Dnes jsem seděl ve škole. Každý, kdo si to občas zkusí, ví, že to není jen tak. Abyste v takovém sezení uspěli, potřebujete několik speciálních dovedností. Mezi akademicky nejuznávanější patří schopnost udržet oko ve fixované poloze vzhledem ke všem osám trojrozměrné soustavy. Testovanou proměnnou jsou samozřejmě hodiny. Laicky bychom mohli říci „nečumět na čas“.
V mém případě byla nulová hypotéza o nečumění zamítnuta. A jak si tak civím, začínám přemýšlet. Nakonec okounění je nejlepším katalyzátorem pro nápady. Blbé nápady. To je bezesporu světovým termínem technikem. Axiomem na poli učednickém.
Minuta do konce. Dvě minuty. Zase jedna. HOTOVO! A pak… nic. Prof. Doc. RNDr. Ing. Mgr. Chytrý Csc. dál svědomitě tlapká na tabuli. Někteří se vykrucují do záporných úhlů. Unikají roztrpčení. Jiní hlučně balí a zase vybalují. Příliš se bojí odejít. Nastává nekonečná minuta studentova.
Co by se dalo za těch pět faktoriál děleno dvěma vteřin stihnout?
Sejít a vyjít schody do prvního patra.
Čtyřikrát se otočit kolem své osy a pak spolknout lžíci cibulové šťávy.
Půl hodiny běžet.
Naobědvat se a mrknout na prodlouženou edici PÁNA PRSTENŮ.
Co takhle dvanáct hodin spát?
Minuta po zvonění se bezesporu dá přirovnat právě k dvanácti hodinám spánku. Jedenácti. Ať jsem spravedlivý.
Rychlá kalkulace mě však vede k hrůzoděsnému závěru. Kantoři… si… zahrávají… s vesmírem. A tak vzniká časový paradox. Student sedící v lavici je vcucnut černou dírou „nejdokonalejšího předmětu“ a vystaven existenčnímu ohrožení.
Úvahy jsou to tak nudné, že v 9:01 usínám na lavici. Když se o jedenáct hodin později, v 9:02, budím, dojde mi to. Z motýla na mínus první se stává ráj a já zvažuji, co s nabytým dnem.
Pan otitulovaný mi právě vydělal šest půlek času.
Text: Vojtěch Hlavenka
