Co je na systému vysokého školství v Česku dobré a co špatné?
Začnu s tím, co je dobré. V posledních letech se výrazně zvýšil počet studentů. Dokonce takovou rychlostí, jaká je ve světě unikátní. Co ovšem příliš nerostlo, je objem financí a počet akademických pracovníků. Dobré je, že se s touhle situací dokázaly školy vypořádat, aniž by nějak výrazně omezily nabídku oborů a kvalitu výuky. Také nezaměstnanost absolventů je tu jedna z nejnižších v Evropě. Co ve školství chybí, jsou logicky finance. A také nějaká ucelená strategie toho, jak spolu souvisí základní, střední a vysoké školství.
Je podle tebe na školách příliš studentů?
Je jich tam víc než v minulosti, a je to dobře. Ještě před patnácti lety studovalo minimum lidí, na práva se například dostal jeden ze dvaceti uchazečů. Lidé, kteří byli schopni studovat, nedostali šanci, protože školy neměly místo. Teď je situace o mnoho lepší. Školy mají svoje přijímací zkoušky a možnosti selekce a nepřijmou nikoho, kdo na studium nemá.
S čím vysokoškolská reforma nemůže hnout?
Hlavně s tím, co není vinou vysokých škol. I na vysokých školách se často nadává na to, že tam přicházejí studenti, co nic neumějí. Jenomže tohle je problém, který vzniká daleko dříve. Na střední škole, dokonce na základní. A má na tom svou vinu mnoho faktorů, včetně nastavení systému předškolní výuky, kdy stát už dnes nemá žádné nástroje k tomu, aby uhlídal, co se děti ve školkách učí. I proto je nezbytná nějaká obecnější školská koncepce.
Loni se protestovalo proti vlivu byznysmenů na studium. Firmy jsou ale těmi, kdo pak studenty zaměstnává. Kde je hranice zdravé propojenosti byznysu a vzdělávání?
Třeba v Německu tato komunikace probíhá velmi intenzivně, na celorepublikové úrovni v rámci různých sdružení, a výstupy směrem k vysokým školám jsou pak už výsledkem rozsáhlejší diskuse. V Česku je v rámci této debaty jediným výrazným zástupcem zaměstnavatelů Svaz průmyslu a obchodu, což je subjekt orientovaný pouze jedním směrem a má požadavky specifické pro své zaměření, které ovšem mohou být v přímém rozporu třeba s požadavky IT sektoru, sektoru služeb a jiných.
Jaká je nálada při jednání o reformě nyní?
Ministerstvo dlouhodobě komunikovalo poměrně zvláštním způsobem. Mezi rektory, vyučujícími i studenty se tak ztratila důvěra v to, že když ministerstvo chce něco měnit, tak že to třeba i myslí dobře. A velmi těžko a pomalu se obnovuje.
Miroslav Jašurek
- vede Studentskou komoru Rady vysokých škol (SK RVŠ)
- vystudoval politologii na Univerzitě Karlově
- působil v Evropské studentské unii
- vysokoškolské politice se věnuje i v doktorském studiu
Co děláš v „civilním“ životě mimo SK RVŠ?
Ještě pořád studuji, jsem doktorand na katedře veřejné a sociální politiky FSV UK, kde se zabývám, ne úplně překvapivě, vysokým školstvím. A protože se z doktorského stipendia příliš přežít nedá, tak k tomu mám ještě na univerzitě zaměstnání, dělám analytickou činnost.
Proč jsi do SK RVŠ vstoupil?
Byl jsem tehdy členem Akademického senátu, z čehož vyplývá, že mě fungování univerzity zajímalo už dřív, přišlo mi to zajímavé a důležité. Pak se začala řešit vysokoškolská reforma a diskutovalo se o tom, co se děje na celostátní úrovni. A to mě zaujalo. Když je člověk z jedné univerzity, tak má povědomí jen o ní, kdežto tady se věci řešily na globální úrovni. Svět najednou nekončil za plotem jedné univerzity. Zpětně můžu říct, že mi to hodně dalo jak osobnostně, tak co do způsobu uvažování o věcech.
Jaká je pracovní doba předsedy SK RVŠ?
Mám za úkol reprezentovat komoru navenek, takže se účastním mnoha jednání s ministerstvem, zasedání Rady vysokých škol apod. Musím studovat různé materiály, koordinuji činnost SK RVŠ a její veřejné výstupy. Je to každodenní práce, nemáme prázdniny ani v létě. Sice se toho v tom období příliš neděje a schůze nepořádáme, protože by to snad hraničilo s týráním, ale občas se nám ministerstvo pomstí a nahrne na nás nové materiály zrovna tehdy.
Co ti působení ve Studentské komoře dává?
Zajímám se o vysoké školy dlouhodobě a i v odborné rovině. Být při tom i fakticky je pro mě zkrátka hrozně zajímavé.
Chceš pokračovat do „velké politiky“?
Kdybych měl odpovědět jako „velký politik“, tak bych řekl: Nikdy neříkej nikdy. Moje priorita to ale určitě není, láká mě spíš setrvání v akademické sféře. Baví mě to a společnost inteligentních lidí mi přijde jako velmi příjemné pracovní prostředí.
Máš nějakou vysněnou práci?
Zlé jazyky by možná řekly ministr školství. Ale takhle já nepřemýšlím. A jestli čekáš, že řeknu rektor, tak taky neřeknu.
Text: Markéta Paráčková
Foto: Martin Mičánek
