Jaký byl podle tebe, hlavní iniciátorky studentského hnutí, dvacetiletý vývoj demokracie u nás?
Já si v první řadě nemyslím, že by byl vyloženě špatný, byl to jen zkrátka rozjezd, který se mohl udělat lépe, jenže my neměli žádný návod. Udělali jsme nějaké chyby, ale nebyli jsme poučeni. Teď už se můžeme ohlédnout, nějak zrekapitulovat ono období a poučit se.
Jsi studentkou pátého ročníku Univerzity Karlovy, měla jsi tak možnost poznat už řadu studentů. Jaká je dnešní studentská generace?
Když se podívám kolem sebe, tak to je hodně rozdělené. Jsou tu tací, kteří nám drží palce, podporují naši iniciativu a třeba se i přidávají, jsou zkrátka svým způsobem aktivní. Ovšem najdou si i studenti, a bohužel jich není menšina, které to vůbec nezajímá, kteří si hledí svého.
Během výročí se hodně debatovalo o tom, zda jsou studenti stále tou hybnou silou společnosti, zda by se mezi nimi našli opět správní vůdci. Co myslíš?
Tohle je hodně ovlivněné dobou. Před dvaceti lety byla potřebná jiná razance. Mezi mými kamarády by se určitě našli dobří vůdci, o to nemám strach. Člověk si však dnes nemůže dovolit používat některá slova, proto to musí jít zmírněnou formou.
Jaká slova máš na mysli?
Jsou to zprofanované a neustále využívané výkřiky národa, lásky a svobody. Ty už v posledních letech naprosto ztratily svou pravou hodnotu.
Jak vlastně vznikl nápad založit Inventuru demokracie a aktivně se podílet na dvacetiletém výročí revoluce?
Všechno to začalo před dvěma lety, na její 18. výročí, když jsem se procházela Prahou. Byla jsem hodně zaskočená, že se nikde nic neděje, lidé se vůbec nezaobírali tím, že by si měli připomenout tehdejší lidskou odvahu. Jakoby se úplně zapomnělo na to, čemu vděčíme za demokracii.
Takže jedna taková procházka po hlavním městě tě naštvala natolik, že si se rozhodla přijít domu, sednout k počítači a začít obepisovat spolužáky?
Dá se to tak říct. Skutečně jsem byla hodně zklamaná a taky naštvaná. Lidé ten den vnímali jako obyčejný svátek, byli rádi, že mají volno.
Na druhou stranu jim ale nelze vyčíst, že chtěli využít volného dne bez práce a s rodinou si prodloužit víkend.
Jasně, já to chápu, zkrátka odjeli na chatu a tím to pro ně skončilo. Ovšem nemělo by se v žádném případě zapomínat, proč je ten den státním svátkem. Na to, že někdo v minulosti dokázal významnou věc a musel pro ni hodně obětovat.
Vy jste v rámci iniciativy, která následně vznikla s pomocí tvých spolužáků, oslovili řadu osobností, aby se vyjádřili, co jim ve vývoji české demokracie chybí. Na čem se nejvíce shodovaly?
Že tu schází demokrati, lidé, kteří by tu demokracii dělali, a kteří by především věděli, jak se má dělat.
Ty se s tímhle názorem ztotožňuješ? Skutečně tu nejvíce chybí demokraticky smýšlející lidé?
Určitě! Především jde o lidi z občanské společnosti, kteří by se demokraticky rozhodovali v běžných situacích a ve všech sférách.
Takže podle tebe nechybí demokrati ani tolik v politice, jako v samotném životě mezi obyčejnými občany?
Přesně tak. Ona jedna věc je, že máme státní demokratické zřízení, ale dokud lidé nebudou sami svobodně a hlavně demokraticky přemýšlet a jednat, tak nám je demokracie k ničemu.
Dobře, ale politika svou váhu a důležitost má, což jste sami uznali a řadu vrcholných politiků oslovili. Jaké byli jejich reakce na vaše požadavky?
Jejich odpovědi byly hodně různé. Například Karel Schwarzenberg byl velice vstřícný a rád se s námi opět sejde, protože má chuť s námi debatovat. Naopak nejhůře se nám jednalo s panem Topolánkem, kterého jsme vůbec nezajímali.
On prý dokonce pronesl, že se omlouvá, ale že se s vámi nesejde, protože ho začínáte nudit.
Tím ukázal, že ho to asi opravdu nezajímá, že jsme pro něj ztráta času. Ovšem měl by si uvědomit, že už máme určitý hlas, který mu může jednou scházet.
Richard Valoušek
