategoriích. V první se vaří čistě jenom klasická porridge z ovsa, vody a soli. Na tu jsme si netroufli, ale jsme zvědaví, co tam s tím budou dělat. Ve druhé se vaří kaše, do kterých se může cokoliv přidávat. Vaří se na místě a máme na to 30 minut.S jakou kaší tam jedete?
J: My budeme vařit tradiční českou kaši se švestkovými povidly, mákem a mandlemi. Skoti mák na sladko vůbec nepoužívají, takže tím bychom mohli zaujmout. V zahraničí se navíc dá mák koupit jen v malých pytlíčcích ve specializovaných obchodech s kořením, vůbec se neprodává jako u nás na kila. D: Takže nás ještě čeká kontrola na celním úřadě, kde nám řeknou, jak a kolik toho můžeme převézt, abychom nebyli pašeráci s mákem.
Co byste poradili studentům, kteří mají stejně jako vy skvělý nápad, ale bojí se do toho jít?
D: Mám pocit, že lidi moc nechtějí dělat věci, které jim nevynáší už od začátku. Mně to naopak přijde jako výhoda a několikrát se mi v životě osvědčilo, že když mě něco lákalo a dělal jsem to jen proto, že mě to bavilo, tak to později nějakou placenou práci vyneslo.J: Pokud jste studenti, tak podle mě opravdu nemáte co ztratit. Udělejte to teď, protože až budete mít hypotéku a dvě děti, tak už to určitě neuděláte. Peníze na jedno pivo a na nocleh budete mít vždycky. Mladý člověk si vystačí s málem, zvlášť když nemá závazky.
Text: Jekatěrina Tkačenko
Foto: Jindřich Kodíček
