Proč jste se rozhodl vstoupit do registru?
O možnosti darovat kostní dřeň jsem se dozvěděl na transfuzní stanici v Plzni. Chtěl jsem udělat něco správného. Takhle může člověk pomoct někomu, kdo to opravdu potřebuje, a nic to nestojí. Musí jen chtít.
Když jste do registru vstupoval, přemýšlel jste nad tím, že byste skutečně mohl být vybraný jako dárce?
Asi jsem to chtěl, abych byl jednou vybraný jako dárce, ale ta realita byla v nedohlednu.
Jak probíhala příprava na samotný odběr?
Příprava, kromě několika vyšetření, nebyla nic mimořádného. Jen jsem se musel čtyřikrát dostavit ráno na aplikaci růstového hormonu, protože jsem si zvolil odběr krvetvorných buněk z periferních žil na separátoru, tedy ten modernější způsob.
Měl jste obavy?
Ano, trochu jsem se bál, jak bude všechno probíhat. Paní doktorka mi postup sice detailně vysvětlila, ale člověk je vždy trochu nervózní, když jde do něčeho neznámého.
Co se dělo po zákroku?
Po návratu na pokoj jsem se chvilku vyspal, pak mě čekalo už jen krátké vyšetření a mohl jsem jít domů.
Měl jste možnost se setkat s nemocným, kterému jste dřeň daroval?
Zatím ne, protože dárcovství je anonymní, ale vůbec bych se tomu setkání nebránil. Doufám, že pacient už bude v pořádku.
Jak na vaše rozhodnutí darovat kostní dřeň reagovalo okolí?
Více méně pozitivně. Někdo se ptal, proč jsem to udělal, ale většina lidí říkala, že je to super.
Co byste vzkázal mladým lidem, kteří uvažují o vstupu do registru a třeba se bojí?
Není se čeho bát, pokud tedy pominu pár píchnutí jehlou. To, že můžete někomu zachránit život, za trochu toho strachu rozhodně stojí.
Znamenalo pro vás dárcovství omezení studijních povinností?
Dárcovství mé studium v ničem neomezilo.
Byla vaše ochota darovat kostní dřeň vzorem pro některé známé, kteří pak také vstoupili do registru?
Nevím, jestli vzorem, ale s jedním kamarádem jsme se o dárcovství bavili a následně byl také vybrán.
Text: Lola Kajtmanová
