Svoboda a hra. Vstupte do magického světa PQ_PRIVAT

V úterý večer byla zahájena divadelní přehlídka Zlomvaz Festival v rámci 13. ročníku  Pražkého Quadriennale. Co je hlavní součástí SpaceLab OFF Programu, který doprovází Zlomvaz Festival?

Tím hlavním, co nabídne SpaceLab OFF Program, bude zabydlování nevyužívaného domu v Cihelné ulici, který jsme si pronajali od pražského magistrátu. Jedná se o třípatrový dům, ve kterém byly prázdné místnosti. Na začátku tam byly jen holé zdi a studenti scénografie z katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU jich v rámci tzv. PQ_PRIVAT využili k zajímavé interaktivní instalaci. Bude tam například knihovna, sklep, kuchyň, tělocvična, skleník, noclehárna a dokonce i modlitebna. Pořádáme to ve spolupráci s Containallem, který má vedle budovy přichystaný bar, a naším cílem je poskytnout návštěvníkům Pražského Quadriennale a Zlomvazu zajímavý a atraktivní doprovodný program. Ten se skládá především z bohaté nabídky hudebních koncertů napříč mladou českou hudební scénou, vystoupí tu třeba Kalle, Monikino Kino nebo Kyklos Galaktikos.

Je to nonstop? A jsou tam nějaká omezení?

Nonstop to nebude, ale do skončení programu nebo party, kterou si tam může kdokoliv udělat sám jen tím, že si v místnosti k tomu určené začne pouštět vlastní hudbu z mobilu, si tam mohou lidé dělat, co chtějí. Akorát tam nesmí kouřit anebo dům zapalovat, v minulosti se tam prý během jiné akce vypotřebovaly čtyři hasičáky.

Poslední dobou se hodně kulturních akcí soustředí do neobydlených nebo otevřených prostor. Příkladem je například Stalin, Pokoje nebo v jistém smyslu i Polygon, který se naposledy odehrál na Nákladovém nádraží Žižkov. V čem se od nich PQ_PRIVAT liší z hlediska využívání takových prostor?

Od Stalina se to liší tím, že si tam lidé opravdu mohou dělat, co chtějí. Mohou pomalovat zdi, přinést si tam vlastní nábytek, uvařit si oběd, cokoliv. Budou nějakým způsobem proměňovat prostor, který je jim k dispozici, a ukáže se jak. Je pravda, že je tu trend oživování a využívání různých prostor, ale tohle by mělo být jiné a zároveň, protože program Pražského Quadriennale a Zlomvazu je hodně vyčerpávající, tak je to místo, kde si návštěvníci budou moci oddechnout. A prostě si jen tak užít.

Zlomvaz Festival je do velké míry propojením veřejnosti s divadelními obory DAMU. Co vám to jako studentům DAMU a současně i organizátorům a účinkujícím přinese?

Těžko říct, pro koho tu akci děláme, protože letošní ročník Zlomvaz Festivalu se od těch předchozích velmi liší. Doposud se odehrával první nebo druhý týden v květnu a trval jen čtyři dny. Letos se odehrává v červnu, trvá deset dní a má mnohem nabitější program. Takže nevíme, co se bude dít a kolik přijde lidí. Nám studentům to každopádně přinese hodně velké zkušenosti. Ať už je to oslovování lidí v rámci organizace a propagace festivalu, otázky, jak pracovat se zahraničními účinkujícími nebo samotné vymýšlení programu.

Role každého studenta DAMU v oblasti organizace a účinkování na festivalu vychází z oboru, který studuje. Ty studuješ produkci. Proč sis vybral tento obor?

Nejprve jsem přičichl k divadlu u divadelního souboru OLDstars, kde mě to začalo hrozně bavit. Je to rozmanitá práce, která není tak svázaná. I když to o sobě dnes tvrdí mnoho lidí, nejsem člověk, který by chtěl dlouhodobě pracovat zavřený v jedné kanceláři. Divadlo je neuvěřitelný svět, který mě lákal už dlouho. A na DAMU je obrovské množství kreativních lidí, přitom každý myslí trochu jinak, což mě velmi inspiruje. Co se týče Zlomvaz Festivalu, produkoval jsem například představení Beckettomotive v režii Matiji Solceho.

Všímáš si v produkci a divadle nějakých trendů? V posledních letech se divadlo hodně přesouvá ven, například některá z představení souboru Depresivní děti, které se odehrávalo cestou vlakem.

Už to není jen o tom, že je divadlo na kukátko. Máš pravdu, že se divadlo přesouvá ven, ale zároveň se dost proměňuje jeho podoba i v původních velkých budovách, Činohru Národního divadla například velmi ovlivnilo přijetí Davida Špinara na post uměleckého ředitele. Špinar je velmi progresivní člověk, který zásadně poznamenal divadelní svět. Ten trend přesouvání divadla z budovy někam jinam tu je, na Štvanici bylo zase třeba představení Golem, které prohlásili za první české imerzní divadlo. Podle mne divadlo neskomírá. Přenos emoce z herce na diváka je pořád nejrychlejší, i když žijeme v zlatém věku seriálů. Divadlu zůstává jeho síla a má stále více možností, mezi které patří i nové prostory.

Nemyslíš si, že si současné umění, ať už mluvíme o divadelních představeních nebo výtvarných výstavách, příliš nárokuje veřejný prostor a stírá tak hranici mezi tím, co vytvoří autor a tím, co už je samo podstatou daného místa? Nemělo by mít každé divadelní představení přesnou dramaturgii i produkci, aby se nestalo, že najednou bude divadlo všude už jen tím, že si lidé budou zacházet s nějakým místem, jak se jim zlíbí.

Myslím si, že když je to představení udělané dobře a s citem pro konkrétní prostor, tak to nehrozí. Podobný projekt by samozřejmě vždycky měl vycházet z povahy onoho prostoru. Je pravda, že se teď dělá hodně site specific projektů, ale některý site specific prostě nejsou, protože povahu daného prostoru ignorují. Projekt PQ_PRIVAT není součástí divadelních představení Zlomvazu, ale jedná se o akci, která na jedné straně otevírá lidem dveře k místu, kam jindy přístup nemají, a na druhé straně jim nabízí úplně jiný, tak trochu magický svět.

Budete zaznamenávat, jak se budova v Cihelné ulici proměňuje?

PQ_PRIVAT je jedinečný právě proto, že bude existovat jen po dobu deseti dní a znovu už to v této podobě neproběhne. Takže spíš ne.

Byli byste rádi, kdyby to oslovilo i starší generace?

Z hlediska hudební produkce míříme spíš na mladé lidi. Moje máma slíbila, že přijde. Starší návštěvníci by se neměli bát, není to agresivní místo a navíc si tam mohou uvařit oběd. Byl bych rád, kdyby se tam mladší generace setkaly i s těmi staršími.

Starší generace mají trochu jiné vnímání prostoru. Dá se říct, že u nich existuje větší tendence hlídat si svůj soukromý prostor, který si udržují po celý život. Možná že pro mladé je zabydlování nových prostor tím lákavější, že vychází z původně uzavřenějšího prostředí.

Nechci to nijak zobecňovat, ale možná je to taková naše nátura, Češi jsou obecně uzavřenější. Myslím, že návštěvníci jsou na tohle připravení. K člověku v otevřeném světě se musí přistupovat jinak. A myslím si, že člověk, který má možnost dělat si, co se mu zamane, a ta určitá svoboda, kterou mu nabízíme v našem programu, je důležitá. Mě třeba osobně baví si hrát. A náš koncept se zaměřuje na hravého člověka, který bude v Cihelné ulici na návštěvě jako u dobrého kamaráda.

Text: Esther Idris Beshirová