Jak se zrodil nápad vydat studentskou kuchařku?
Všechno začalo ve Finsku, kde jsem byl na Erasmu ve městě Vaasa. Tam jsem přišel na nápad napsat kuchařku pro studenty, protože ti, jak jsem zjistil, neumí skoro vařit. Narazil jsem tam i na soutěž, kterou vyhlásil zpravodajský portál idnes.cz – mladí do 25 let mohli posílat své nápady na projekt. Měl jsem spoustu času, do školy jsem jezdil docela dálku na kole, a při tom jsem přemýšlel, že bych tam mohl poslat i svůj nápad.
A jak se do kuchařky dostaly recepty z Jižní Ameriky?
Tam jsem byl přes léto se sestrou, projezdili jsme celé Peru, protože jsem slyšel, že tam je ta nejlepší kuchyně.
Takže sis vybral výlet Peru primárně kvůli vyhlášené kuchyni?
Ano. Nikdy jsem tam předtím nebyl, a protože rád cestuji, rozhodl jsem se vzít sestru a odjet tam na měsíc. Předtím jsem studoval v USA a vždycky jsem se chtěl na jih podívat. Chtěl jsem poznat zblízka ta jídla, kulturu místních lidí a nechtěl jsem jet s žádnou cestovkou, která by nás naložila do autobusu a vyklopila jenom na turistických místech.
Jak ses dostal k autentické kuchyni?
Bavil jsem se s lidmi v restauracích, v supermarketech, co se u nich doma vaří a co je takové typické pro jejich zemi. V Peru je i velký vliv čínské a mexické kuchyně.
Bylo pro tebe těžké se s místními dát do řeči?
Já jsem se předtím učil španělsky, chtěl jsem zažít i ten jazyk na vlastní kůži v autentickém prostředí. A lámanou španělštinou jsem se jich ptal, jestli by mi neporadili nějaké recepty pro lidi v České republice. Teda vlastně v Československu, to i trochu znali :)
nejoblíbenější jídlo ze všech: řízek s bramborovým salátem
první jídlo, které sám uvařil: to už si moc nepamatuju, začal jsem opravdu brzo. Díval jsem se na německé show a hned jsem to chtěl zkusit. Nejspíš to bylo něco z asijské kuchyně.
poslední jídlo, co ochutnal: naposledy jsem byl u nás v menze na univerzitě. Zrovna měli lososa.
KUCHAŘKA POČÍTÁ S TÍM, ŽE STUDENTI NA KOLEJI SKORO NIC NEMAJÍ
„Nemusíte mít vše. Pokud vám bude něco chybět, zeptejte se přátel z vedlejšího pokoje nebo sousedů na privátě. K této kuchařce vám bude stačit ostrý nůž, hrnec, wok pánev, talíře, příbory a láhev dobrého vína,“ píše Tom Mikyta v úvodu své studentské kuchařky.
Jak vznikla tvoje kuchařka?
Já jsem všechna ta jídla doma vařil, sám jsem si to všechno fotil. S tím jsem neměl zkušenosti, je to docela složité. Je potřeba ta jídla udělat tak, aby vypadala na fotce dobře. Úvodní fotka s kokosovým ořechem vznikla ještě ve Finsku, spontánně na pláži ve Vaase.
Kde je knížka k dostání?
Knížka je v distribuci, pohybuje se kolem dvou stovek – něco si připočítali v distribuci, také jsem chtěl, aby se mi náklady na knížku trochu vrátily. Koupit se dá na internetu nebo v ostravských knihkupectvích.
Tomáš Mikyta o sobě
Narodil jsem se roku 1988 v Československu, těsně po revoluci jsem se s rodiči přestěhoval do Bavorska, kde jsem začal chodit do školky, školy a pátou třídou ukončil. S mamkou jsme se přestěhovali zpět do Česka. Pro mě to byla určitě těžká doba. Musel jsem se naučit českou gramatiku a dodnes se učím česká slova. Někdy to je i sranda, protože když jsem k tomu ještě nervózní, tak si nemůžu vzpomenout na slova. Po dobu studia na gymnáziu jsem vystřídal 3 školy. Ve třetím roce gymnázia jsem vyjel na rok do USA, Oregonu, kde jsem chodil na High school. Odmaturoval jsem na jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida v Ostravě.
Vysokou jsem začal ve Vídni, kde mě politologie po semestru přestala bavit, tak jsem se stal tyrolským lyžařským učitelem a učil celou sezónu lyžovat děti. V létě hraji golf a sem tam i učím začátečníky, pokud mám čas. Každé léto se také podílím na programu Evropské unie -Mládež v akci. V Beskydech pořádáme mezinárodní kemp s evropskou mládeží a každoročně k nám přijede asi osm národů. Za oplátku beru v létě skupinu mladých Čechů a letíme na kemp do Portugalska. Tento rok snad ukončím úspěšně po třech letech studia Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně obor Německý jazyk s manažerskou praxí. Dále se chystám studovat do Bavorska.
Počítal si s tím, že studenti nemají pro vaření moc vybavení?
Na tom jsem úplně myslel, sám jsem na koleji bydlel. Máš tam většinou jenom blbou pánvičku, vidličky, maximálně nějakou metličku nebo vařečku, a to je všechno. Nemáš tam mixéry a podobné vybavení. Podle mě to je jenom ztráta času, jde vařit i bez toho. Vařit je v dnešní době luxus, trvá to dlouho, nejde to dělat každý den. Když chceš vařit něco rychlého a zdravého, stačí ti jen nápad a je to. A stačí třeba jenom ta pánvička.
A taková je celá peruánská kuchyně?
Jo, je úplně jednoduchá. Oni nemají ani peníze na drahé přístroje, nemají čas vyvářet, jsou celý den venku na poli, asi 80 procent lidí tam pracuje v zemědělství.
Nechyběly ti nějaké suroviny, které prostě u nás nejsou k dostání?
Samozřejmě jsem se potýkal i s tímto problémem. V Peru používají suroviny, které tady neseženeš, ale tak jsem je prostě vyměnil za něco jiného, co dává smysl v tom jídle.
„OBDIVUJU RYCHLÉ A JEDNODUCHÉ VAŘENÍ“
Máš nějaký sen – jakou další kuchařku bys chtěl napsat?
Další bych moc rád orientoval na thajskou kuchyni. Mám kamarádku z USA, se kterou jsem studoval, která mě stále zve do Thajska. Tak bych to rád udělal podobně jako s touto kuchařkou. Chodil za místními a ptal se na jejich oblíbená tradiční jídla.
Máš nějaký vzor, nějakého kuchaře, kterého hodně sleduješ?
Jamieho Olivera. Některá jeho jídla jsou trochu komplikovanější, ale celkově je v jeho stylu vaření vidět ta jednoduchost, kterou mám rád. A taky sleduju německé kuchaře, vyrůstal jsem totiž v Německu, moje druhá rodná řeč je němčina, takže sleduji všechny ty německé kuchařské show. Ti taky vaří rychle a jednoduše. Dělat dneska třeba svíčkovou je luxus, to je tak časově náročné, že už se vyplatí na ni zajít do restaurace.
Přemýšlel jsi někdy nad dráhou profesionálního kuchaře?
Rodiče mě k tomu moc nevedli, profese kuchaře je neuvěřitelně náročná. Kuchař tam stojí od rána do večera, do půlnoci, každý den. Takže jsem se na to nikdy nedal, vaření mi zůstalo jenom jako hobby.
Text: Michaela Raková
Foto: z archivu Tomáše Mikyty
