Rozhodli jsme se během tří týdnů projet téměř celou Skandinávií, oblastí s nejdrsnějšími zimními podmínkami na celém kontinentě. Ačkoliv jsme se po většinu cesty drželi na hlavních silnicích, tak skoro většinu ze 4000 kilometrů najetých po Skandinávském poloostrově jsme absolvovali na sněhu či ledu, případně obojím dohromady. Náš výlet, který nakonec měřil 8300 kilometrů, jsme proto nazvali expedicí. Pro „domorodce“ za polárním kruhem jsme byli v únoru s cizí poznávací značkou spíše atrakcí.
Vrcholem naší expedice mělo být spatření polární záře. Její výskyt totiž v zimních měsících let 2013 a 2014 dosahuje absolutního maxima a v podobné intenzitě se objeví až v dalším cyklu za 11 let. Naším primárním cílem bylo dosažení polárního kruhu. Tuto etapu dlouhou téměř 3700 kilometrů jsme chtěli urazit co nejrychleji, abychom se mohli v oblasti polárního kruhu zdržet po co nejdelší dobu. Polární záře se totiž často na noční obloze zjeví jen jednou za týden nebo i 14 dní. A po překročení polární kruhu pravděpodobnost výskytu polární záře stoupá mnohonásobně.
Dlouho jsme přemýšleli, jak zdokumentovat přejezd polárního kruhu. Hlavu jsme si však lámali zbytečně. Jen pár minut po našem dosažení polárního kruhu se totiž na polojasné obloze začalo objevovat tajemné zelené vlnění. Nejdříve jsme si mysleli, že někde v horách vaří skřítci svůj zázračný lektvar, ale postupem času jsme dospěli k závěru, že to bude asi něco jiného. Stáli jsme přesně o půlnoci přímo na polárním kruhu a postupně celou oblohu nad námi ovládla polární záře. Byl to naprosto magický moment, jehož kouzlo nelze nikdy zcela přesně slovy ani fotografiemi popsat. Celá noční obloha jako by se začala vlnit a postupně se zcela odvázala a spustila naprostý tanec. Nebylo to impozantní, úchvatné, působivé, ohromné ani velkolepé. Bylo to něco mnohem víc! Po několika desítkách minut se záře pomalu začala rozpouštět do noční oblohy a my jsme konečně mohli opět začít dýchat. Oči nám ještě dlouho svítily zeleným nadšením z toho, že jsme záři spatřili hned první den. Navíc v oblasti národního parku Saltfjellet, kde má polární kruh výraznou a jedinečnou atmosféru. Jen pár kilometrů před ním mizí z okolní krajiny téměř veškerá vegetace a celá oblast se změní ve sněhové pláně, ze kterých se tyčí majestátné hory.
Aby toho nebylo málo, tak další noc jsme polární záři viděli opět, sice slabší, ale i tak jsme z ní byli vyřízení. Už nám to začínalo být i trochu podezřelé, když jsme i další, již třetí noc za polárním kruhem, viděli znovu záři jako vystřiženou z reklamy na planetu Zemi.
To jsme ovšem ještě netušili, co zažijeme následující noc, kterou už jsme trávili na Lofotských ostrovech. Dorazili jsme na místo přímo na pobřeží Severního moře, kde se záře pozorují nejlépe, protože tam nic nebrání výhledu na horizont. Počasí bylo nejlepší, jaké vůbec na pozorování aurory může být, naprosto jasná obloha, na které zatím zářily jen hvězdy. Záře se ale nad horizontem objevila hned po našem příjezdu, takže jsme opět v panice začali připravovat veškeré náčiní pro focení, stativ, čelovku, dálkovou spoušť, termosku a vydali se na pláž. Z pláže jsme se ještě vraceli do auta pro foťák, který jsme tam zapomněli. Než jsme ovšem stihli vyřešit tuto vsuvku nazvanou výpadek inteligence, záře velmi zeslábla. Podívaná to byla sice pořád neuvěřitelná a jen za tuto záři bychom vyměnili všechny ohňostroje, které jsme kdy viděli, ale věděli jsme, že atmosféra umí i mnohem lepší představení.
Na pláži jsme to tedy po pár hodinách zabalili a vydali se na jiný spot. Bystrý čtenář už jistě tuší, co se začalo dít. Přesně ve 22:40 došlo k napadení atmosféry mimozemským mrakem částic slunečního větru tvořeným protony, elektrony a alfa částicemi. Tento mrak, který k naší planetě putoval ze Slunce rychlostí 0,1 % rychlosti světla, se nad našimi hlavami pustil do souboje s magnetickým polem Země. Většina částic byla odražena zpět do vesmíru, ale část se jich zachytila a začala se po spirálách stáčet směrem k magnetickým pólům Země. Tam sluneční vítr interagoval s atmosférou a my jsme spatřili další polární záři! Polární záři, která ovládla celou oblohu od severu na jih, od západu na východ, zprava zleva i na zbylých místech. Záře byla vidět tak, že jsme měli pocit, že se jí můžeme dotknout. Jak jsme se později dozvěděli, byla to jedna z nejsilnějších září letošní zimy a také podle toho vypadala. Viděli jsme, jak nám padá na hlavy a pak se znovu vznáší do vesmíru. Viděli jsme, jak se zelená mění na modrou a fialovou a hlavně jsme viděli, jak v jednu chvíli explodovala a roztekla se po celém obzoru!
Zde náš popis nepopsatelného a neuvěřitelného bohužel končí, protože tomu sami přestáváme věřit a nejsme si jisti, zda jsme to opravdu zažili.
Na závěr bychom chtěli doporučit všem našim případným následovníkům, kteří se tuto zimu vydají lovit polární záři, aby nevynechali jedno z nejhezčích míst na světě - Lofotské ostrovy. Jejich horský reliéf na březích Severního moře poskytuje polární záři naprosto úchvatné kulisy. Garantujme jeden z nejsilnějších cestovatelských zážitků :)
Text a foto: Michal Petřík
