Jedno mám jasné, můžete vystudovat nepřeberné množství škol a vaše jméno se může ztratit v bezpočtu titulů, ale stejně jste ňouma, dokud si nevyzkoušíte žít sami. Je to škola úplně jiného kalibru a nehraje se na známky nebo poznámky, ale jenom na musíš, nebo nežer a zemři ve špíně.
První byt a ráno po první pařbě
S mým dobrým kamarádem Jirkou, kterého znám od dob, kdy jsem dramaticky prožíval příběhy z Kačerova, jsme se rozhodli, že si najdeme byt. Šlo to celkem hladce a za dva měsíce jsme pořádali uvítací párty. Životní zkušenosti zaklepaly na dveře hned druhý den po probuzení. S kocovinou jsem vstal z postele do nehorázného svinčíku. Chtěl jsem si dát prášek proti bolesti hlavy a zjistil jsem, že všechny sklenice jsou momentálně zaneprázdněny jakýmsi koktejlem, který jsme večer předtím s ďábelskými úmysly mixovali holkám. Situaci jsem chtěl řešit tak, že si napustím vodu do pusy rovnou z kohoutku, ale další malér. Nádobí se rozhodlo imitovat Mount Everest a kohoutek se ztratil někde ve výšce základního táboru. Nakonec jsem se vody napil v koupelně.
Nejsem sice žádná Mary Popins a nepotrpím si na dezinfikovanou čistotu a lesk, ale prasečák, ve který se náš byt proměnil, mi nedovolil jít zpátky na kutě. Vzbudil jsem spolubydlícího a dali jsme se do práce.Chtěl jsem dát nádobí do myčky, protože to mi jde, dokážu ho tam nacpat nevídané množství najednou. Jenomže koukám, že myčka nějak není ve výbavě bytu. Hledal jsem aspoň tu malinkou pod dřezem, ale nikde nic.
Dobrý plán je základ
Naštěstí spolubydlící přišel s plánem. Já se postarám o koupelnu, spojovací chodbičku a záchod. Jirka si vzal na povel kuchyň. „Paráda, paráda, objedu podlahu a mám to za sebou,“ říkal jsem si, když jsem napouštěl do kýblu vodu a bral do rukou mop. Netušil jsem, jaký pakt jsem to vlastně odkýval. Milé a hlavně malé místnůstky jako záchod a koupelna mají připravené hororové překvapení, že bych se je neodvážil u ohně vyprávět ani skautům s bobříkem odvahy.
Tak zaprvé náš koktejl nebyl zase tak vynikající, protože na záchodě byl všude do metru a půl vysoko. Zabralo mi asi hodinu smýt ho ze všech zdí a prkýnka a pak jsem si všiml, že i samotný záchod by si asi rád dopřál podrbání houbičkou. Do té doby jsem si myslel, že tato místa jsou lidským rukám zapovězena, ale spolubydlící mě od nádobí přesvědčil, že ne, že párkrát viděl mámu, jak ho myje.
Záhadou moderní domácnosti je pro mě povlak, který se tvoří ve vaně jednou do měsíce. Všiml jsem si ho během utírání zaschlé zubní pasty. Vyčištěné umyvadlo mělo totiž nápadně bělejší barvu než vana. Byl to rozdíl v bělosti jako mezi zuby herečky z Holywoodu a z ukrajinského nezávislého filmu. Takže další prácička pro mě. Dodnes přesně nechápu, jestli je to přirozená vlastnost každé vany, nebo jsme měli špatně větranou místnost, či kdo ví co.
Když jsem si už konečně zvykl na svoje povinnosti, ozvaly se staré trubky, že jim nevěnuji dostatek lásky. V koupelně přestala najednou z ničeho nic odtékat voda. Nebylo těžké vystopovat proč. V odpadu bylo víc vlasů než v kadeřnictví po návštěvě hippies. Nechci probírat detaily toho, jak jsem v gumových rukavicích znovu prosekával vodě cestu, ale zařekl jsem se, že tohle už nikdy dělat nebudu.
Krtek můj hrdina
Naštěstí jsem objevil v domácích potřebách nejlepšího pomocníka štítivců - Krtka. Geniální směs žíravin, které po zalití horkou vodou sežerou všechno. Když jsem si krtka přinesl domů a zjistil, že opravdu funguje, byl to tak náhlý příval radosti, že ani klíčky od nového auta pod stromečkem by tomu nemohly konkurovat.
Prostě jenom nasypat, zalít vodou a vlasy a všechno to hnusné udělá blaf a změní se v malý obláček kouře. Krása. Dodnes tuhle chemii uctívám jako božstvo. Krtkovi s vlečkou a zvonem v ruce, který na etiketě aktivně letí vstříc svým potrubním dobrodružstvím, jsem pořídil plyšového kamaráda v kalhotách.
Plány mají občas díry
Jak šel čas, zjistil jsem, že ani náš systém dělby práce není bezchybný. Předpokládal totiž poctivost obou uklízečů. Spolubydlící ale dostal zimní záchvat depresí, které ho vyřadily z jakéhokoliv mytí nádobí. Dřez v kuchyni se plnil. Já říkal, že by se s tím mělo něco dělat, a Jirka kýval hlavou. „Hned zítra se do toho pustím, jen dneska prostě na to nemám sílu,“ znělo pokaždé zpod peřiny. V menších obměnách jsem to slyšel každý den a po dvou týdnech jsem ztratil trpělivost. Myslíte, že jsem to umyl? Ne, probůh! To bych už opravdu dělal všechno. Chtělo to strategii. Na protest jsem začal bojkotovat zase svoje povinnosti.
Vypadalo to tak, že jsme se sprchovali a vana se plnila vodou, protože Krtka jsem nechal pěkně odpočívat. Ve vodě plaval ten záhadný povlak, který se na vaně tvoří. Dřez se stal zapáchajícím hrobem pro všechno nádobí. Chodba se stala údolím smrti pro ponožky, které jediné přebíraly práci za mop. Místo kupované vůně do zásuvky jsme používali asi šedesát lahváčů (které nám dokonce odmítli později vykoupit, protože na to neměli prostor). Náš byt už z dálky přitahoval městskou lůzu a alkoholiky natolik, že jednou, když jsem otevřel vchodové dveře, vřítilo se dovnitř tělo spícího bezdomovce, který se nám utábořil před prahem.
A zase u rodičů
Nakonec si spolubydlící našel přítelkyni a odstěhoval se k ní. Evidentně nebyla nikdy u nás na návštěvě, jinak by si živočicha s takovou vizitkou do bytu nevzala. A já jsem si prostě sbalil své švestky (a týden drhl celý byt) a vrátil se domů, kde na mě čekal džus v ledničce, uklizený pokoj, myčka a ohledy na moje rovná záda.
Petr Švihel
