Honzo, kdy tě tahle šílenost napadla?
Bylo to asi rok před tím, než se mi cestu povedlo zrealizovat. Přemýšlel jsem nad možnostmi, jak opět posunout hranice svých možností, nebo je alespoň otestovat. Cesta po Islandu se mi zdála ideální, nemělo to být nic extrémního, ale ani žádná pohodová procházka.
Říkáš, nemělo to být nic extrémního, takže trošku nakonec bylo?
Musím se přiznat, že mě trošku zradila předpověď počasí, dost jsem ji podcenil. Hned první dny na mě čekala dvoumetrová vrstva sněhu. V červnu tam sníh být neměl, ale jak se ukázalo, pár let stará erupce vytvořila nad touto částí ostrova oblak, který nepropouštěl tolik paprsků a sníh nestačil roztát.
Jak dlouho ses sněhem brodil?
Nakonec to byly asi tři dny, ale do poslední chvíle jsem nevěděl, kdy tomu bude konec. Navíc pod sněhem byla občas jezírka s kameny. Často jsem se probořil a zasekl. S dvacetikilovým batohem se dost špatně vyhrabávalo.
Byla to velká krize?
Nečekal jsem to, na psychice mi to nepomohlo, zvlášť když to bylo hned z počátku. Podél cesty nebyly vidět ani značicí tyče, byly pod sněhem.
Jak se ti dařilo ve sněhových podmínkách vyspat?
Vydlabal jsem si ostrůvek, malou díru a šlo to. Výhodou byl dlouhý den, tma přišla jen na pár hodin a bylo to spíš takové šero. Dalo se jít tedy docela dlouho.
Jak jsem se dočetl, nestalo se ti něco podobného poprvé. Při závodu Pražská stovka jsi prý málem umrzl. Ano, tehdy mě zachránila nonstop otevřená benzinka. Jsou to všechno zkušenosti, i když občas docela drsné. Každopádně přesně při těchto momentech si člověk vyzkouší hranice svých možností. Na jednu stranu je to lákavé.
Kdy jsi zjistil, že právě ultramaratony a podobné extrémy budou tím, co tě bude naplňovat?
Nevzpomenu si na konkrétní moment, mám pocit, že to šlo všechno tak nějak postupně. Když jsem se z Beskyd přistěhoval do Prahy, chtěl jsem dál sportovat, protože doma jsem se věnoval bojovým sportům.
Honza Martyčák
Honza pochází z Frýdku-Místku. Po absolvování místního gymnázia a studiích na VŠCHT v Praze v oboru Technologie paliv pracuje jako Product Manager v německém koncernu na výrobu technických plynů Linde Gas. Do své plnoletosti se věnoval bojovým sportům, nyní přesedlal k extrémním závodům, vedle kterých se věnuje především svému týmu extrémních běžců XRNNRS.CZ, mezi další záliby patří cestování, hudba, filmy a historie 2. světové války.
Čím jsi začal?
Během. Vyrazil jsem na maraton a dal ho za necelých pět hodin. Čekal jsem lepší čas, a tak jsem začal více běhat.
Až z toho vznikla láska k ultramaratonům?
Asi se to tak dá říct. Zkoušel jsem postupně hledat hranice svých možností. Teď se více dívám po expedicích a extrémních výpravách.
Tu islandskou máš za sebou, kam tě to táhne teď?
Za polární kruh, ideálně se psím spřežením. Také bych si chtěl projít Rusko, Sibiř, zamrzlý Bajkal. Je toho hodně, napadá mě i Patagonie. Cílů mám více, uvidíme, který se mi povede zrealizovat.
Realizace myšlenky spojené s cestou na Island trvala skoro rok, co všechno jsi musel stihnout do odletu?
Začalo to plánováním trasy. Četl jsem hodně cestopisů, zkušeností mých předchůdců, pak studoval trasy pro terénní auta, které jsem si pospojoval, abych měl jistotu, že se právě tudy dá jít.
A co fyzická příprava?
Nekonečné vycházky s batohem na zádech, spaní v horách, dal jsem tomu hodně. Myslím si, že po fyzické i mentální stránce jsem byl připravený, což se při cestě ukázalo. Až na překvapení se sněhem to šlo dobře.
Skutečně sis naložil batoh dvaceti kily a vyrazil do českých hor?
Jinak to nešlo, nejde trénovat s pětikilovým batohem, když pak reálně chodíš celý den se čtyřnásobnou vahou. Byl to extrém, ale právě to mě na té cestě lákalo.
Co je pro tebe tím úplně největším lákadlem na podobné cestě?
Překonávání sebe samého, svých možností, objevování lidských limitů. Už dříve jsem poznal, že právě to mě láká. Pocit, že jste odkázaný sám na sebe a nikdo desítky kilometrů kolem vás není, je skutečná síla.
Jistě jsi procházel nádherná místa a byl svědkem kouzelných scenerií přírody. Nemrzelo tě, že jsi tam v tu chvíli sám?
Věděl jsem, do čeho jdu a že samota bude psychicky náročná. Na druhou stranu si to člověk díky ní dokáže skutečně vychutnat. Navíc se nemůže na nikoho spoléhat, ví, že je to vše na něm, že to zkrátka musí zvládnout.
Potkával jsi po cestě hodně místních lidí?
Island má malou hustotu obyvatel, takže spíše jen vzácně. Ale jedni mi utkvěli v paměti. Bylo to pár hodin poté, co jsem překonal cestu sněhem. Bylo to hluboko ve vnitrozemí, narazil jsem tam na majitele několika srubů. Přijeli na skútru a koukali na mě jako na blázna, protože zase tolik cestovatelů na tomto místě nepotkali.
Byli vstřícní, jak se o Islanďanech říká?
I když nemuseli, otevřeli mi kumbál a před odjezdem nechali nějaké jídlo z grilování a pivo. Udělal jsem si tam takový malý soukromý piknik. Navíc se tam nacházelo přírodní termální jezírko o 40 stupních. Po dlouhých dnech trápení ve sněhu to byl ráj. Naložil jsem se do jezírka a měl blažený pocit. To byl pro mě nejsilnější zážitek, zvlášť když si uvědomím, že desítky kilometrů kolem mě nebyla živá duše.
Pojďme se ještě vrátit k tobě samotnému. Pocházíš z Frýdku-Místku, o čem snil ten malý kluk, když dospíval na kraji Beskyd?
Mohlo by se zdát, že mě podobné cesty lákaly od malička, protože jsem je měl na dosah ruky, ale já chtěl vždycky spíše klid, rodinu, kamarády kolem sebe. Že budu jednou vyzývat severské expedice, by mě vůbec nenapadlo a asi bych sám sebe považoval za blázna.
Když slyším tvé aktuální záliby v extrémních sportech, umíš si vůbec představit, že bys na dva dny vypnul a jen odpočíval?
Ale jo, umím zajet domů, ležet, občas jen vyvenčit psa, dát si procházku. Není to nic, co by mi bylo úplně cizí.
Rád překonáváš výzvy. Jsou nějaké u ostatních lidí, které si zaslouží tvůj obdiv?
Já tohle beru hodně individuálně. Dokážu ocenit člověka, který zdolal Mt. Everest, stejně jako někoho, kdo uběhl deset kilometrů. Fascinuje mě to objevování svých hranic a překonávání je. Vím, že pro někoho je těch deset kilometrů stejně psychicky náročných jako výšlap na Mt. Everest. Ne všichni máme stejný život, fyzickou kondici, ambice.
A úplně poslední otázka. Čeho se nejvíce bojíš, co ti nahání strach?
Sníh? (smích) Ne, dělám si legraci, samozřejmě. (chvíli přemýšlí) Beznaděj. Ten pocit, že člověk neví, co ho čeká a že se s tím nedokáže vypořádat.
Text: Richard Valoušek
Foto: Jindra Kodíček
