1. Kdekoho překvapí, že máte svůj vlastní web, a dokonce i profil na Facebooku. Přidáváte si tam sám příspěvky?
Nejsem vyloženě ten, který by to tam dával, to bych musel zrušit hodiny spánku. Web i Facebook jsou obsluhovány mými spolupracovníky.
2. Zasahujete do samotného obsahu a sledujete, kdo si vás právě přidal do přátel na Facebooku?
To víte, že se tam dívám. Občas přijdu s nápadem, co tam přidat, a kritizuji, co tam být nemá.
3. Čtete komentáře?
Moc ne, to se stane jen výjimečně. Časově to není příliš možné. Můj poradce je ale sleduje, shromažďuje a pak mi podává report.
4. Považujete se za člověka, který je otevřený těmto moderním trendům, nebo jste spíše ze staré školy?
U mě je to tak půl na půl. Na jedné straně tato nová média znám, vím, jaký mají dopad, a dobře si uvědomuji, že jsou potřebná.
5. A na té druhé?
Nejsem schopný se jim věnovat větší část svého času, proto to nechávám na jiných. Jsem k nim ovšem otevřený.
6. Na svém webu máte heslo: „Úkolem doby je být pevnými, ale ne tvrdými. Umět říkat pravdu s láskou.“ Daří se vám držet těchto slov?
Domnívám se, že ano. Ale rozhodně nejsem flegmatik, občas mě také něco naštve. Mnohé reakce se snažím rozmyslet a občas počkám se svou reakcí na pravou chvíli. Ale také se to vždy nepodaří, není to jednoduché a já nejsem žádný stroj.
7. Hrají podobná přísloví ve vašem životě velkou roli?
„V duchu pravdy“, biblická citace, která pro mě také hodně znamená. Životem procházím se svou oblíbenou knihou, Biblí.
8. Váš otec byl za druhé světové války vojákem, byl dokonce nějaký čas vězněn. Ovlivnilo vás to v dětství?
Přiznám se, že mě to ovlivnilo na celý život. Když zažijete jako dítě to, co musela zažít má generace, jinak to ani nejde. Nikdy jsme ovšem nepochybovali o tom, co je komunistická diktatura, nikdy jsme nepřestali věřit. Heslo, díky kterému jsme překonávali šikany, bylo: „Však ono to praskne.“ A vidíte, ono to prasklo.
9. Na začátku roku 1968 jste vstoupil do dominikánského řádu, který byl v té době v Československu zakázaný. Jak to tehdy probíhalo?
V kontaktu s řádem jsem byl už o dva roky dříve. Hodně těch řádů fungovalo v podzemí, kde probíhaly tajné schůzky. Já tam vstupoval ještě jako litoměřický student. Naše odtajnění bylo možné po srpnu 1968 a trvalo do začátku 70. let, kdy tu byla uvolněnější atmosféra.
10. Kde všude se ta jednání konala?
Porůznu v tajných bytech. Snažili jsme se tam žít, studovat, modlit se a vypracovávat program pro další věřící. Hodně jsme překládali a spolupracovali s Chartou 77.
Jak probíhal rozhovor
Sedět na Arcibiskupství pražském v přítomnosti kardinála je velká vzácnost. Vyžehlený oblek, přesná oslovení a slušné vystupování, to byl základ, který byl pro náš rozhovor předpokladem. Avšak ve chvíli, kdy jsme po jeho boku usedli ke kulatému stolu s výhledem na Hradčanské náměstí, se atmosféra uvolnila. A tak mohla přijít řeč na facebookový profil Dominika Duky i jeho web. Nakonec z toho bylo příjemné povídání o životě, komunismu i tajných schůzkách v podzemí. Snad jen té skepse mohlo být méně, ale na závěr si pražský arcibiskup přece jen schoval něco pozitivního. Však čtěte sami.
11. Měli jste strach?
Působení duchovního v době komunismu bylo pod státním dohledem a státním souhlasem. Ten vám mohli kdykoliv odejmout, bylo to bez právní ochrany. Takže ano, určitě tam byla i trocha nejistoty a strachu, kdy to přijde.
12. Přišlo to v roce 1975 a vám skutečně státní souhlas vzali. Bál jste se, co se s vámi stane?
Ani ne, já s tím odejmutím počítal. Věděl jsem, že to jednou přijde. Počítal jsem i s trestem kolem dvou let, když v tom budu pokračovat.
13. Vy jste skutečně pokračoval.
A dostal patnáct měsíců za mřížemi.
14. Jak těžké to bylo období?
Do té doby jsem prošel vojnou a dalšími hodně složitými obdobími, takže jsem to nepociťoval jako příliš velkou újmu. Často jsme si v té době říkali, kdo je vlastně ve vězení. Jestli my za mřížemi, nebo lidé tam venku.
15. To jste to bral hodně statečně.
Víte, k lidskému životu toho příliš nepotřebujete. Byli jsme lidé, kteří měli ideál, nějaké věrné společenství. I proto to pro nás nebylo tak těžké. Měli jsme v sobě svobodu a naději, že to skončí.
16. Pátral jste po tom, kdo vás tehdy podrazil a udal?
Přiznám se, že ne. Já v podstatě věděl, kdo jak vypovídal a kam vedou stopy. Ale pátrat po tom nemá ani moc smysl. Navíc po roce 1989 pro mě začal takový kolotoč, že jsem na to neměl čas ani myšlenky. Dobře si také uvědomuji, že to všechno nebyla vina udavačů a nějakých straníků, ale těch, kteří vedli stranu. Ti jsou bohužel v podstatě dodneška nedotknutelní.
17. Hodně se hovoří o vztahu mezi studenty a církví. Především v dnešní, „moderní“ době. Jaký je ten vztah podle vás?
Zlepšující se. Církev si dobře uvědomuje, že si studentů musí všímat. Praha je na to ideální místo, sdružuje se jich tu největší počet. Proto vznikla Vysokoškolská duchovní správa na pražských univerzitách. Duchovní je součást pedagogického sboru, má k životu na škole blízko. Podobně je to i v dalších krajských městech v České republice.
18. Když to shrneme, zlepšil se vztah mezi studenty a církví od roku 1989?
Bezesporu. Musíme si přiznat, že ta situace byla tehdy tristní. Student hlásící se k víře na filozofické fakultě byla vzácnost. Dnes je mezi vysokoškoláky větší procento věřících, než je průměr.
Dominik Duka
Kardinál Dominik Duka se narodil před 69 lety v Hradci Králové. Jeho otec bojoval ve válce a byl také chvíli vězněn. Do vězení se dostal i samotný Dominik Duka, když byl i přes zákaz duchovním v době komunismu. V současné době je 36. arcibiskupem pražským, metropolitou a primasem a předsedou České biskupské konference. Dne 6. ledna 2012 byl jmenován kardinálem a dne 18. února téhož roku mu papež Benedikt XVI. udělil v Římě odznaky kardinálské hodnosti.
19. Společnost si prošla a možná stále prochází finanční krizí, je tu politická skepse. Nemáte pocit, že i dnešní generace studentů ztrácí naději?
To je hodně spojené se stresovou situací. Ve stresu vám stačí málo, abyste byli negativní. Stačí se podívat na naše dějiny, vždyť ty jsou samy o sobě jako na houpačce. Po druhé světové válce přišla naděje, kterou rychle zhasli komunisté. Na konci 50. let přišla skepse, kterou jsme dlouho nedokázali setřást.
20. Takže je to taková společenská deprese?
Deprese umocňovaná sníženou mírou pozitivního myšlení. Lidé tady žili čtyřicet let ve lži, kdy bylo všechno pozitivní. Pak zjistili, že to není pravda, a jsou skeptičtí. Těžko jim to vyčítat.
21. Dneska ale naopak zase slyší, jak je všechno špatné.
Ano, bohužel. Lidé tím ztrácí naději a cítí nejistotu. Přitom bychom si měli uvědomit, že v českých dějinách jsme zažili mnohem horší období.
22. Tak mě napadá výraz „krize morálky“.
Určitě i tohle je součást problému. Jako základní bod ale vidím krizi ideologickou, kdy jsme skepsi povýšili na ideologii. Pravda neexistuje, spravedlnost neexistuje. Co rozhodne parlament, co rozhodne jeho většina, která je v podstatě menšinou, to platí závazně pro všechny.
23. Zkusím se tedy opravit, krize myšlení?
Krize pozitivního myšlení, kdy máme pocit, že to, co nás obklopuje, je náhoda. Je-li to ovšem náhoda, pak nemá nic smysl. Bůh náhoda je tou nejstrašlivější krizí našeho myšlení. Proto nedůvěřujeme našemu vzdělání, že se dokážeme vyrovnat s problematikou ekonomickou a finanční. Z toho plyne i ta krize morálky.
24. Pojďme na závěr říct něco pozitivního.
Uvědomme si, že negativní myšlení je spojené s nějakým zlem, určitým nedostatkem. Já si ale například nedokážu představit absolutní nicotu. Ta neexistuje, není, a proto tu vždycky něco bude. A to je hodně pozitivní.
Richard Valoušek
foto: Jiří Schwertner
