Volební právo u nás ztratilo kouzlo za komunismu, kdy se z voleb stala fraška a pro některé až nutné zlo. Ani teď proto někteří z nás nevidí hlubší smysl nebo význam v tom, jít volit, a to ani když tedy máme konečně tu demokracii.
Mužská výsada
Ženy po celém světě se o své volební právo bily docela dlouho. První zemí, která zavedla všeobecné volební právo žen, byl v roce 1893 – jestlipak jste věděli? – Nový Zéland. Pokud by ale někdo spoléhal na to, že to ženy v téhle „chill“ zemi přece mohly mít docela jednoduché, mýlil by se. Celé akci předcházely masivní petiční kampaně novozélandských sufražetek (bojovnic za ženská práva) a výsledkem nakonec stejně bylo jen to, že ženy sice mohly jít volit, ale nemohly být zvoleny. V zemích, jako je Velká Británie nebo USA, získaly ženy volební právo až po první světové válce a stejně tak i u nás v Československu. Volit se navíc smělo až od 21 let. Američané jsou pak světovou raritou v jedné věci – v New Jersey získaly ženy volební právo již v roce 1776, ale o 30 let později jim bylo opět odebráno. Vrátil jim ho až dodatek americké ústavy ratifikovaný v roce 1920. Docela doba, co?
V Evropě mohly jít ženy k volebním urnám nejdříve ve Skandinávii, a to v roce 1906 ve Finsku, poté v Norsku, v Dánsku a nakonec na Islandu. Naopak švýcarské ženy si musely počkat až do roku 1971. V kantonu Appenzell Innerrhoden bylo volební právo žen na kantonální úrovni zavedeno dokonce až v roce 1990. Pokud přemýšlíte, jak je možné, že právě v takové kolébce demokracie, za jakou bývá Švýcarsko považováno, ženy dlouho volit nemohly, odpověď se nabízí: právě díky demokratickému systému země. Hlasování jsou tam totiž všelidová a ona všelidovost byla dlouho čistě v rukou mužů. Hlavní argumenty odpůrců volebního práva žen byly, že by prý ženy kvůli volbám zanedbávaly domácnost. Vzhledem k tomu, že Švýcaři jsou známí svou pečlivostí a precizností dosud, je vidět, že se tyhle obavy nenaplnily.
Česká žena zvolena omylem
Ano, i to se v Čechách může stát. Překvapivým volebním zpestřením se stala Božena Viková-Kunětická, která byla v roce 1912 zvolena, jakožto první žena – poslankyně v Rakousku-Uhersku, do Sněmu království českého. Stalo se tak nedopatřením. Jednalo se totiž o doplňovací volby a nikdo nebral vážně, že by žena mohla kandidovat, ba co víc, že by dokonce mohla být zvolena. Vzniklou situaci proto nemohl nijak ošetřit ani zákon a nakonec musel zasáhnout hrabě Thun, který paní Boženě Vikové-Kunětické jednoduše zabránil ve vstupu do budovy sněmu. Tato událost vyvolala velký rozruch nejen u nás, ale i v zahraničí. České ženy považovaly tento úspěch za své malé velké vítězství.
Čím dřív, tím líp?
A co je „in“ dnes? Moderní volební trendy, alespoň co se západní Evropy týká, v poslední době snižují volební věk. Příkladem je Rakousko, kde mohou volit už mladiství od 16 let. Argumentů, proč tomu tak je, je více. Jeden z nich uvádí, že čím dříve si mládež osvojí činnost volit, tím více si tento návyk posílí. Zadruhé se podle jiných rozšíří voličská základna, což může pomoci některým politickým stranám. A konečně je tu i názor, že čím víc chodí lidí k volbám, tím větší demokracie nastává. Nad tímhle bodem bychom asi mohli docela úspěšně polemizovat, protože v Severní Koreji nebo na Kubě také mohou volit mladí lidé od 16 let a nezdá se, že by to tamní demokracii nějak výrazně pomohlo.
No a pak existují i země, kde vás k volbám naopak nepustí kvůli vysokému věku. Zde se – jen mezi námi – nabízí i jedna naše politická strana, která by v případě takového omezení pravděpodobně přišla o výraznou část své voličské základny. Jako příklad tu ale uvedu Vatikán, kde se volby hlavy státu a církve mohou zúčastnit pouze kardinálové mladší 80 let. Také v Brazílii už občané starší 70 let volit nemusí a nikdo se nad tím nezastaví. Stále ovšem mohou, pokud chtějí.
Volby přes internet?
Říká se, že pokrok nezastavíš, a to rozhodně platí v případě volebního práva, které stále ještě nemá každý na světě, a se kterým ne všichni umějí nakládat, i když ho mají. V budoucnosti můžeme očekávat nové techniky hlasování – například elektronické hlasování, hlasování přes internet či esemeskou.
„Právě internetové hlasování bylo použito v parlamentních volbách v Estonsku. Občané se mohli zaregistrovat, dostat speciální čtečku a volit přes počítač. Specialitou této úpravy byla možnost hlas během intervalu vymezeného pro internetovou volbu měnit. Mělo se tím zabránit možnosti volby pod nátlakem, třeba v rodinném prostředí či v práci. Možnost volit přes internet ovšem využilo v Estonsku jen třicet tisíc voličů,“ upozornil politolog Petr Sokol.
Demokratické státy chtějí novými způsoby hlasování čelit modernímu trendu – klesajícímu volebnímu zájmu, který se zdá dost smutný, když si uvědomíme, jak moc jsme v historii volit chtěli a nemohli. Koneckonců ale přesně o tom jsou i ta okřídlená klišé rčení: Nejvíc chceš vždycky to, co nemůžeš mít. A neuvědomíš si to, co máš, dokud to neztratíš.
Text: Nikola Potměšilová
Foto: bigstockphoto.com
