Studentský život je krásné a nezapomenutelné období, během kterého získáváme vzdělání, začínáme si budovat kariéru, cestujeme a navazujeme přátelské a partnerské vztahy. Mladí lidé se ale mohou i během vysokoškolského studia potýkat s problémy, které mohou jejich životy negativně ovlivnit. ,,Období studia na vysoké škole je náročné z několika hledisek. V jeho začátcích studenti čelí nárokům prvního zkouškového období, v pozdějších fázích studia zase závěrečné práci a státnicím. Tam, ale i v průběhu studia se u nich často objevuje únava, někteří se ale i tak snaží pracovat ještě více, což není vždy možné. Studenti mohou také například hůře navazovat vztahy s novými kolegy, jiní si zase zvykají na život na koleji nebo v podnájmu. Do toho řeší krize v partnerských vztazích, ale také problémy v rodině. Sami se navíc mohou potýkat se zdravotními problémy, což je další potenciální zdroj starostí. Velká část studentů se zároveň snaží být aktivní i mimo studium - v zaměstnání, praxi a studentských aktivitách. Někdy je ale složité všechny tyto věci koordinovat a z jejich nesouladu může plynout pocit, že dotyčný na věci nestačí nebo není schopen pracovat efektivně," říká psycholožka PhDr. Hedvika Boukalová, Ph.D.
Psychologické poradenské centrum Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jehož je paní doktorka garantkou, ročně realizuje průměrně pět stovek konzultací. ,,Nejčastěji se na nás studenti obracejí se souběhem problémů, protože obtíže se studiem mnohdy nastávají ve chvílích, kdy se něco děje ještě na další rovině jejich života. Přicházejí se tak například poradit ohledně stresu z blížících se zkoušek nebo s obtížemi s učením jako takovým, ale často mají ještě nějaký zdravotní či vztahový problém. Někdy se na nás obracejí i s výraznějšími duševními obtížemi, jako jsou deprese nebo úzkostné stavy," vysvětluje paní doktorka Boukalová.
Osobní příběhy, které vám můžou otevřít oči
Ještě před samotným psaním článku jsme se rozhodli, že oslovíme přímo studenty, kteří se s nějakým problémem během studia potýkali nebo stále potýkají. V redakci jsme byli opravdu překvapeni, jak rychle jsme na ně v našem okolí získali kontakt i s jakou ochotou se nám svěřili. V květnovém vydání časopisu jste si proto mohli přečíst osobní příběh Tomáše, který během studia prožil syndrom vyhoření. Martin nám povyprávěl o svém boji se sociální fobií a Kristýna se nám svěřila s tím, jak se potýkala s úzkostnou poruchou. Pokud jste ještě neměli květnovou Studentu v ruce, určitě si ji v nejbližší době přečtěte. Nejen kvůli těmto mrazivým příběhům totiž stojí opravdu za to.
V příbězích, ze kterých občas běhá mráz po zádech, budeme pokračovat i v tomto článku…
Nespavost a spánková paralýza
Od malička trpím nespavostí. Mám horší a lepší období. Lepší znamená pět až sedm hodin spánku s tím, že dlouho usínám a v noci se několikrát probouzím. Horší období nastává, když jsem více ve stresu, takže například během zkouškového, kdy jsem ráda aspoň za tři hodiny spánku. Opakovaně v tomto období zažívám spánkovou paralýzu, což je stav, kdy se mozek v jedné fázi spánku probudí, ale tělo stále spí. Nemohu se v těchto chvílích hýbat a mívám halucinace. Někdy stojí u mé postele postava muže, jindy se mě zase snaží někdo neznámý udusit. Moji rodiče a blízcí vědí o mém problému odjakživa, ale ze začátku ho nebrali nijak vážně. Mamka si říkala, že jsem typický dítě, které se bojí tmy. Když jsem i ve čtrnácti letech měla stále hrůzu z každé noci, začala jsem brát prášky na spaní. Pomohly mi, ale pouze krátkodobě. Po mé první spánkové paralýze mě mamka poslala k psychiatrovi. Nemyslela si o mně, že jsem blázen, ale chtěla udělat maximum proto, abych ji už nezažila.
Psychiatr mi předepsal antidepresiva, která měla mít tlumící účinky. Ani ta mi ovšem nijak výrazně nepomohla. V současné době jsem na tom ale asi nejlépe, co jsem kdy byla. Pořád sice špatně usínám a dost se v noci probouzím, ale i tak je to mnohem lepší a neberu teď ani žádné prášky. Myslím si, že důvodem je láska, kterou jsem našla, a díky níž jsem šťastná a vnitřně vyrovnanější. Před nedávnem jsem se třeba probudila až v deset hodin dopoledne, což se mi za celý život nestalo. Asi si myslíte, že musím být strašně unavená. Nejsem. Tělo si zvykne na všechno včetně mála spánku, proto nijak fyzicky nestrádám. Možná vás to překvapí, ale nespavost mi pomáhá třeba během zkouškového. Jsem totiž schopná se učit od šesti hodin, a tak končím, když ostatní třeba teprve vstávají. Nepříjemné situace pak ale nastávají například na dovolené. Všichni spí třeba do desíti a já bych chtěla jít na pláž už v sedm, protože se probouzím brzo. Nechci si ale kvůli tomu nechat ujít společné snídaně, a tak několik hodin ležím a čekám, až se ostatní vzbudí…
Klára, 24 let
Porucha příjmu potravy
Během studia na gymnáziu jsem denně dojížděla domů, ale po maturitě jsem šla studovat na jazykovou školu, kde jsem přes týden bydlela na internátu. Poprvé jsem se tak dostala do prostředí, kde jsem byla sama za sebe, mimo svoji rodinu. Mezi ostatními mladými dívkami jsem si najednou připadala jiná a chtěla jsem je nějakým způsobem dohnat. Napadlo mě, že bych měla být víc "ženská" a tak jsem začala držet dietu. Jedla jsem jen bílé jogurty a müsli, nebo jsem hladověla. Jednoho dne jsem to ale nevydržela a nacpala jsem se k prasknutí. Bylo mi tak zle, že jsem se musela jít vyzvracet. A přesně takhle se u mě rozjel kolotoč diet, přejídání a následného zvracení. Musela jsem samozřejmě pečlivě promýšlet každý detail, aby nikdo nic nepoznal. Mezitím uběhl další rok a já začala studovat vysokou školu. Časem jsem se svěřila příteli, kterému jsem zároveň slíbila, že už to neudělám. Uvěřil mi a dál to neřešil, což mi hodně ublížilo, protože jsem měla pocit, že ho nezajímám. Rozešla jsem se s ním a odjela na prázdniny pracovat do Itálie.
Po návratu jsem pokračovala ve studiu, ale po půl roce jsem ze školy odešla a odjela znovu do Itálie. Myslela jsem si, že když začnu před věcmi utíkat, uteču i před bulimií. Po roce jsem se z Itálie vrátila totálně vyčerpaná a bulimii jsem stejně neutekla. A jak jsem se z toho nakonec dostala? Jednoho dne jsem si prostě uvědomila, že už takhle žít nechci. Svěřila jsem se doma a kamarádce, a pak se rozjel kolotoč velkých změn. Kamarádčina příbuzná mi dala tip na jednoho psychologa, kterého jsem navštívila, dále jsem kontaktovala Centrum Anabell, které mi také hodně pomohlo. Nechápu, že jsem si o pomoc neřekla dřív. Myslím si, že touha po dokonalosti a snaha zalíbit se okolí je právě ten důvod, proč se tolik lidí raději uzavře do sebe a trápí se, než aby přiznali, že mají nějaký problém. Tlak dnešní doby je opravdu veliký, někdy mě až děsí. Moc bych si přála, aby si lidé uvědomili, že touha po dokonalosti je opravdu nesmyslná….
Pavlína, 32 let
Věřtě, že pokud máte jakékoliv trápení (byť malé), nikdy si ho nenechávejte pro sebe. Obraťte se pro pomoc na různé poradny, organizace a spolky, které vedou lidé, jež mají s těmito problémy dlouholeté zkušenosti.
Na závěr bychom chtěli poděkovat Tomášovi, Martinovi, Kristýně, Kláře a Pavlíně. Svěřit se nám pro ně nebylo určitě jednoduché a stejně jako oni, i my doufáme, že tento článek někomu pomůže. Říct někomu o svých problémech se může zdát hrozné, ale jak potvrzuje těchto pět mladých lidí, mlčet je mnohdy horší…
