Je pravda, že s roboty uvedenými na začátku si to lze představit jen těžko. Přece jen vypadají poněkud strojově. Jinak je tomu u seriálových trháků jako Humans a Westworld, ve kterých jde spíše než o roboty, tak o androidy vypadající, konající i cítící jako lidé. Sexuální styk s roboty v tomto provedení je poněkud příjemnějším tématem. Vědci, ale přicházejí s ještě palčivějšími otázky ohledně sexuálního průmyslu s roboty. Pokud bychom skutečně vyvinuli strojové lidi určené výhradně k sexuálnímu styku, můžeme za jejich pomoci léčit, či pomáhat lidem se sexuálními úchylkami? Jako třeba pedofilie?
Nicméně, sex s roboty je jen jednou z těch lehčích otázek zítřka. Mnohem palčivější otázkou dneška je například realtimové sledování planety země. Zcela jistě všichni využíváme Google Earth, tedy snímky země zachycené v určitém čase na určitém území přibližně tři až pět let staré. V současné době společnosti jako Planet Labs, Skybox Imaging (obě nedávno zakoupené Googlem) a Digital Globe vysílají na oběžnou dráhu satelity, které jsou schopné přenášet situaci na jakémkoliv místě na Zemi online (nebo téměř online). Data, která z monitoringu Země vzejdou, se pak logicky dají prodat. Zda budou sloužit k boji s terorismem, či ke sledování občanů, není zcela jasné. Umíte si ale představit, kam by se hypoteticky mohl posunout obor kriminalistiky nebo boj s terorismem?
Se sledovacím využitím satelitů, ale etické otázky zítřka nekončí. V současné době využívá internetové připojení k světu asi 46% procent obyvatelstva planety. Dá se předpokládat, že procenta uživatelů internetu porostou nahoru. Tento fakt donutil v roce 2016 Organizaci spojených národů přijmout rezoluci, která praví, že stejné práva náležející člověku offline, by měla náležet i člověku online. Zároveň se začalo debatovat nad zakotvením práva na internet jako na základní lidské právo umožňující svobodu projevu a právo na vzdělávání. Chtěli byste, aby vy i vaše děti (pokud nenastane apokalypsa) měli garantovaný přístup na internet ve Všeobecné deklaraci lidských práv?
Internet jako základní lidské právo je zcela jistě jedna z pozitivních otázek současných etických dilemat. Větší míra negativity se připisuje nové technologie založené na přenositelném EEG, tedy na přístroji, který zkoumá mozkovou aktivitu, a je schopen být nápomocen v regulaci hladiny stresu, či ovlivňování změny nálad. Děsivé? Tomuto přístroji se však připisuje, ještě další možnost využití. Na základě jedinečnosti funkce mozku každého člověka se právě o mozkové aktivitě uvažuje jako o jedinečném biometrickém superheslu. Problém nastává, když se do hry o mozek a mozkové vlny zapojí hackeři a dostanou se tak doslova do šedé kůry mozkové.
Náš mozek, potažmo celé lidské tělo, je zřejmě tím nejsoukromnějším, co v našich životech máme. Společně s přenositelným EEG existují i chytré modní doplňky zvané Wearables (hodinky, brýle,...). I přesto, že se můžou zdát na první pohled užitečné při běhání, sledování kalorií, počítání ušlých kroků, či monitorování hladiny cukru, etické dilema skryté za užitečností spočívá v právu na lékařské soukromí.
Data, která skrze Wearebles de facto dobrovolně odevzdáváme mobilním aplikacím o fungování našeho lidského těla, jsou majetkem dané společnosti aplikaci provozující a dle toho s nimi může být zacházeno. Tahle představa ještě sama o sobě není děsivá. Představte si ale, že součástí vašeho pracovního pohovoru, či součástí vaši firemní dovolené založené na wellness a sportovních aktivitách (a na troše toho alkoholu) bude nošení chytrých hodinek. Data o fungování vašeho těla poté budou k dispozici vašemu zaměstnavateli a velkou pracovní párty, či pokračující nemoc už před nadřízeným jen tak neschováte. Děsivější? Je jasné, že tato technologie bude v budoucnu zřejmě předefinovávat způsob bezpečnosti práce na pracovišti, základy fungování zdravotního pojištění a zcela jistě i každodenní život.
Těšíte se na budoucnost? A nebo ne?
Text: Petr Cieslar
