A když jsme u toho, jedna taková zrovna přišla do učebny. Slušně voháklá, i když na mě je tohle už trošku moc. Úzký džíny, kozačky, krátká bundička, čepička – víte, o čem mluvím. Ale zatím je to to nejlepší, co tu je. Sedá si do řady přede mnou a navíc ještě trochu bokem, takže mám možnost si ji trochu prohlídnout. Slušný kus. Je mi trochu povědomá, možná už jsem ji na fakultě potkal. Asi cítila, že na ní zírám, protože se na mě otočila, já ale neuhýbám pohledem. Vteřinu nebo dvě tak na sebe civíme. A pak nám to dochází… A je to TROŠKU trapný.
V létě jsme se potkali. A spali jsme spolu. Na tom by nebylo v zásadě nic moc strašnýho, takových spolužaček potkávám na fakultě několik a vždycky se hezky zdravíme a usmíváme se na sebe. Ale tohle je trochu specifickej případ. Vlastně se divím, že si vůbec něco pamatuju. Byl jsem úplně na smyk. Nejvíc mi utkvělo v paměti, jak ležím na posteli, krůpěje potu mi vyskakují na těle a svět se se mnou trochu točí. Prostěradlo bylo zvlněné a stín si hrál v jeho záhybech, svědek našich nočních radovánek. A pak se mi tam udělalo zle. Nejdřív cuknutí, které jsem potlačil, a pak už šlo ven všech šest piv a čtyři tequily (kterých mi bylo obzvláště líto).
Takže to bylo trapný. A pak ještě ten drobnej fakt, že jsem jí platil (ne za čistírnu, ale za služby). Slečna asi potřebovala prachy na léto a já ani nemůžu říct, že bych jí to vyčítal. Komu se taky chce celý léto pracovat, že jo? Zvlášť teď v krizi, za 50 korun na hodinu…
Akorát v tuhle chvíli musím vymyslet, co říct (pořád ještě na sebe čumíme). Asi nemá smysl se znova omlouvat. Ani jí nebudu říkat, že byla fakt dobrá, když si to stejně nepamatuju, takže to bych musel kecat. Nebo se jí zeptat, jestli bude pracovat i během semestru nebo jestli to byla jen brigáda na prázdniny?
„Eh, máš učebnici?“
