Možná i vzhledem k mému pokročilejšímu věku se kolem mě začaly množit svatby. A to ne ledajaké: už jsem viděla v bílém své tři největší kamarádky z gymplu. Neobešlo se to bez potíží.
Když se vdávala Lenka, naštvala jsem část jejích tetiček, když jsem jedné z družiček vymyslela přezdívku Chuckie. (Vypadala tak!!) Pak, když večer pokročil, se mi při tanci podařilo milou Chuckie nakopnout kolenem do bříška. Moc mě to mrzelo, ale vzhledem k autorství přezdívky mi to nikdo neuvěřil.
Když se vdávala Jana, byla jsem ze svatby v kostele tak nervózní, že jsem se opila už v jedenáct dopoledne a svatební slib, výměna prstenů i první manželský polibek proběhly, zrovna když jsem si musela nutně odběhnout na záchod. (V duchu jsem se omluvila Chuckie, pač teď už jsem věděla, jaké to je - zvracet na svatbě.)
Když se vdávala Romča, už jsem radši nepila. Po půlnoci se ke mně přitočil otec nevěsty a zeptal se mě, kdy se vdám já. Odpověděla jsem, že s přítelem chodím jen chvíli, takže v dohledné době ne.
„Ale už jsi s ním spala, ne? Tak jestli se ti to s ním líbí, nemáš s čím váhat. Co myslíš, že se změní? Na co čekáš?“ ptal se.
Mohla jsem odpovědět, že čekám, až budu zodpovědnější a naučím se držet hubu, i když mi malé obézní holčičky navlečené ve volánkových šatech budou připomínat růžové tanky.
Taky jsem mohla říct, že čekám, až se naučím být zodpovědná kamarádka, která nepropásne důležitý okamžik života své nejlepší přítelkyně jen proto, že se opila ze strachu z oné důležitosti.
Řekla jsem, že čekám, až dostuduju.
Lucka FrydeckáAutorka je redaktorkou Mf Dnes
