Kdyby mně totiž Jiří o sobě neřekl, že si léčil psychické problémy a bere pravidelně antidepresiva, vůbec bych to na něm nepoznal. Na lidi s psychickými potížemi se často kouká s nedůvěrou, a ti proto raději zachovávají mlčení. Přesto, dle statistik, je procento obyvatelstva schizofrenní. Pokud je vás tedy na univerzitě několik set, můžete si udělat lehký výpočet. Pravděpodobnost, že jste se s podobným člověkem setkali, je značná. Při psaní jsem začal zjišťovat, že něco podobného by se mohlo stát komukoliv. To, že někomu občas rupnou nervy, je prostě fakt.
Jirka se v té době svým životem nelišil od většiny studentstva. Snažil si plnit svoje studentské povinnosti a do toho si o víkendech přivydělával jako řidič. Mnohdy ho pracovně posílali i do zahraničí a často řídil i během noci. Problémy začaly, když ho od jedné zkoušky vyhodili.
Rozhodl se pustit do dalšího pokusu se vší vervou a studoval celou noc. Ráno ale nějak necítil potřebu spánku, proto se po lehké pauze opět pustil do učení. Takhle minul den a večer únava zase nepřicházela. Jiří strávil další noc v bdělém stavu. „Cítil jsem se unavený fyzicky, ale mozek jsem měl hrozně zrychlený. Nechápu proč, ale pracoval mi na plné obrátky. Snažil jsem se pak usnout, ale prostě mi v hlavě třeštilo tolik myšlenek, že jsem to nedokázal,“ řekl mi Jiří.
Čtvrtý, pátý a šestý den Jirkovi v paměti splynuly ve změť neurčitých chaotických myšlenek, které se týkaly učení, jeho života a filozofie. Přestal mít chuť k jídlu a neměl příliš potřebu ani pít. Jeho rodina si až pátý den povšimla jeho stále se zhoršujícího stavu. Byl pohublý, v obličeji neměl barvu a hlavními obličejovými rysy se staly výrazné tmavé kruhy pod očima. Matka ho ihned poslala k lékaři, ale když Jiří uviděl plnou čekárnu, rozhodl se koupit si raději obyčejný prášek na spaní.
Když si doma sedl na postel, najednou se mu zamotala hlava a udělalo nevolno. „Zavolej sanitku,“ řekl mátožným hlasem své vyděšené matce. Saniťák odhadl Jiřího na začínajícího narkomana, ale i tak ho raději odvezl do nemocnice. Po sérii vyšetření věděli doktoři diagnózu. Jirka odjel do psychiatrické léčebny v Bohnicích s akutní psychózou.
Jiří se dostal na oddělení 26, na kterém byla většina pacientů mladšího a středního věku. Bral léky a zapojil se do běžného chodu oddělení. Jeho spolubydlící byl člověk, co jednou ve tmě spadl do výkopu, narazil si hlavu a od té doby trpěl ztrátou paměti. Jirka ale moc nekomunikoval, první týden se cítil jako ve snu.
Hned první noc ho probudil pocit žízně a vyšel na chodbu. Na chodbě uviděl asi čtyřicetiletého pana Kadlčíka. „Nevíš, kde je tu koupelna?“ zeptal se ho. Muž k němu přišel, bouchnul se pěstí do hrudi a odpověděl: „Bouchni se.“ Jirka tedy udělal stejné gesto a pan Kadlčík ho pak zavedl do koupelny. Jiří pak odešel zase spát. Probudil se asi za hodinu, když cítil nepříjemný tlak na hrudi. Nad ním stál pan Kadlčík a prováděl mu masáž srdce. „Co, co to děláš?“ Pan Kadlčík na něj jen s přísným pohledem ukázal prstem a beze slova odešel.
Ráno se Jiří probudil a došel k závěru, že noční zážitek byl jen nějaký výplod jeho unaveného mozku. Když šel ráno na snídani, uviděl přicházet pana Kadlčíka. Naklonil se k Jirkovi a potutelně mu oznámil: „Daroval jsem ti srdce.“ Jiří se pak už nikdy nedozvěděl, jak to skutečně bylo, protože pana Kadlčíka poslali na jiné oddělení. Další týden se Jirkovi vedlo už o moc lépe. Začal se seznamovat s ostatními pacienty. Na jejich kolektivu bylo patrné, že jsou všichni utlumeni prášky. „Vzpomínám si na jednoho kluka, byl ještě mladší než já. Říkal, že je z matfyzu, a chlubil se, že umí vyrobit bombu,“ s úsměvem povídá Jiří. „Také jsem mluvil s jedním klukem, který prý skočil z Nuseláku. Samozřejmě jsem mu nevěřil a taky jsem mu to řekl, ale on si najednou vyhrnul košili a ukázal mi jizvu, která se mu táhla po celé páteři od krku až po kostrč. V tu chvíli mi úplně vyrazil dech. Ale jinak tam byli docela běžní lidi, u kterých bys ani neřekl, že s nimi něco je.“
Třetí týden se Jiří cítil v pořádku a za měsíc ode dne, kdy omdléval v pokoji, odcházel zpátky do úplně jiného blázince jménem Praha. Vrátil se na školu, do práce a snaží se dělat vše jako předtím, jen s tím rozdílem, že se už více hlídá, aby pravidelně odpočíval. Trvalými následky jeho akutní psychózy utrpěla jen jeho postava, kvůli zvýšené chuti k jídlu, kterou způsobují léky Zeldox a Citalopram (Zeldox na schizofrenii a Citalopram je antidepresivum).
Zvláštní je, že se všeobecně věnuje velká pozornost fyzické stránce člověka: jak pečovat o své tělo nebo jak se vyhnout některým nemocem. Psychická hygiena se často přehlíží a ignoruje. Zkrátka bychom neměli pracovat tolik do noci, stresovat se, ale spíš se ve volném čase socializovat, relaxovat a sportovat. A hlavně bychom si asi měli uvědomit, že škola a kariéra nejsou (a nikdy ani nebyly) všechno. Ona hranice mezi normálností a bláznovstvím je totiž dost tenká a na druhou stranu se můžeme dostat, aniž bychom se nadáli.
Pozn.: Jména byla redakcí změněna.
Text: Pavel Prchal
Foto: Marie Bauerová
