Nechápejte mě špatně. Nejsem zarytý brbla, který by si profil na „tom šíleném fejzbůku“ nezaložil, ani kdyby ho pověsili za koule do průvanu. To ne. Jsem pro pokrok. Docela dobrovolně jsem si profil založil, stejně jako jsem si kdysi pořídil mobilní telefon, i když někteří odborníci tvrdili, že z těch vln dětem poroste z mozku jetel a minimálně všem vyraší otravní známí za ušima.
Chvilku jsem tímhle virtuálním světem fakt žil. Asi před rokem jsem se přistihl, že je to dost návyková záležitost. Ono mít Facebook v telefonu a být tak neustále v obraze, co který kamarád háže za hlášky a ve stejný čas se tehdy ještě pokoušet i chatovat bylo prostě opojné. Lepší než jakýkoliv tvrdý alkohol v takových dávkách, že přečtete čárové kódy, bylo dozvědět se díky glose kamaráda něco jako první. Že je v tramvaji revizor. Že to u Netopýra dneska stojí za to. Že se na festival piva dá dostat dírou v plotu. Nebo naopak se kochat spolužáky za základy, kteří tlačí kočárky a snaží se vypadat dospěle.
Vyloženě jsem si užíval tu nadrealitu, že jsem na večírku poznal nějakou holku, zeptal se ji na jméno, následně zašel na bar pro něco k pití a mezitím jsem zjistil něco o ní, čím jsem mohl zapůsobit. Třeba, že má na profilové fotce vedle sebe Pepu Rovnoukšiltovku a tak jsem hned věděl, že bude lepší, když oba panáky do sebe kopnu já. Jé, to byla paráda!
Pak přišla ta hrozná etapa, kdy jsem se začal dozvídat, že Ta si udělala on-line test a podle všeho je v tom a Ten zjistil, že kdyby byl masový vrah, tak oběti rozesměje k smrti. To byl jasný začátek konce, ve který jsem doufal, že nenastane. (O téhle etapě napsal Darek Šmíd v LN: Spalte Facebook).
A dnes? Dnes si říkám, proč jsem si dal pracnou odvykačku od Facebooku, proč jsem mačkal slzičkou v oku, když jsem si mazal Facebook z mobilu a tišil jsem svůj niterný pud házet na můj profil vtipné hlášky, když nelepší protilék normálního člověka je se podívat kam ta on-line komunita dospěla. Do prudérní nudy, za kterou by se nemuseli stydět ani reklamní spoty finančních institucí.
Před třinácti lety jeden chytrák napsal přelomový článek na téma „Brand called you“, Značka jménem ty. Tvrdil tam, že nastupuje éra, kdy je každý člověk generálním a marketingovým ředitelem společnosti Já s.r.o. A že je načase si to uvědomit a začít se propagovat v tom nejlepším možném světle. V předlouhém článku lze postřehnout určité tápání nad tím, jak to lidi nejlépe naučit. Facebook nás to naučil. Každý má díky němu za pár měsíců doktorát z korporátní nudy. Ani nevím, jestli si to lidé uvědomují nebo své Já zploštili do cool škatulek nevědomky. Tenhle je pařič, na každé fotce pochlastává, v každém statusu píše, že pochlastává. Jiný je balič, na fotkách mu z podpaží čouhá bloncka, když už něco napíše, tak něco o kostech nebo samicích. Tahle je šťastně v páru, každou hodinu svět informuje o tom, jak by ještě více mohla obšťastnit svého miláčka. Vylízat mu prdel! Ale to by na Facebook nikdy nedala. Ale nepodělila by se ani o nic méně provokativního. A v tom to je, vážení.
Už jsem zažil hádku, protože jsem na „efko“ hodil fotku, kterou mi předtím kamarádka neodsouhlasila. Kde to jsem? A tak je to se vším. Diskuze jsou asi tak jímavé jako Otázky Václava Moravce. Dozvědět se něco reálného na Facebooku je stejně marné jako zkoušet na první schůzce kouzla s krabičkou od sirek. Efko přestalo fungovat jako komunikační portál, kde se lidé mohou potkávat. Teď je z něj obchoďák plný výkladních skříní a plesnivých salámů omytých v octové vodě. Mezi tím vším se prohání důmyslní markeťáci a s přesností čtecí mechaniky DVD přehrávače loví své cílové skupiny. Facebook je nuda.
Petr Švihel
