Jednoho odpoledne spěchám do obchoďáku na Andělu, když mě zastaví mladý muž, jestli mám chvilku. V první chvíli jsem ho chtěl odpálkovat, stejně jako ten den už tři bezdomovce a jednu charitu. Ale z nějakého důvodu jsem se zastavil a nechal ho mluvit. Prý jestli se nechci zúčastnit čtení bible a objevit v sobě Ježíše a nový smysl života. No to určitě, problesklo mi hlavou, ale pak jsem se zamyslel a řekl si, že bych si mohl trochu „rozšířit obzory“. Ten mladík se mě ptal, jestli jsem věřící. Odpověděl jsem mu, že asi ne tak úplně jako oni, že se tolik nemodlím, ale že je tady něco většího, nějaká vyšší moc, která přesahuje naše chápání, a že by to mohl být Bůh a taky že bych se rád něco naučil. To byla samozřejmě lež jako hrom – jestli já na tomhle světě v něco věřím, tak je to síla prachů a neviditelná ruka trhu. Ale tomu chlapíkovi to stačilo. Pár minut mě přemlouval, ať přijdu na jejich sezení, že mi pomohou najít víru. Dostal jsem od něj vizitku s telefonním číslem a adresou jejich sdružení.
Jen aby bylo jasno – naposledy jsem byl v kostele před šesti lety (pokud nepočítáte sightseeing, kdy někde vlezete do kostela, uděláte tři fotky a mažete pryč) na křtinách malé sestřenice. Různou měrou jsem vinen prakticky všemi smrtelnými hříchy (například leností více než hněvem; smilstvo bych úplně ponechal stranou). Pravidelně se modlím – pravidelně dvakrát ročně během zkouškového období, když mi začíná téct do bot: „Panebože, hlavně ať tu zkoušku dám. No ty vole, jestli to udělám, tak tejden nebudu chlastat“ (pak to ale většinou dopadne tak, že naopak týden chlastám). Nevím, jestli se toto počítá za modlitbu a jestli by se pánu bohu mělo říkat ty vole, ale zdá se mi, že by odpověď byla negativní u obou otázek. Zkrátka, většího neznaboha a hříšníka byste těžko hledali. Podaří se skupince křesťanů mě napravit a obrátit na víru?
Orlando Bloom a Richard Müller
Podle instrukcí na vizitce přijíždím na Žižkov. Stojím na křižovatce a snažím se zorientovat se. Podezřívavě si mě prohlíží skupinka třech Romů bezstarostně zevlujících před hernou. Po několika minutách hledání nacházím správný vchod a mačkám zvonek. „Ano?“ ozývá se až možná trochu jemný mužský hlas. „Eh, ahoj, já jsem přišel na čtení bible.“ Zazní bzučák a já se sevřeným žaludkem stoupám po schodech.
U dveří už mě čeká sympatický hoch (ano, je to náš sametový hlas z intercomu) s delšími vlasy staženými dozadu čelenkou. Vypadá úplně stejně jako Orlando Bloom, jen holky na něj asi letí trochu míň. Po krátkém představování mě vede dál do bytu, nebo spíš jakési kanceláře, kde už je několik dalších lidí, mezi nimi i lehce zarostlý čahoun s brýlemi, kterému jsem začal říkat Richard Müller, a milá blondýnka. Zatím jsem jediný Čech (což mě moc nepřekvapuje - náš národ bezbožců potřebuje, aby nás přišli osvícení bratři naučit víře). Dorazil jsem jako jeden z prvních, ještě čekáme další lidi. Nakonec přichází ještě několik, dohromady je nás 7 – čtyři kluci, tři holky, tři Slováci, čtyři Češi. Téměř dokonalá rovnováha.
„Máš svoji Bibli?“ ptá se mě Orlando. Kroutím hlavou. Nemám. Ani tady s sebou, ani doma, ani jsem ji nikdy neměl. Tedy kromě té dětské, kterou jsem jako děcko četl na střídačku s kačeřími příběhy (které se mi zdály o dost zábavnější, měly lepší obrázky i příběh). Vyfasuji tedy jednu z MNOHA biblí, které stojí v knihovně. Ta, kterou jsem dostal, je opatřena nalepovacími záložkami pro lepší orientaci. Každá část bible je takto pečlivě označena, takže když se řekne Matouš, kapitola XY, tak to najdete za 3 vteřiny. Je vidět, že tihle lidi to berou vážně. Někteří mí spolužáci si takto označují úplná znění zákonů, ale u nich to chápu, oni za to pak jednou budou brát prachy…
Když jsme všichni usazeni v kruhu kolem stolu, Orlando si nás několik okamžiků prohlíží a pak vyzve jednu z dívek (očividně také novou v této skupince), aby se za nás pomodlila. Chudinka je dost vyděšená a namítá, že neví, co by měla říkat. Po zádech mi přeběhl mráz; kdyby to padlo na mě, tak asi vyskočím z okna. „Modlitba není o kráse slova, ale o tom, co máš uvnitř“, vysvětluje Orlando. Dá to ještě chvilku vysvětlování a pobízení, ale dívka nakonec spustí něco v tom smyslu, že děkuje za krásný den, který jsme mohli prožít a za to, že jsme se mohli večer sejít ke čtení bible. Amen.
Následovala asi hodina čtení a důkladné analýzy bible. Šlo o příběh Nikodéma, vysoce postaveného žida, který rozmlouvá s Ježíšem. A vůbec mu nerozumí (což se mu nedivím). Ježíš hovoří o znovuzrození a Nikodém se diví, že se přece nemůže vrátit znovu do těla matky a znovu se narodit. Orlando to vysvětluje tak, že Ježíš tím myslel přijmout víru a uvěřit v království boží. Podle Orlanda hovoří Ježíš na daleko vyšší úrovni, než všichni ostatní, jeho slova mají nesmírnou hloubku, ale bohužel v důsledku toho často zůstane nepochopen. Toto vysvětlení dokresluje gestem, kdy jednu ruku zvedá nad hlavu (úroveň Ježíše) a druhou mává někde kolem pasu (naše úroveň). Namítám, že tedy má mluvit tak, aby mu ostatní rozuměli bez problémů, ne všichni jsou takoví vědci jako on. Já když budu před klientem mluvit o zákazu „reformationis in peius“ a zásadě „ne bis in idem“, tak mi taky bude rozumět kulový. Důležité je přece to, mluvit na lidi tak, aby pochopili, to co jim chci sdělit. Dostává se mi vysvětlení, že už tím, že Ježíš sestoupil z nebes a přišel na Zemi rozmlouvat s lidmi, se ponížil dost na naši úroveň (z tohoto argumentu tedy vyplynulo, že mluvit srozumitelně by na Krista už bylo moc velké ponížení). Nicméně co je důležité – zatím mě to baví, mám aspoň trochu o čem přemýšlet, dá se tady diskutovat a vybrušovat si svoje schopnosti interpretace textů. Docela pohoda.
Jak to bylo s bratry?
Když jsme ukončili čtení a diskuzi o Nikodémovi a jeho setkání s Ježíšem, následovala volná konverzace. Teda volná… Richard Müller tam do mě asi deset minut hustil, jak v sobě musím najít tu víru a to světlo. Jak to prosvětlí můj život a obohatí mě to. Jak ho budu nosit ve svém srdci a on bude všude se mnou. Velmi dojemné a poučné. Skoro se mu podařilo mě přesvědčit.
Vtipná situace nastala chvíli na to. Jeden hoch měl na Orlanda otázku, jak to je s bratry Ježíše. „Ježíš měl nějaké bratry?“ – „Ano, spoustu“. – „A oni všichni se také narodili tak čistě, z neposkvrněné matky?“ Tady byl Orlando s rozumem v koncích a za pomoci Richarda Müllera to zahráli do autu. Důležitý je prý jen ten Ježíš, ti ostatní jsou absolutně vedlejší. Hlavně je nosit Ježíše v srdci a porozumět mu. Takže otázka zůstala nezodpovězena.
Téměř ke konci se dostalo i na jeden křesťanský vtip: Sedí černoch před kostelem na lavičce a pláče. Přistoupí k němu Ježíš a ptá se ho: „proč pláčeš, člověče?“ – „U brány mě vyhodili, nesmím vstoupit do kostela,“ odpovídá černoch. Kristus si sedne vedle něj, usměje se a říká: „Nic si z toho nedělej, mě tam taky nepustili.“ – Chvíli jsem koukal a přemýšlel jsem o tom. Zbytečně. Možná pochopím jednou, až víra prosvítí moji mysl. Anebo nikdy.
Úplně na závěr se mě Orladno zeptal, jestli umím otčenáš. Tak přece jen na mě došlo. Připadal jsem si jako u zkoušky, když poslední otázky přeskočíte a spoléháte, že na ně nepřijde řeč. Zahanbeně jsem zakroutil hlavou, skoro jsem čekal, že mě vyhodí ven. Nevyhodili. Dostal jsem instrukce, ať to přečtu z bible. Následovala ještě jedna modlitba, kterou však tentokrát odříkal Orlando – mluvil asi tak 5 minut a takřka na úrovni Ježíše (nerozuměl jsem mu ani zbla). Během modlitby jsme měli mít zavřené oči a duchovně se soustředit a cítit v sobě tu sílu. To pro mě byla příležitost si všechny prohlédnout, jak mačkají ty své růžence a opravdu vnímají všechna ta slova víry. V tu chvíli mi došlo, že ti lidi to tak asi opravdu cítí a že já jsem mezi nimi ilegální imigrant. Nikdo mě tady do ničeho nenutil, nikdo se mě nesnažil léčit, nebo ze mě vymítat ďábla, nezpívaly se tu písně o velikosti Ježíše. Ti, se kterými jsem se dneska setkal, mi nepřipadali jako fanatici. Jsou to veskrze milí lidi, kteří jsou v určitém ohledu výjimeční, ale které je třeba respektovat. Jediná věc, kterou jim zazlívám, je, když zblbnou nějakou holku a ta pak chce čekat se sexem až do svatby. Ale zase na druhou stranu jim děkuju za každého kluka, kterého se jim podaří takto zblbnout, takže se to ve výsledku vyrovná.
Ondřej Chovanec
