Studuju na VŠ, ale pořád mi vaří máma. Jsem divnej?

Studuju na VŠ, ale pořád mi vaří máma. Jsem divnej?

Označení v titulku jsou samozřejmě nadnesená. Když o dvou stejně starých studentech budete vědět jen tyto dvě vstupní informace – tedy že první z nich nemá potřebu odejít z rodičovského domu, protože je mu tam fajn a je o něj postaráno, zatímco druhý se musí už od osmnácti ohánět, aby přežil, na čí stranu se přikloní vaše sympatie? Každopádně čtěte dál, realita není černobílá.

Martin studuje technický obor v Brně. Pochází z menší vesnice u Brna a každý den se tam vrací. Máma mu tedy vaří, pere a žehlí, táta ho většinou vozí do školy a někdy i ze školy, protože v Brně pracuje.

Je ti dvaadvacet, ale na rodičích jsi pořád plně závislý. Nevadí ti to?

Takhle to vůbec nevnímám. Slovo „závislý“ má negativní konotace, nemyslíš? A já na mém vztahu s rodiči a uspořádání svého života nevidím nic špatného. Pokud bych měl zvolit jedno slovo, tak je to přirozené. Funguje to přesně tak, jak má.

Nezlob se za možná podpásovou otázku, ale uměl by ses o sebe postarat sám? Zkoušels to někdy?

Můj táta jezdí na služebky do zahraničí a ty se někdy natáhnou i na několik měsíců. Loni zrovna v této době onemocněla máma. Já měl zkouškové, ona musela do nemocnice. Staral jsem se o mladší sestru. Byly to nervy, ale zvládl jsem to, ségra si ani nestěžovala. Jestli jsem do té doby měl pochybnosti, zda se můžu spolehnout sám na sebe (a jestli se mohou spolehnout i ostatní), už je nemám.

Přesto – když jsi začal studovat v Brně, nechtěls ochutnat nezávislost? Samostatné bydlení, večery strávené s kamarády..Když slyšíš historky, co se děje na kolejích, nezávidíš?

To že mi vaří máma, neznamená, že se musím každou noc vracet domů. Párkrát jsem nocoval na kolejích, takže jsem několik legendárních akcí zažil. Nechci, aby to vyznělo pohrdavě, ale na kolej bych nešel, ani kdybych ji dostal. Můj standard se pohybuje někde jinde.

Přispíváš rodičům na bydlení?

O tom jsem hodně přemýšlel, ale nakonec jsme udělali jednoduchou dohodu. Na brigády chodím jen o prázdninách, a to pak rodičům všechny peníze dám. Během akademického roku se snažím studovat, abych školu dokončil v termínu. Mnoho spolužáků pracuje, aby si přilepšili ke kapesnému od rodičů, ale v konečném důsledku možná ani neušetří. Myslím, že kdo začne při škole intenzivně pracovat, nemůže se studiu věnovat tak, jak je potřeba. A protahuje, čímž rodinný rozpočet zatěžuje déle než člověk, který skončí po pěti či šesti letech a jde pracovat. To je ale moje teorie, u každého samozřejmě není možné ji uvést do praxe, to si uvědomuju.

Jak dlouho plánuješ zůstat doma?

I o tom jsme s našima mluvili a shodli jsme se, že co nejdéle to půjde. Budu si chtít jednou postavit svůj dům, to bude chtít nějaké našetřené peníze. A protože za bydlení se dává nejvíc peněz, ušetřím, když budu doma. Ale je mi jasné, že se to může změnit – bude záležet také na tom, co bude chtít moje partnerka.

Zatímco Martin by rád zůstal doma co nejdéle, stejně starý Roman, který v Praze studuje sociologii, naopak chtěl z domu vypadnout co nejdříve. Jak zpívají Visáči, je to dítě z rozvrácené rodiny. To ale asi není jediný důvod, proč se už čtyři roky spoléhá výhradně na sebe.

Co byl hlavní důvod, že ses rozhodl odstřihnout?

Rozvedených rodin je u nás víc než polovina a určitě ne všechny děti z rozpadlých manželství mají tak špatný vztah k rodičům jako já. Takže je to spíš o mé povaze. Nikdy jsem nesnesl, aby mi někdo do něčeho mluvil. A rodiče, později matka a její nový manžel, mluvili na můj vkus hodně. Chtěl jsem si dělat věci po svém. A jak to dokázat? Řešením je finanční nezávislost.

Takže od té doby, co od rodičů nebereš peníze, nemusíš poslouchat, co ti říkají?

Přesně tak. Trochu to vyznívá, jako by rodiče byli největší zlo, co mě potkalo, viď? Tak to určitě není. Pořád je beru jako svou krev. Jen si myslím, že pro klid v našich vztazích je lepší, když za nimi přijedu tehdy, když chci, nikoli tehdy, když potřebuju peníze. Náš vztah je teď rovnocenný, a to je něco, co jsem potřeboval a na co jsem se osmnáct let těšil.

Už od osmnácti si pereš a vaříš sám. Neumím si to moc představit…

No, vypadám trochu jako vágus, ale to se na socce snese (smích). Ještě před rokem jsem žil z ruky do huby, skoro jsem nespal a špinavé prádlo vnutil vždycky nějaké kámošce z Prahy a ta to zase strčila svojí mámě. Dělaly to rády, protože kdo by chtěl kamarádit s někým, kdo smrdí. A byly dny, kdy jsem jedl jen rohlíky a nudlové čínské polívky. Teď už vydělávám víc, ovšem zase to odnáší škola. Nestíhám číst to, co musíme, nějak to zatím doháním, jak se dá.

Ale vypadá to, že jsi na svou samostatnost hrdý. Přemýšlels někdy, o co přicházíš, když jedeš jen na své triko?

Můžu napřed říct klad? Samostatnost je pro mě obrovská hodnota a všechno ostatní je trochu ve stínu. A samozřejmě za to platím daň. Nevím, kdy dostuduju, nevím, jestli si někdy budu moct dovolit hezké bydlení. Od rodičů nebudu chtít žádné peníze ani v budoucnu a můj obor se nepyšní přívlastkem perspektivní. Cena za moji samostatnost tedy bude taková, že zřejmě po zbytek života budu žít ve výrazně horších podmínkách, než to bylo těch prvních osmnáct let. Pořád jsem ale optimista.

Jaké je podle vás optimální řešení? Má být studium na VŠ impulsem k osamostatnění nebo je lepší neměnit staré pořádky, které fungují? Se kterým ze dvou zpovídaných studentů byste raději zašli na pivo?

Lucie Frydecká

autorka je redaktorkou MF DNES

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější