„Když na sobě budeš pracovat, jednou na tom dokonce můžeš být lépe než já,“ pronesl bez sebemenší ironie, humoru či nadsázky jeden můj kamarád. Řeč byla o jeho vyrýsovaném těle. Den předtím mi totiž odevzdal tréninkový plán, který mi vypracoval podle vlastních vyzkoušených metod.
Zrovna se loučil s naší skromnou zemí, přeci jen Česko na něj bylo moc malé. Jen několik týdnů předtím zakončil úspěšně studium FTVS neboli školu švihadel. Od první chvíle, co jsem ho před lety spatřil na fotbalovém tréninku, mi bylo jasné, že určitě musí navštěvovat tuhle fakultu plnou milovníků vlastních těl.
Na sobě měl upnuté tričko, ve své blonďaté hřívě přesně zarytou čelenku a neustále si svůj největší klenot, tedy vlasy, upravoval do ideálního tvaru. „Jednou tě ostříháme,“ vyhrožovali jsme mu neustále se spoluhráči. Bylo nám ale jasné, že to by se radši někam zahrabal. A skutečně, teď už je pár týdnů za velkou louží a snad tam mají větší pochopení pro jeho dokonalost.
Nemyslím to zle, já toho kluka mám vážně rád. Jenže oni to mají tak nějak v povaze. On není jediným švihadlem, kterého jsem v životě potkal. Ve sportovním světě jich je spousta. Trenéři, maséři, fyzioterapeuti, samotní sportovci. Zkuste je někdy chvíli pozorovat. Oni si skutečně umí užít pocitu, že je okolí sleduje, uznává a snad i obdivuje.
Poslední příběh, který vám doufám přiblíží jejich povahu, je opět zaměřen na mého kamaráda. Den před svým odletem do Kanady byl u mě doma a zapíjel s pár blízkými své loučení. „Víte, já jsem za svůj pětadvacetiletý život zvracel jen jednou, takže se nemusíte bát, že by to přišlo,“ zahájil proslovem sérii panáků. Po dvou hodinách si držel své zlaté vlásky s vypětím všech sil nad mísou. „Takže podruhé,“ stačilo dodat.
Richard Valoušek
