Ústecko, kraj za těžebními limityProměny českých (post)uhelných regionů
Ústecký kraj nebyl dlouhá desetiletí ničím jiným než prostorem pro získávání hnědého uhlí. Za minulého režimu se místních nikdo na nic neptal – alternativa k uhlí neexistovala, těžba byla nezbytná a v obrovských lomech zmizela příroda, části měst, celé vesnice i mezilidské vztahy. Těžební limity dnes chrání obyvatele před dalším zvětšováním lomů a zelená politika Evropské unie hraje více do karet úplnému útlumu těžby v kraji než boji o jejich prolomení. V závěru doby uhelné se tak otevírá jiná, daleko naléhavější otázka: Co bude s těžebními jámami a jak je můžeme smysluplně vrátit zpět přírodě a lidem? Návrhů je několik, nejpravděpodobnější počítá s tím, že promění Ústecko v jezerní krajinu. Vytvoření velkých vodních ploch se nabízí jako zajímavé řešení problémů se suchem, je to ale opravdu tak jednoduché?
Život na okraji velkolomu
Horní Jiřetín je na první pohled městečko jako každé jiné. V hospodě čepují desítku, k obědu je na meníčku místní restaurace guláš a kuře na smetaně. Domy podél hlavní silnice jsou opravené, některé podle architektonických prvků vypadají i přes sto let staré. Je těžké uvěřit, že tady ještě před pár lety bojoval starosta Vladimír Buřt za podpory většiny obyvatel o to, aby obec vůbec zůstala na mapě Česka.
Město stojí na samém okraji těžebních limitů povrchového lomu Československé armády (ČSA), které porevoluční vláda schválila už v roce 1991. Jasně jimi tehdy vyznačila pevné hranice těžby v Ústeckém kraji, přestože hnědého uhlí je i za limity ještě spousta. V období okolo roku 2000 se však znovu naplno rozjela debata o tom, jestli přece jen neobětovat další kus přírody a další lidské domovy výměnou za peníze do kapes těžebních společností. Obrovské lobby těch, kteří měli v pokračující těžbě své finanční zájmy, trvalo až do roku 2015 a situace pro Horní Jiřetín často nevypadala příliš dobře. Místní obyvatelé v čele se starostou jezdili vytrvale demonstrovat před Poslaneckou sněmovnu a uspořádali i vlastní referendum, aby zbytku republiky dokázali, že jejich životy a domovy pro ně mají vyšší cenu než vytěžené uhlí nebo peníze, které jim těžaři nabízeli za odkup nemovitostí.
Pomyslné vidle pak do sporu hodila Evropská unie, která se v posledních letech začala přiklánět k zelenějším zdrojům energie a představila plán budoucnosti bez uhlí. I kvůli vidině konce celého odvětví se těžařům o zbylé uhlí dál bojovat nechce – za nějakou dobu nejspíš nebude komu ho prodávat. Těžba na lomu ČSA se postupně utlumuje a počítá se s tím, že úplně skončí už v roce 2024. Pak se v oblasti naplno rozjedou rekultivační práce, které by měly celou rozlohu lomu přetvořit na velké jezero. „Na stejném místě bylo jezero až do 19. století, plán je tedy spíš návratem k minulosti než megalomanským projektem dneška. Okolo vodní plochy i na ní by měly vyrůst obnovitelné zdroje energie, ale bude prostor i pro ekologické zemědělství nebo turistický ruch,“ vysvětluje starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt.
Šrámy z boje s limity jsou v obci patrné dodnes. Přestože je Horní Jiřetín krásné místo k životu, a jak potvrzuje starosta, rádi by se sem stěhovali lidé třeba z vedlejšího Mostu, je tu problém sehnat parcelu nebo dům na prodej. „Na kauzu limitů se nabalilo hodně lidí, především spekulantů s nemovitostmi. Skupovali pozemky a domy s vidinou, že až přijde šachta, která se bude možná i násilně vykupovat, vydělají na tom. Povedlo se jim tady koupit asi deset procent domů a vlastní je dodnes,“ popisuje. Nejčastějším cílem spekulantů byli lidé ve finanční tísni, s dluhy nebo exekucemi, kteří v prodeji viděli snadno vydělané peníze a vyřešení své špatné situace. Noví majitelé sice nechali původní obyvatele v domech často dál bydlet v nájmech, ty byly ale tak vysoké, že lidé po pár měsících nakonec stejně odešli jinam.
Co zničila těžba uhlí
v Mostecké pánvi?
Oblast zasažená těžbou uhlí v Ústeckém kraji zabírá asi 400 čtverečních kilometrů. Část povrchových lomů je už uzavřená, některé plochy se rekultivují nebo už mají proměnu úspěšně za sebou. Mnoho lomů je stále v provozu a u některých se předpokládá ještě několik desítek let těžby (například lomy Bílina a Vršany).
Těžbě muselo ustoupit původní staré město Most s desítkami tisíc obyvatel. Jeho součástí byl gotický kostel, který se po speciálních kolejích podařilo přesunout o 841 metrů dál. Kostel je dnes běžně přístupný.
Povrchové lomy pohltily přes sto vesnic, nejvíce v okolí Mostu. O střechu nad hlavou přišlo asi 90 tisíc lidí. Ani ti, kterým domovy zůstaly, se těžbě nevyhnuli – celý život dýchali nebezpečné látky ve vzduchu. Dnes je situace v kraji díky odklonu těžby a kvalitnějším technologiím lepší.
Poslední obec, která zmizela kvůli těžbě z mapy, byly i přes velké protesty místních a ekologů Libkovice. S demolicí se začalo v roce 1991, obyvatelé se museli přestěhovat do mosteckých paneláků. Obec ale těžaři zničili zbytečně – těžbu v nejbližším lomu Koh-i-noor nedlouho potom ukončili.
Možná trochu příznačně se dnes Horní Jiřetín snaží stát první českou obcí, která bude stoprocentně bez uhlí. Po letech demonstrací a balancování na okraji těžebních limitů chce dokázat ostatním, že není nutné dál drancovat planetu pro uhlí, které se spaluje v (často velmi ztrátových) uhelných elektrárnách. Zatím se mu to podařilo při vytápění obecních budov, které získávají teplo výlučně z biomasy nebo z tepelných čerpadel. Další čtyři projekty obecních fotovoltaických elektráren jsou připravené, a díky chytře nastavené finanční podpoře se k výměně kotlů daří přesvědčit i místní obyvatele v jejich domech.
Můžeme být bez uhlí?
Jak rychle ukončí těžbu další lomy v Mostecké pánvi, záleží především na doporučení uhelné komise a následně na rozhodnutí naší vlády. Přestože seskupení podle názvu působí spíš jako pozůstatek minulého režimu, je komise aktuální a do konce roku 2020 by měla rozhodnout o českém scénáři odklonu od uhlí. Zatím jsou ve hře tři varianty, ambiciózní počítá s kompletním ukončením v roce 2033, další verze pak končí v roce 2038 nebo 2043.
Protestní akce proti využívání uhlí na elektrárně Počerady
Přestože je stopka na uhlí ve vztahu k dlouhodobé ekologii dobrým krokem, problém je s tím, co bude po něm. Elektrická energie a teplo jsou komodity, bez kterých si jen těžko umíme představit život, a bylo by naivní si myslet, že během deseti následujících let dokážeme z Česka udělat druhý Island a k získávání energie používat výhradně obnovitelné zdroje. „Uhlí má v tuto chvíli pro Česko nezastupitelnou roli, protože nemáme, jak ho nahradit. Jsou tu určité tlaky, aby se uhlí nahradilo plynem, ten se ale bude muset dovážet z Ruska nebo Norska a topení bude o třetinu dražší,“ vysvětluje po telefonu Lukáš Kopecký, tiskový mluvčí společnosti Severočeské doly, pod kterou spadá například nejhlubší český povrchový lom Bílina. Lepší možností je podle něj v tomto případě jádro a dostavba bloku v Jaderné elektrárně Dukovany. Ten by měl být podle aktuálních plánů v provozu v roce 2036.
Ústecký filantrop Martin Hausenblas: Místní politici musí přestat vnímat kraj jako pronajatý byt
Sever Čech vnímají mladí lidé většinou jako neobyvatelnou divočinu a často utíkají do Prahy nebo do zahraničí. Zdejší filantrop Martin Hausenblas ale pracuje v zastupitelstvu i mimo něj na tom, aby se sem šikovní lidé chtěli nejenom vracet, ale aby měl kraj pracovními příležitostmi i přírodou potenciál přitáhnout i lidi z jiných krajů. Jak se mu to daří? A co kraji chybí k tomu, aby se odrazil ode dna ušmudlaného od uhlí?
Martin Hausenblas je český politik, podnikatel a filantrop, od roku 2014 zastupitel města Ústí nad Labem. Angažuje se v mnoha organizacích, založil a financuje například Stipendijní fond Renesance na podporu studentů nebo absolventů vysokých škol v Ústeckém kraji se zájmem o studium v zahraničí. Zasadil se o záchranu ústeckého kina a kulturního prostoru Hraničář, kde jsme připravovali část našeho projektu a možná ho znáte i jako autora projektu Liftago. Procestoval celý svět a jeho aktuálně největším tématem je autonomní mobilita.
Úplně opačný názor mají ve sporu o uhlí zástupci nevládních organizací Jan Rovenský (Greenpeace) a Jiří Koželouh (Hnutí Duha), kteří jsou zároveň součástí uhelné komise. „Prosazujeme, aby uhelná komise doporučila uzavření uhelných elektráren postupně do roku 2030 a úplný konec uhlí, tedy konec i těch efektivnějších tepláren, pak nastavila na rok 2035. Abychom naplnili náš podíl na dosažení cílů Pařížské klimatické dohody, je potřeba, abychom my i další vyspělé státy skončili s uhlím do roku 2030,“ objasňuje Jiří Koželouh.
Téma pokračování těžby je letos více než aktuální
Na otázku, jak dlouho bude těžba v severních Čechách pokračovat, hledá v roce 2020 odpověď uhelná komise. Ta, složená z odborníků z ministerstev a krajů, ale třeba i zástupců akademické sféry a nevládních organizací, se snaží najít a hlavně spočítat jednotlivé scénáře odklonu od uhlí v České republice a s tím spojené dopady na ekonomiku. Možností je víc, optimistická varianta končí v roce 2033, střední cesta v roce 2038 (stejně jako v Německu), poslední varianta navrhuje zdroje využívat až do roku 2043. První závěry by komise měla přinést na konci roku 2020.
Problém vidí hlavně ve ztrátových elektrárnách, které by podle jeho slov bylo možné odstavit už dnes. Staré podniky efektivně využijí jen 30 % uhlí, které se v nich spálí, zároveň se velké množství energie z republiky exportuje. Abychom byli soběstační, potřebujeme vyrobit podstatně méně, než vyrábíme dnes. „V Česku se loni vyrobilo o 13 TWh elektřiny více, než se spotřebovalo. Přebytek vývozu je téměř o 1 TWh vyšší, než dohromady vyrábějí největší české elektrárny Počerady, Chvaletice a Prunéřov I. Elektrárny Počerady a Chvaletice jsou zároveň největší zdroje rtuti v ovzduší a společně vyprodukují stejné množství emisí oxidu uhličitého jako 4 miliony osobních aut,“ doplňuje Jiří Koželouh z Hnutí Duha.
České lomy vyprodukují podstatně více uhlí, než je potřeba k pokrytí tuzemských potřeb
Hrubá těžba uhlí na velkolomu ČSA
Uhlí potřebné k výrobě exportované elektřiny
200
160
PJ
120
80
40
0
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
Zdroj: Hnutí DUHA
S dalšími osobnostmi v kraji se Jiří Koželouh shoduje na tom, že pokud naopak něco problém není, pak je to budoucnost zaměstnání horníků. „Potvrdilo se, že nová odvětví dovedou vytvořit více pracovních míst, než kolik zajišťovaly uhelné doly, a to často v odvětvích, která pomohou závislost na fosilních palivech snížit. Sektor čisté energetiky může v Ústeckém kraji zaměstnat přímo 2300 lidí, další pracovní místa mohou vzniknout v navazujících segmentech, sektoru služeb, dodavatelských podnicích nebo v zemědělství,“ popisuje Jiří Koželouh. Pro srovnání – v lomu ČSA dnes pracuje asi 850 zaměstnanců. Podobně situaci hodnotí i starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt. V jeho dvoutisícové obci dnes v lomu pracují jen desítky obyvatel. „Útlum jde postupně, mnoho lidí v kraji už má jinou práci, nemyslím si, že by to byl velký problém,“ říká s tím, že sociální problémy by při odklonu od uhlí mohly nastat spíš v sousedním Polsku, kde odvětví stále zaměstnává okolo 100 000 lidí.
Co s přírodou, až odjedou bagry
Dříve nebo později, jakmile práce na hnědouhelných lomech v Ústeckém kraji skončí, jsou těžební společnosti ze zákona povinné po sobě stopy po těžbě zahladit. Na rekultivaci obřích ploch odkládají pravidelně část svých zisků a cílem je, aby po vytěžení vrátili krajinu přírodě a lidem. Takto upravený prostor může dál sloužit zemědělství, rekreaci nebo získávání energie z obnovitelných zdrojů. Přestože před rokem 1989 existoval zákon, který určoval, že 50 procent rekultivací musí sloužit zemědělství, dnes už takové podmínky nejsou, a do finální podoby prostoru tak mají možnost mluvit nejen těžaři, ale především obce, v jejichž katastrech se dnešní lomy nacházejí.
„Ještě než se důl otevře, existuje plán otvírky, přípravy a dobývání, takže plán rekultivace je vlastně zpracovaný od začátku. Ale rozhodují o něm i místní úřady. Třeba u jezera Milada je to ústecký magistrát a obce Chabařovice a Trmice, které mají zájem na tom, co se bude s lokalitou dít, takže komunikují s těžební firmou i Palivovým kombinátem (státní podnik se sídlem v Ústí nad Labem, který se zabývá sanací a rekultivací krajiny zasažené těžbou, pozn. redakce) a společně dotvářejí podobu toho, jak bude důl vypadat,“ vysvětluje Martin Neruda, odborník na krajinářství z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) v Ústí nad Labem.
Aktuální přístup k rekultivacím na Ústecku je zatím nastavený poměrně jasně. V plánu je většinu plochy bývalých lomů zatopit, díky čemuž má vzniknout šest velkých jezer. Dvě z nich – jezera Most a Milada – už jsou dokonce napuštěná a právě se řeší, jak rozumně naložit s jejich okolím. Pro architektonické a urbanistické řešení okolí jezera Milada se právě připravuje výběrové řízení, jehož podmínky vznikají společně s místním architektonickým ateliérem Tečka a obyvateli Ústí nad Labem i okolních obcí.
„Byl jsem na třech rekultivačních školách v Německu, kde jsem získal zkušenosti. Vidíte, jak to dělají, a můžete si z toho vzít příklad pro naše podmínky. Inspirací je třeba německý zábavní park Belantis. V našich podmínkách se rekultivace dělají dobře, máme dlouholetou tradici, o kterou se postaral Stanislav Štýs a jeho Česká rekultivační škola, která zahrnuje technickou, zemědělskou a hydrickou rekultivaci, výsadbu i zapojení sukcese na dílčích plochách. To je proces sloužící k rozvoji přírody, podobně jako v Německu. Jenomže tam ukončili těžbu dřív, takže před námi mají náskok,“ hodnotí Martin Neruda.
Dalším zvažovaným krokem je propojení všech jezer v oblasti do jedné kaskády. Tak by mohla vzniknout soustava jezer schopná vyrábět elektřinu se silou malé jaderné elektrárny. Na Česko poměrně ambiciózní projekt, který by mohl částečně zalepit díru po uhlí, by však k výstavbě potřeboval vysokou investici státu – peníze z rekultivačního fondu těžařů na tak velký projekt nestačí. Stát by mohl, alespoň podle slov ministra průmyslu a dopravy Karla Havlíčka, pro realizaci využít evropských fondů. „Občané Ústeckého kraje pro Českou republiku udělali hodně. Mají odpracováno v dolech a lomech a nárok na to, aby to, co zemi dali, se jim v dobrém vrátilo,“ uvádí v tiskové zprávě ministerstva průmyslu a obchodu hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček. Zároveň ale dodává, že bez pomoci státu je opravdu nemožné krajině po hornické činnosti vdechnout nový život.
Jak se napouští lomy
V případě hydrických rekultivací využívají lomy několik vodních zdrojů – čerpají z důlní vody, vlastního povodí, ale hlavně z nejbližšího vodního toku. V případě severočeských lomů to bude pravděpodobně Bílina nebo Ohře.
Napustit hnědouhelný lom trvá roky. V případě budoucího jezera ČSA se doba napouštění odhaduje na 15–17 let. Svou roli v procesu ale hraje i počasí a objem srážek.
Jezero ČSA bude ze všech budoucích vodních ploch to největší. Mělo by být dvakrát tak velké jako Máchovo jezero a hluboké minimálně 180 metrů. Po zatopení se nejspíše bude jmenovat Centrum.
Ve vytěžených lomech na Mostecku by do poloviny tohoto století měly vzniknout vodní nádrže o celkové kapacitě 2,2 miliardy metrů krychlových vody. To odpovídá polovině kapacity všech vodních nádrží a rybníků v celém Česku.
Přestože je výsledná kaskáda jezer hudbou budoucnosti a s napuštěním lomů v kraji se počítá nejdříve za několik desítek let, rozhodnutí by mělo padnout v následujících měsících. I když je pravděpodobné, že celou věc zpozdí epidemie covidu-19, ministerstva právě teď zpracovávají odborné studie a především možnosti čerpání financí.
Kromě výroby elektřiny mají vzniklá jezera sloužit i k rekreaci místních. Jak dlouhodobě upozorňují těžební společnosti i ministerstva, nepůjde o uzavřené průmyslové stavby, kam by se běžní lidé z okolí nemohli podívat. Naopak se podle jejich slov plánuje úprava v podobě cyklostezek, pláží a další infrastruktury. Kaskáda by tak měla sloužit několika účelům, podobně jako je tomu například na Vltavě.
„Je sucho, procházíme klimatickou změnou a potřebujeme udržet vodu v půdě. Myslím, že tady v severních Čechách vzniká unikátní krajina jezer, která bude v budoucnu potřeba. Voda tu bude fungovat vyloženě jako strategická surovina – skýtá možnost rekreace, prostor pro energetiku nebo je možné ji vzhledem k čistotě vody využít jako zdroj pitné vody,“ doplňuje Martin Neruda.
Jezerní krajina má svoje mouchy
„Dodnes se neví, co může způsobit váha všech plánovaných jezer v Ústeckém kraji, ani jakým způsobem to ovlivní ekotopy a kvalitu nebo množství podzemních vod. Argumentuje se tím, že se vytvoří nespočet míst k odpočinku, kolem jezera Milada má vzniknout občanská vybavenost a místo rypadel budou oblasti dominovat lodičky a stánky na párky v rohlíku,“ píše kurátorka Anna Remešová v textu k výstavě Poslední den stvoření, která společně s půlročním programem na živé téma rekultivací pohornické krajiny probíhala od března do srpna 2020 v ústecké galerii Hraničář.
Názory z Hraničáře
Skupina mladých lidí, která galerii v prostorách starého městského kina nedaleko hlavního náměstí vede, se společně s umělci a odborníky snažila prostřednictvím výstav a eventů otevřít veřejnou debatu o velkolepých plánech na rekultivaci těžebních území. Přestože obnovu zdevastované přírody ve svém kraji mladí lidé vítají, nelíbí se jim hlavně to, jakým způsobem se k celé věci přistupuje a taky jak se na téma diskutuje (respektive nediskutuje) s místními obyvateli. „Veřejnou debatu jsem v okolí zaregistrovala jen ze strany Hraničáře, ze strany měst ne. V Teplicích se o rekultivacích nemluví, v Bílině nebo Mostě taky ne. Otázkou ale je, jestli o to mají zájem samotní obyvatelé. Nepřijde mi totiž, že by lidi v Sudetech měli vztah k okolní krajině,“ přemýšlela před večerním programem v galerii studentka architektury Emilie Rážová.
Nepřijde mi, že by lidi v Sudetech měli vztah k okolní krajině.
Všeobecně se v Hraničáři mluvilo o tom, jestli je nutné, aby všechny obnovované plochy vznikaly umělým a často nákladným zásahem člověka, nebo je v některých případech lepší nechat si poradit přírodu samotnou. Zároveň se objevovaly pochybnosti, nakolik jsou plány na megalomanskou kaskádu jezer a zatopení části Ústeckého kraje postavené na přesvědčivých studiích. Pořadatelé i návštěvníci programu v galerii měli často pocit, že v kraji ani v republice neexistuje nikdo, kdo by měl opravdu realistickou představu o tom, co udělá obří masa vody s ekosystémem a s krajinou celkově. „Nevíme, jestli budeme mít v budoucnosti dostatek vody na to, abychom jezera zvládli napustit a udrželi je plná. Druhou věcí je, jestli tady opravdu takovou síť potřebujeme mít, když víme, že udržení vody v krajině je daleko přínosnější třeba v systému mokřadů, které dokážou vodu držet přímo v půdě,“ reagovala kurátorka výstavy Poslední den stvoření Martina Johnová na časté argumenty těžebních společností a státu – a sice, že v době sucha bude voda v jezerech potřeba.
Jak vidí rekultivace aktivní osobnosti Ústeckého kraje?
Dalším hlasitým argumentem, který se ze strany mladého publika v Hraničáři ozýval, byla obava z toho, že už tak roky drancovaná příroda se po vytvoření jezer stane zase jen dalším nástrojem na výrobu energie a získávání peněz, a kvůli tomu nebude ze 100 procent přístupná lidem z okolí. Starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt, pod jehož obecní katastr přímo spadá největší plánované jezero ČSA a který se sám jedné z večerních debat v Hraničáři zúčastnil, byl ale v této věci podstatně optimističtější. „To je především úlohou místní samosprávy, její role je v tom, aby se projekt nepustil špatným směrem a nedošlo třeba právě na uzavření. Nemůžeme být naivní, samy jako obce v kraji nikdy nebudeme mít finance na tak rozsáhlou rekultivaci, proto stát a těžební společnosti ke spolupráci potřebujeme. Z vlastní zkušenosti ale vidím, že v rozhodování máme my místní silné slovo,“ vysvětlil.
Budoucnost kraje
Ať už dopadne stavba jezerní kaskády jakkoliv, v kraji je cítit zájem mladých lidí o veřejnou debatu, do které se mohou a chtějí zapojovat. O tom, že uhlí končí, není pochyb, a přestože starší generace jsou k další budoucnosti přírody spíš skeptické (a není možné jim to mít za zlé – kvůli desítkám let nedemokratického rozhodování komunistické strany už zkrátka nemají pocit, že by mohly cokoliv změnit), mladí lidé se ke stavu věcí ozývají, a jsou tak přirozenou oponenturou těžebních společností a státu.
Do budoucnosti se dívá i místní Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, která v rámci své Fakulty životního prostředí získala akreditace na nové obory a přestěhovala se do nové budovy. „Problematika, kterou řeší naše studijní obory, je v Česku čím dál palčivější – ať už jde o změnu klimatu a její dopady, nebo celkově životní prostředí jako systém a náš přístup k němu. To všechno naše studijní obory obsahují a myslím, že mezi studenty je o témata pořád větší zájem,“ vysvětluje proděkan pro vnější vztahy Fakulty životního prostředí UJEP Miroslav Kolenatý. Stále víc se tak fakulta zapojuje do veřejného života a do aktivit, které souvisejí s informováním veřejnosti o společenských problémech. „Je třeba řešit dopady klimatických změn, sucho, obnovitelné zdroje nebo biodiverzitu,“ doplňuje Miroslav Kolenatý.
Jak se vám žije v Ústeckém kraji? Dotýká se vás těžba nebo aktuální debata o rekultivacích přírody?
Ústecký kraj je jako končící uhelný region jeden ze tří českých (společně s Moravskoslezským a Karlovarským), který bude moct v následujících letech čerpat peníze z Fondu pro spravedlivou transformaci Evropské unie. V tom, na jaké projekty finance využít, už mají na UJEP jasno. „Vstoupili jsme do projektu KRASEK – Krajina severních Čech. Už za sebou máme i první jednání mezi ministerstvem životního prostředí, univerzitou, zástupci těžebních společností a dalšími organizacemi v kraji. Snažíme se v tom projektu sdružit s dalšími subjekty, abychom ty případné peníze dokázali využít smysluplně,“ popisuje Miroslav Kolenatý s tím, že i tady se jedná o investice zabývající se rekultivacemi a přírodou Ústeckého kraje.
Co je Fond pro spravedlivou transformaci?
V rozpočtu fondu je pro evropské uhelné regiony v letech 2021 až 2027 vyhrazeno 17,5 miliardy eur (o finální částce se zatím na evropské úrovni jedná). Pro Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský kraj se tím otevírá příležitost chytře investovat obrovské množství peněz do inovací, které podpoří jejich proměnu z hlavních znečišťovatelů na zelené regiony. Peníze je možné využít mimo jiné na podporu výzkumu a inovací, k obnově životního prostředí a podpoře ekologické energie nebo ke zvyšování kvalifikace pracovníků, kteří doteď působili v zanikajících průmyslových odvětvích. Fond paradoxně disponuje tak velkým množstvím peněz, že je kraje při současném stavu čerpání dotací nejspíš nezvládnou kompletně využít. Aby mohly na peníze dosáhnout, musí mít regiony pro projekty připravené kompletní plány, čímž si chce EU pojistit, že peníze budou využity smysluplně.
Kromě důrazu na oblast životního prostředí vidí kraj budoucnost i ve vodíkových technologiích. Je to logický krok v dalším využívání průmyslové infrastruktury, která bude po konci uhlí hledat svoje uplatnění. „Velký potenciál vidíme ve spolupráci se společnostmi z Chemparku Záluží. Pro některé z nich je dnes vodík odpadní surovinou bez efektivního využití a všichni máme zájem to změnit, odpad přetvořit v energii, a přispět tak ke snižování emisí,“ komentuje přístup kraje k novým zdrojům energie náměstek hejtmana Martin Klika.
I tady se podle náměstka počítá s dotačními programy, konkrétně pro nákup vodíkových autobusů a vybudování sítě plnicích stanic. Zajímavý projekt, který je teď v rámci vodíkové dopravy na stole, je trasa Praha–Berlín obsluhovaná čistě vodíkovými autobusy. Přestože se v posledních letech v dopravě víc dařilo elektrickým motorům, vodík je výhledově jednou z velmi pravděpodobných alternativ fosilních paliv a spalovacích motorů. Na rozdíl od elektromobilů, které jsou vzhledem ke kapacitám baterií a principu dobíjení předurčené spíš pro městské popojíždění, má vodíková doprava potenciál převážet lidi nebo náklad ekologicky na velké vzdálenosti. Ústecký kraj tak ve své vizi následujících let spojuje znovuobnovení přírody a energetiku budoucnosti. A místní obyvatelé si to po životě stráveném mezi těžebními jámami zaslouží.
Související
Opatření spolufinancované Evropskou unií
Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.
Článek vyšel v rámci projektu Proměny českých regionů, který společně realizují vydavatelství Economia a EURACTIV.cz s podporou Evropské komise.
Autoři textůVeronika Vimmerová, Pavla Gabrhelíková Projektový manažerIrena Rákosová FotoVeronika Vimmerová, Jakub Říha, Severočeské doly a.s. a Video a produkceJakub Říha GrafikaJiří Kropáček, Adam Roller
23. 11. 2020