Pojďme popořadě, co ty a sport, bylo to spojení od útlého dětství?
Myslím si, že jo, pořád jsem lítala venku. V Brně to bylo krásné dětství, Brněnská přehrada a její okolí byly můj hlavní rajon, ke kterému se mi váže většina krásných vzpomínek.
Na přehradě trénovali tvoji rodiče-veslaři. Nechtěla jsi to taky zkusit?
Víš, že ani ne? Nějak jsem se o ten sport moc nezajímala. Možná jsem v nějaké lodi seděla, ale ne proto, že bych to jednou chtěla dělat, ale kvůli rodičům. Já zažívala dobrodružství na břehu, tam jsem si neustále hrála a blbla s kamarády.
Blbla jsi spíš s klukama, nebo jsi šla klidně skákat gumu s holkama?
Od všeho něco. Určitě jsem se nedržela jen mezi klukama. Mezi nimi jsem sice měla spoustu kamarádů, ale dělaly jsme s holkama ty tradiční věci, jak říkáš, například gumu.
Prošla sis tím klasickým dívčím obdobím s fintěním a nošením šatiček?
Jako malá holka jsem chtěla šatičky nosit pořád, ale s věkem to ke mně a sportu moc nešlo. Nikdy jsem nebyla fintilkou a modelkou v jedné osobě.
Holka úspěšná ve sportu většinou dospívajícím klukům neimponuje. Neměli z tebe strach?
Ne, to snad ne. Doufám, o ničem takovém nevím. Já měla s klukama vždy hodně kamarádský vztah, takže to bariéru odbourávalo.
Na střední škole přišel zlom a ty jsi najednou přestala sportovat. Co se stalo?
Měla jsem jiné priority, najednou mi atletika překážela.
Jak je to možné? Vždyť sport byl tvůj život.
Jenže na základce jsme byli sportovní třída, tam byl sport přirozený. Na gymnáziu už moc sportovců nebylo a mně navíc začala puberta.
A s ní přišly ty jiné priority.
Dá se to tak říci. Nebavily mě časté tréninky, spíše jsem chtěla být se spolužáky, a tak jsem toho nechala.
Trvalo tři roky, než jsi se dala na veslování. Jak velkou roli v tom hráli rodiče?
Svoje si určitě řekli, ale hlavní impulz byl ode mě. Sport a vůbec aktivní pohyb mi začaly chybět. Zkusila jsem tak sednout po vzoru rodičů do lodě.
Nebylo to přeci jen v 19 letech trochu pozdě?
Bylo, taky jsem měla problém najít na tréninku parťáka. Všichni to uměli tak, že bych je brzdila.
I proto jsi skončila na „samotářském“ skifu?
Neměla jsem moc na výběr. Navíc první rok se tak vydařil a moje technika zlepšila, že jsem zase neměla s kým jezdit, protože by všichni brzdili mě.
Ze skifu už jsi neslezla a vyhrála na něm evropské i světové zlato, a dokonce letos v létě zlatou olympijskou medaili. Musím se ale zeptat, protože se na skifu jezdí pozadu: jaké to je, jet do cíle, který nevidíš?
Teď už mi to přijde naprosto přirozené, i když chápu, že pro lidi na břehu to může být zajímavý pohled, když k nim míří závodníci zády. Já si na to rychle zvykla.
Takže ideální je vidět všechny soupeřky před sebou, že?
V podstatě jo; a ještě lepší je, když k tomu uslyším gong, který oznamuje blížící se cíl.
Medailonek Mirky Knapkové
Narodila se v Brně v roce 1980. Navštěvovala sportovní základní školu, běhala závodně na lyžích a později se věnovala atletice. Na gymnáziu se aktivního sportování vzdala. Jak sama přiznává, měla v pubertě jiné zájmy. Až v 19 letech jí pohyb začal chybět, a tak se vydala ve šlépějích svých rodičů a usedla do lodi. Na skifu v prvním roce kariéry udělala obrovský pokrok. Nyní dvaatřicetiletá veslařka má zlato z evropského i světového šampionátu a také z olympiády v Londýně.
S tvou kariérou je hodně spojovaný tvůj táta. Necháváš si od něj často radit?
Nevím, jestli často, ale bavíme se spolu o veslování, radí mi, pomáhá. Jezdil mezinárodní závody, má hodně zkušeností, vždycky ví, co říct.
Prý ti ale zpočátku nechtěl koupit vlastní vesla.
To byl takový hec, když jsem začínala. Lidi, co se pohybovali kolem mého tréninku, mu říkali, ať mi koupí vesla. On v nadsázce nadhodil, že to udělá, až se dostanu na mistrovství světa. Tehdy ho asi stejně jako mě vůbec nenapadlo, že bych toho mohla dosáhnout.
A teď jsi nejlepší skifařkou světa. Už máš jako olympijská vítězka svůj vlastní skif?
Ne, ne, stále mám ten, který vlastní svaz. Skif není moc levná záležitost.
Kolik hodin denně myslíš na veslování?
Přibližně 24 hodin.
Když se podíváš zpět, jaký je rozdíl mezi holkou, která v šestnácti letech v podstatě sekla se sportováním, a tou, které visí na krku olympijská medaile?
Čas toho změnil hodně, ale já své tehdejší rozhodnutí chápu. Prostě jsem měla v hlavě jiné věci, k tomu patřil ten teenagerovský věk. A díky tomuto období jsem se vlastně dostala až sem.
Při olympiádě v Londýně jsi mluvila o tom, že stále objevuješ své hranice. Pořád se překvapuješ?
Především při té olympiádě jsem nechápala, kde se to ve mně vzalo. Když jsem šla před závody na trénink, nebyla jsem na tom po zdravotní stránce vůbec dobře, říkala jsem si, že to nemůžu odjet. Našla jsem ale v sobě vnitřní sílu, která to porazila. Ukázalo mi to, že člověk může překvapit sám sebe a stále objevovat své možnosti.
V rámci přípravy dokonce běháš slavnou Jizerskou 50 a věnuješ se józe. To se při tréninku asi moc nenudíš.
Jizerskou běhám, protože na běžkách jsem dříve jezdila závodně. Mám k tomu sportu hodně blízko, nabízí všestrannou přípravu a ještě se jede v nádherné přírodě Jizerských hor.
A co jóga, ta je obvyklá u veslařů?
Asi moc ne a ani já se jí už tolik nevěnuji, ale musím říct, že mě bavila a v tréninku mi hodně pomáhala.
Když tě tak poslouchám, napadá mě: umíš odpočívat, máš tohle slovo ve slovníku?
Ale jo, hodně relaxuju při hudbě, ať už doma, nebo při cestách.
Nebude z tebe nakonec DJ, podobně jako ze sprintera Usaina Bolta?
Ne, to zase ne, tak vážné to není. Já si dám sluchátka, když jedu tramvají domů.
Poznávají tě lidé v MHD? Přeci jen asi není moc obvyklé jet v tramvaji s olympijskou vítězkou.
Po olympiádě už mě asi někdo sem tam pozná, ale není to žádná davová hysterie. (smích)
Jak probíhal rozhovor
Kde jinde se sejít s královnou českého veslování než na pražské Vltavě? První jarní dny nám přinesly nádherné počasí, a my si tak jen sedli k vodě a povídali. Mirka ukázala to, co je o ní všeobecně známo. Je sympatická, usměvavá a působí uvolněně. Ještě aby ne, po olympijském zlatu. A jedna zajímavost, jako rodilá Brňanka neříká šalina, ale tramvaj. Život v Praze ji už trošku nakazil.
Není mnoho vrcholových sportovců, kteří mají dokončenou vysokou školu. Tobě se to povedlo, jak to šlo časově skloubit?
Těžce, i proto jsem studovala FTVS na Karlově univerzitě skoro deset let.
To je pořádný kus života.
Občas jsem studium musela přerušit. Párkrát jsem myslela, že toho nechám, že to zkrátka nedám. Nakonec to ale dopadlo. Uf.
Bylas ve škole vždycky takovou tou klasickou reprezentantkou napříč sporty?
Jasně, atletické olympiády a další soutěže, to bylo moje. Když se člověk věnoval sportu, tak se tomu asi vyhnout nemohl.
Jako absolventka UK by ses mohla letos objevit v osmiveslici své univerzity v rámci jubilejních, 100. Primátorek ČSOB Pojišťovny.
Je možné, že si do posádky ke klukům sednu. Ještě nevím. Chtěla bych jet tradičně závod na skifu, kde obhajuju vítězství, a zda půjdu i do univerzitních osem, uvidíme.
Těch se letos zúčastní i britská Cambridge. To by mohla být slušná výzva.
Tak to určitě, takový skalp doma ještě nemám.
Co pro tebe vůbec Primátorky znamenají?
Mám hodně ráda tradice a Primátorky svou stoletou historií dodržují jednu z nejhezčích tradic. Vždycky se jich ráda zúčastním, i když skif není jejich hlavní náplní.
Text: Richard Valoušek
Foto: Jindra Kodíček
