Počet neplodných párů roste po celém světě, obzvlášť ale ve vyspělých západních zemích. Podle mnohých odborníků jde o další z řady zhoubných civilizačních chorob. K neschopnosti počít nebo donosit dítě navíc často přispívá i mnoho „tradičních“ faktorů – třeba stres nebo nesprávná životospráva. V centrech asistované reprodukce se tak dveře netrhnou, alespoň tedy co se klientů týče.
Aby ale bylo z čeho embrya vytvářet, je potřeba vstupní materiál. Vajíčka a spermie. Použití cizích pohlavních buněk obvykle bývá až krajní možností, protože se s ním pojí spousta etických a filozofických otázek, které si budoucí rodiče musí vyřešit nejprve především sami v sobě (a to samé platí o dárcích). Není to ovšem možností zdaleka ojedinělou, vajíčka a spermie jsou tak jednoduše potřeba. A jedním z hojných zdrojů tohoto „materiálu“ jsou mladí lidé, studenti. Největší poptávka je po vysokoškolácích.
Přísný výběr
Možná vás to překvapí, ale více se u nás daruje vajíček než spermií. Náročnost odběru vajíčka je přitom u žen výrazně vyšší než u mužů a spermií. Obě pohlaví, ženy i muže, nicméně čeká na úvod důkladná prověrka – lékaři zkoumají hlavně jejich genetickou výbavu. Dárce má zaručit zdravé dítě, a tak nesmí nést žádnou genetickou zátěž.
Prověřování vyřadí zhruba čtvrtinu žen a až devadesát (!) procent mužů. Ano, čtete správně. Muže ovšem může vyřadit i špatný spermiogram, což je třeba věc, se kterou se dá něco dělat. Všem musí být logicky minimálně osmnáct, horní hranicí pro dárcovství je pak 35 let.
A teď přijde pro mnohé z vás ta nejzajímavější pasáž: ženy za svoje vajíčka, respektive za svůj čas a účast v procesu, nikoliv za svoje buňky jako takové, dostávají finanční kompenzaci ve výši až 25 000 korun. Muž za jeden odběr spermatu (kumbál, časopis, kelímek – známe z filmů a seriálů) dostane „jen“ 800 až 1500 korun.
Co vlastně darujeme
Nebudeme nic zastírat. Ani dárkyně obvykle nic nezastírají. Takovéto finanční přilepšení je prostě víc než vítané pro mnoho z nás. Vajíčka mohou přitom ženy darovat až pětkrát za život (hlavně kvůli tomu, aby jejich genetického materiálu nebylo v oběhu moc), záleží však i na tom, jak na stimulaci a odběr budou reagovat.
Velkou motivací pro dárkyně ovšem zůstává i samotný akt pomoci párům, které zoufale touží po miminku. A v průběhu darování (od začátku stimulace až po odběr uběhne zhruba dvanáct dnů) někdy nad finanční kompenzací i převáží.
Důležité je, aby se každá dárkyně od svých vajíček emočně „odpoutala“. I její psychické rozpoložení ji totiž může z darování vyřadit. Dárce by si především vždy měl uvědomit, že nedaruje dítě, ale možnost početí párům, které by to vlastními silami nezvládli. Daruje život.
Na podrobnosti dárcovství vajíček, které může být na rozdíl od darování spermií pro někoho docela tajemstvím, jsme se ptali Michaely Šilhavé z Institutu reprodukční medicíny Unica:
Michaela Šilhavá:
K práci mě motivuje láska...
Kdo u nás daruje vajíčka?
Jsou to mladé ženy, ze zákona nemohou být starší než 35 let. Snažíme se ale, aby byly mladší, kolem dvaceti až pětadvaceti let. Většinou jsou to studentky, ale i ženy na mateřské dovolené, zdravotní sestřičky nebo učitelky. Více sociálně založené ženy, citlivější. Samozřejmě že velkou motivací je pro dárkyně i finanční kompenzace za darování. Rozhodně ale není neobvyklé, když tuto motivaci „přebije“ touha pomoci někomu jinému.
Co musí dárkyně splňovat?
Musí být zdravá. Potenciálním dárkyním vyšetříme hormonální i genetický profil, nesmí mít pohlavní choroby nebo žloutenku. Zároveň procházíme i rodinnou anamnézu dárkyně. Vyšetření vyřadí asi dvacet procent potenciálních dárkyň. Důležitý je taky psychosociální pohovor. S ženou-dárkyní se bavíme opravdu o všem možném. O jejím životě, o jejím pohledu na darování. Zajímá nás hlavně jejich motivace a samozřejmě i dárkyně mají spoustu otázek.
Co ženy, které mají partnera? Vstupuje do darovacího procesu i on?
Mnoho dárkyň má partnera. Při pohovoru to hojně probíráme. Někdy si to kvůli němu i rozmyslí. Pro nás na klinice je důležité, aby v době darování byla dárkyně sexuálně zdrženlivá, hlavně kvůli pohlavním chorobám. Je v ni vložená obrovská důvěra, spoléháme na ni.
Jak celý proces odběru vypadá?
Všechno začíná vyšetřeními a pohovorem. Dále se celý proces řídí přirozeným menstruačním cyklem dárkyně. Vstupujeme do něj zhruba třetí den, kdy ženě začneme dávat folikulostimulační hormony. Ty v těle normálně máme, my je přidáváme, aby vajíček bylo více. Ne všechna embrya, která z darovaných vajíček vznikla, přežijí, zde už se dostáváme k biologickému a velmi komplikovanému procesu, je proto žádoucí mít více vajíček, aby šance pro pár byla co nejvyšší. Hormony stimulujeme šest dnů, zhruba třináctý den dochází k odběru – vlastně k ovulaci. Vajíčka lékař za pomoci ultrazvukové kontroly z vaječníků vyjme a oplodní je spermiemi partnera příjemkyně.
Jaké dárkyně si představují příjemkyně vajíček?
Víceméně chtějí, aby dárkyně byly stejné jako ony, ale vlastně trochu hezčí a lepší. To je taková ta naše ženská myšlenka, že nejsme dokonalé, nemáme se rády, zapomínáme na svou krásu. Ale každá žena je vlastně krásná.
Hormonální antikoncepce je v dnešní době velké téma. Jak se na ni díváte vy?
Sama jsem hormonální antikoncepci užívala. Vidím ji jako žádoucí – v určitém momentu se ale stává špatnou kamarádkou. Ženy pomocí antikoncepce oddalují mateřství, nemyslí na to, že by měly mít děti. Jsou ženy, které nikdy antikoncepci nebraly a měly s početím problémy, a naopak ženy, které ji užívaly dvacet let a otěhotněly na první pokus. Měla by se zkrátka užívat rozumně po poradě s gynekologem. Když ji mladá dívka začne brát v patnácti, kdy ještě není hormonálně zcela vyvinutá, může to být problém, který se může ukázat až v pětatřiceti letech, kdy antikoncepci vysadí. Zásadní je rozhodnout se pro mateřství včas.
Nakousla jste neplodnost…
Neplodnost je fenomén. „Civilizační“ choroba. Jsme pod tlakem, unavení, zapomínáme na naše těla, duše, neplodných párů přibývá. Ve třiceti přemýšlíme, jestli budeme mít děti, dříve tohle lidé řešili ve dvaceti… Chceme žít svobodně, bez závazků, všechno vidět, jenže v pozdějším věku se těhotní hůř. Šance klesá už po třicátém roce života. Chce to víc klidu. Ale samozřejmě to není jediný faktor. Dříve byly jiné i partnerské vztahy, dnes všechno střídáme, měníme. A neopravujeme. Odráží se to na naší plodné duši, která se stává neplodnou. Tak to vidím já.
Co řeknete mladé studentce, když přijde darovat?
Vždycky těm mladým holkám říkám, že by neměly čekat. Musí mi „slíbit“, že nebudou mateřství odkládat. Většinou mi ale říkají, že je i málo mužů, kteří chtějí mít děti brzy, že by ony samy vlastně i chtěly, měly, ale je to dnes náročnější, než to bylo v době našich rodičů, prarodičů.
Jak se díváte na další fenomén – single matky?
Mám s tím trochu problém, i když respektuji, že je to každého věc. Jsem věřící, vyznávám nějaké hodnoty. Každé dítě by mělo mít matku a otce – pokud spolu nežijí, měli by si to mezi sebou vyřešit. A pokud je otec neznámý, mělo by dítě vědět, jak vzniklo. V naší legislativě nejde, aby žena otěhotněla pomocí asistované reprodukce bez partnera. Jde to třeba v Dánsku, Irsku, ve Španělsku.
A co vy osobně, co vás motivuje do práce?
Dostala jsem se k tomu úplnou náhodou! Spolupracovala jsem s profesorem Malým, dřívějším majitelem Unicy, na úplně jiném projektu. Přesvědčil mě, že je to krásná práce. Krásná tedy je, ale není jednoduchá. Narážím na etiku a další silné hodnoty, má to hodně aspektů. Obdivuji dárkyně za jejich ochotu pomoci. I když mám pocit, že to někdy budí rozporuplné otázky, málokdo si uvědomí, jaká hloubka v tom skutečně je. Mojí motivací je především láska.
Láska?
Je v tom obrovská láska. Nikdo si nedokáže představit, co prožívá těhotná matka, která nemohla otěhotnět. Dítě se narodí přijaté, milované, chtěné. I když je IVF považováno za nepřirozené, vzniká díky němu neuvěřitelně přirozená věc – dítě.
Michaela Šilhavá
Michaela působí v Institutu reprodukční medicíny UNICA již od roku 2009. Své odborné znalosti získala při studiu na vysoké škole, vystudovala ekonomii a management ve zdravotnictví, psychoterapii a také sociální práci. Původním vzděláním je dětská sestra a několik let pracovala na dětském resuscitačním oddělení. V posledních letech se aktivně věnuje biodynamické psychoterapii. Etika a bezpečnost celého procesu jsou pro ni alfou a omegou.
Text: Nela Vejvodová
Foto: Jindra Kodíček
