Mrzí nás to, ale jsme jen a pouze upřímní. Dočtěte ale tenhle článek až do konce, prosím, není to totiž vůbec taková negativa, jak byste čekali. Je to prostě jen trochu jiný pohled na věc. A možná s ním naopak budete dost souhlasit.
V posledních letech nás ze všech stran zaplavují motivační články. Mileniálům radí, jak být úspěšní, draví, nepřemožitelní, v titulku mají většinou číslo. Žijeme ve start-upové bublině. Silicon Valley téměř doslova zaplavili vysokoškolští odpadlíci vybavení jedním batohem, poloprázdnou peněženkou a nápadem, na kterém chtěli vystavět velký byznys. A sny o předělání světa jsou přece jedním z poznávacích znaků mileniálů, neboli generace Y.
Mark, Elon, Oprah a vy
Mileniálové si kolikrát myslí, že udělají díru do světa a stanou se z nich druzí Billové Gatesové, Elonové Muskové nebo Markové Zuckerbergové. Ani oni přece na začátku svého dnes mnohamiliardového byznysu neměli jen o málo víc než nápad. Mnoho z boháčů, kteří své jmění získali v divoké době začátků dnešního internetu, navíc odešlo ze školy, aby se mohli věnovat své začínající firmě. Některé z nejvlivnějších celebrit dneška, například Oprah Winfrey, taky odešly ze školy.
Jenže. Dovedete si vůbec představit, kolika jiným lidem se to nepovedlo? Na jednoho Elona jich bude pár stovek, ne-li tisíců. Uspět v dnešním světě, zvláště v jeho internetových a start-upových končinách, je pekelně těžké. Vymyslet nového jednorožce (ne, neděláme si legraci, megaúspěšným start-upům se opravdu říká „jednorožci“) je vážně takřka nemožné. Mimochodem, známé statistiky praví, že více než devadesát procent start-upů neuspěje…
Není tedy místo toho lepší zaměřit se na něco, co vám sice nevydělá miliony, ale z čeho budete mít alespoň dobrý pocit?
Nešťastní draví mileniálové
V předchozím článku jsme už tohle téma nakousli. Mileniálové jsou vlastně dost nešťastní lidé, když to vezmeme kolem a kolem. Draví mileniálové si kolem sebe často budují duhovou aureolu výjimečnosti. Jsou mladí, neklidní, kreativní, proaktivní a bůh ví, jací ještě. Jenže jejich pocit jedinečnosti, úžasnosti, často až nadřazenosti nad ostatními se nesetkává s pochopením, a hlavně se nepotkává s realitou. Kromě toho totiž musejí neustále bojovat s pocitem, že svou kreativitu a proaktivitu musejí svému okolí, ať už kamarádům, nebo kolegům a nadřízeným, dokazovat. Je to tak trochu začarovaný kruh – na základě stokrát omílaného „Generaci Y se nechce pracovat v korporátu, při práci chce volnost a chce za to brát velké peníze“ se i ti, na které tato generalizace neplatí, nakonec radši přizpůsobí očekávanému obrazu, než aby proti němu bojovala, protože je to tak pohodlnější.
Všichni stejně jinak
Dalším rozměrem popsaného problému generace Y je její potřeba vymezit se proti generaci X a tak vůbec proti všemu. Mileniálové chtějí být jedineční. Chtějí bourat zažité představy a principy, třeba neotřelými nápady na sociální síť, sdílené ubytování, technickou vychytávku. Chtějí být jiní, žít jinak, myslet jinak. Ale jak to dopadá? Třeba tak, že se najednou všude vyrojí kluci v kostkovaných košilích, plátěných kalhotách s kšandami, plnovousem a starou taškou na rameni. Hipsteři. Každý jednotlivý hipster se potřeboval vymezit proti dnešnímu světu, jeho ordinérnosti a stádnosti a dopadlo to tak, že se z nich stala nová sociální skupina s unifikovaným oděvem a miliony členů.
Stejně tak dopadne většina snah mileniálů nějak se odlišit od minulého. Výsledkem pak není nic jiného než velké zklamání, deziluze a deprese. A přitom to tak vůbec být nemusí!
Proč být unikátní?
Vraťme se na začátek. Opravdu jsou úspěšní jen ti, kterým se podaří rozjet byznys na vlastním nápadu? Nejsou! Životní úspěch je přece o něčem úplně jiném. Pro někoho to může být založení rodiny, pro někoho ovce na dvorku, pro dalšího křeslo na balkoně s výhledem na park. Nemá přece smysl čekat na něco, v čem budeme unikátní, protože to dost možná vůbec nepřijde. A navíc, unikátní je svým způsobem třeba i vidlička ve skupině lžic – jenže polévku s ní sotva sníte…
Není proto lepší dosáhnout spokojenosti jinak než se hnát za nějakou pofidérní unikátností? Prvním krokem může být třeba přestat vidět svět tak černobíle. I v korporátu se může mileniálovi vést dobře. A naopak volná pracovní doba může nakonec vést třeba k vyhoření. Pocit, že musíme být neustále na příjmu a pracovat (i proto, abychom našemu okolí dokázali, že nejsme líní a jsme kreativní a proaktivní), nás přivede do depresivní záhuby.
A pokud i přesto potřebujete být unikátní, co být jedineční tím, že se nezhroutíte a budete dělat něco, co vás baví, i když to nebude vydělávání milionů na Bali?
Nezasloužený úspěch
Aby to ale nebylo tak jednoduché. Na mileniály (a nejenom na ně) číhá ještě jedno nebezpečí – takzvaný syndrom nezaslouženého úspěchu (v angličtině impostor syndrome nebo obecněji fraud syndrome). Lidé trpící syndromem nezaslouženého úspěchu mají pocit, že právě jejich úspěch je jenom otázkou štěstí, případně enormní snahy. Nepřipouštějí si možnost, že může být výsledkem jejich schopností, a bojí se, že v blízké budoucnosti o všechno přijdou, protože to štěstí se už opakovat nebude.
Rychlá pomoc bohužel není. Odborníci sice pár rad, jak z toho ven, mají, ale všechny jsou během na dlouhou trať. Nejprve je třeba najít si čas na sebe a nebát se odpojit od sítě. Nepostradatelnost, kreativita a proaktivita se dají vyjádřit jinak, než že sebou při každém přijatém e-mailu nebo esemesce škubnete. Co se týče výše popsaného syndromu nezaslouženého úspěchu – tady je třeba uvědomit si, co je realita a co skutečnost. Zaměstnavatel si vás těžko drží kvůli vašim krásným očím. Kdyby to bylo jenom o štěstí, skončíte při prvním větším úkolu, protože nebudete vědět, jak dál. Chce to prostě zdravé sebevědomí. Nebát se říct si, že jste schopní a do určité míry i unikátní. Zároveň si ale dát pozor, aby se z vašeho života nestala honba za unikátností. Úplně přece stačí, když za jednorožce půjdete na Halloween…
Text: Ella Mahdalová
