Když jsem si s Ivanem povídala o jeho autorské inscenaci, měl na stole mezi čajem a mým diktafonem rozloženou zbraň, z které střílel večer předtím v rámci premiéry jiného – studentského - představení. Ukazoval mně náboje a jak se zbraň čistí. Dělal si ze mě s hereckou lehkostí a přesvědčivostí legraci, když jsem se ho ptala na zpětný ráz. Říkala jsem si, jak je to bizarní, když mně s pistolí v ruce vypráví o etických rozměrech, které v Oběti situované do Osvětimi jako autor sám hledá. Nějak to ale do sebe nakonec všechno zapadlo.
Kdy tě vůbec napadlo, že bys chtěl hrát profesionálně divadlo?
Studoval jsem střední vojenskou školu v oboru zdravotníka. Po škole jsem se dostal k vojenské službě na letišti. A za celou tu dobu jsem nezažil ani jeden ostrý zásah. Člověk brzo cítí, jak zapomíná odborné věci. Měl jsem z toho pocit zbytečnosti a toho, že jen ztrácím čas. Chtěl jsem jako zdravotník zachraňovat životy. Chodil jsem po ulicích, sledoval ty, co mě míjeli, a říkal jsem si, že lidi nejsou ani tak nemocní, jako spíš nešťastní. A tehdy mě napadlo divadlo. Myslel jsem si, že tak zachráním možná víc životů. Tím, že budu místo mechanické pomoci rozdávat emoce a lidem ukazovat život z nových a jiných úhlů. Jako dítě jsem od osmi let hrál na flétnu a měl jsem dokončený první stupeň hudebního a výtvarného oboru na základní umělecké škole. Divadlo je v podstatě syntézou různých druhů umění. A i když jsem se samotnému herectví nikdy předtím nevěnoval, šel jsem k přijímačkám, které jsem složil. Vzali mě na akademii umění v Bystrici.
Proč jsi pak z Bystrice odešel do Brna?
Protože mě to tam nenaplňovalo. Nebavilo.
K jakému divadlu ses dostal v Bystrici?
Tam jsem studoval herectví obecně, bez rozdělení na činohru, muzikál, filmové herectví a další. Ale díky tomu jsem se dostal k mnoha jeho typům. Právě k filmu, k činohře a přes Continuo potom k fyzickému a pouličnímu divadlu.
Byl rozdíl přijít z činohry, kterou teď studuješ na JAMU, k pohybovému divadlu?
Je to jiné. Nemáš text nebo scénář. Vytváříš všechno sám. A je to fyzicky daleko náročnější. Po prvním záskoku v Prodané nevěstě, na jejíž inscenaci Continuo spolupracovalo v pražském Národním divadle, jsem se po pětiminutové scéně poletování po jevišti a uvazování na laně v zákulisí deset minut rozdýchávál, pak jsem se pozvracel. Prostě tělo řeklo: Ne, tohle nepůjde.
Pohybové a výtvarné divadlo Continuo vzniklo jako původně neprofesionální divadelní soubor v roce 1990 v Praze. Po dvou letech se rozhodlo přesídlit do jižních Čech a od roku 1995 našlo domov v bývalé zemědělské usedlosti Švestkový Dvůr v Malovicích. S dvaceti původními inscenacemi a řadou dalších projektů patří mezi přední české nezávislé divadelní soubory.
Jak vznikl projekt Oběť?
V rámci třetího ročníku jsme měli na divadelní fakultě povinnost připravit a realizovat monodrama ve spolupráci s ostatními ateliéry – s režiséry, dramaturgy, scénografy, manažery… Ale protože jsem v té době byl na půlroční stáži v Continuu v jižních Čechách, připravovat tento ročníkový projekt bylo pro mě v Brně nerealizovatelné. Požádal jsem proto režiséra Continua Pavla Štourače, jestli by se mnou nebyl ochotný na inscenaci spolupracovat. A Pavel souhlasil. Šel jsem za dramaturgyní divadla, Janou Pilátovou, s prosbou, aby mně navrhla nějaký text. Jana mně poradila, abych si vybral téma sám. Něco, co mě oslovuje a nutí k hledání nejen po divadelní stránce, ale i po té osobní. Měla pravdu. Text se dá potom napsat, když je o čem psát.
Jak tě napadlo téma etiky a fašismu?
Protože jsem v Bánské Bystrici vyrůstal prakticky na tancích, jak to znáte z Obecné školy, i když v jiném kontextu, a studoval jsem potom střední vojenskou školu, obor zdravotník, tak to tak nějak z mých zálib vyplynulo. Vyznám se díky škole taky ve zbraních. Nechal jsem se proto inspirovat druhou světovou válkou.
Kde jsi hledal informace?
Přečetl jsem několik publikací. Přelíčení od Petera Weisse nebo biografii doktora Mengeleho Anděl smrti. Trochu jsem zapátral a našel pamětníky, kteří prošli koncentračním táborem. To pro mě bylo hrozně cenné a důležité. Monodrama přitom neodkazuje na konkrétní události. Vztahuje se sice k Osvětimi, ale naopak se snaží pojmenovat obecné jednání člověka, který je vystaven jisté výchově v konkrétní rodině, době, prostředí, politickému režimu a dalším faktorům.
Jak dlouho trvala příprava monodramatu?
Chystání textu trvalo půl roku. Samotné zkoušení v prostoru se díky tomu, že jsem měl za sebou spoustu cvičení, dostatek informací a konkrétní představu o scénografii, smrsklo na dva týdny. Od šesti od rána do jedenácti do večera. Každý den. To už leze na mozek a člověka to pak vytáčí. Ale pokud tě zkoušení nesere, nestojí výsledek za to. Nemluvě o tom, že se člověk ve dvaceti pěti letech půl roku zabývá Osvětimí a každou noc se mu zdá o tisících Židech.
Myslíš, že je to věc aktuální?
Na to se nemusíš ani ptát. Podívej se na země, ve kterých vládne totalitní režim a kde jsou lidi dnes stejně jako tehdy vystavovaní násilí, nátlaku…na všech stranách…
Kdo je tedy tou „Obětí“?
Přijď se podívat. (Dočistil zbraň, nabíjí zásobník na další reprízu.) A neboj, ty náboje jsou opravdu slepé (smích).
Divadlo Continuo: Oběť
10. a 11. prosince 2009, 19:30 hodin.
Underground
Křižíkova 45, Praha 8 - Karlín
60 minut
vstupné 120/70 korun
Kateřina Chvátalová
