Můžeš se stručně představit těm, kteří tě prozatím neznají?
Ráda cestuju a baví mě se o zážitky a tipy dělit s lidmi z celého světa. Studuju multimédia, čeká mě už jen finalizace bakalářky, takže umím docela obstojně fotit nebo točit videa. Proto jsem se rozhodla, že budu své zážitky sdílet s ostatními prostřednictvím blogu, YouTube a dalších sociálních sítí. Aktuálně úzce spolupracuju s Travel Massive, mezinárodní komunitou lidí pracujících v cestovním ruchu, pro kterou spravuju Snapchat. Teď je na obzoru možnost, že bych se mohla stát součástí globálního content týmu Travel Massive, což by bylo super, protože už to vlastně dělám, jen bych za to dostala zaplaceno. Ale v létě jsem se třeba věnovala i natáčení svatebních videí.
Musela bys kvůli práci pro Travel Massive opustit Českou republiku?
Ne, výhodou takové práce je, že je nezávislá na místě, veškerá komunikace probíhá víceméně online. V týmu je jedna Kanaďanka, další kolegyně žije v Německu, mohla bych pracovat odkudkoliv. Funguje to tak, že se ti lidé vždycky jednou za čas sejdou na jednom místě, nedávno jsem třeba proto byla na World Travel Market v Londýně, což je mezinárodní konference věnovaná cestování. A díky kontaktům v Travel Massive jsem se nedávno podívala i do Thajska.
Na blogu uvádíš, že jsi prozatím navštívila 23 zemí, je to číslo pořád aktuální?
Nedávno jsem to znovu počítala a myslím, že se teď pohybuju kolem třicítky. Za poslední měsíce přibylo Thajsko, Estonsko, Lotyšsko, Moldavsko a Island. Je to super, na druhou stranu si ale říkám, že tohle počítání je vlastně trochu nesmysl – můžu počítat zemi, když jsem navštívila jenom její hlavní město na dva dny? Necestuju pro počty, ale kvůli zážitkům a novým lidem.
Jak ses k cestování dostala? Pocházíš z cestovatelské rodiny, nebo tě to chytlo samo od sebe?
Jezdili jsme klasicky s babičkou do Chorvatska a podobně a s rodiči jsme jezdili po Česku. Když jsem měla možnost někam jet třeba se školou, vždycky mě podporovali. A hlavně mi to nikdy nezakazovali, což oceňuju. Když jsme s kamarádkou poprvé přišly s tím, že chceme jet stopem do Řecka, tak to prostě překousli a pustili mě, i když to trvalo. Věří mi natolik, že mi dovolí dělat tyhle nesmysly. A navíc se tak nemusím trápit tím, že se o mě bojí. Nebo to na sobě aspoň nenechají znát.
A zažilas někdy nějaký nebezpečný moment, kterým by ses rodičům zrovna nechlubila?
Se stopováním se třeba občas pojí, že si nás řidiči prostě spletou s prostitutkami, ale nikdy se nám nic nestalo, vždycky se nám povedlo jim v klidu vysvětlit, že tohle opravdu ne. Pokud někdo chová divně, tak je potřeba toho člověka důrazně odmítnout, to pak někdy bývám i celkem zlá. Ale že bych se někdy ocitla v ohrožení, to ne. Většinou tě spíš vyděsí divné, neznámé a nečekané situace, ale to nutně neznamená, že by ti někdo chtěl ublížit.
Vyrážíš na cesty radši sama, nebo s někým?
Pokud jde o stopování, tak jsem vždycky byla s některou z kamarádek, protože sama bych se asi bála. Ale třeba na Island jsem se vydala sama s tím, že budu objevovat sama sebe. Přes Couchsurfing se mi ale ozval jeden Australan, že si pronajal auto a jestli bych nechtěla jet s ním, tak jsem si řekla, proč ne. Vlastně většinou hledám někoho, s kým bych se mohla seznámit. Třeba v Lotyšsku mě u sebe ubytovali dva Indové, takže nebyli úplně místní, ale je fajn mít nějaké zázemí.
Preferuješ cestování s co nejmenšími náklady, co tě na tom baví?
Nedávno jsem bydlela v Bangkoku v hotelu a došlo mi, že jsem možná na tohle prostě ještě mladá, jsem naopak ráda, že si zatím můžu dovolit spát na zemi nebo na ulici. Počítám, že to jednou přijde – budu starší a pohodlnější a budu chtít určitý komfort v tom, že se člověk nemusí o nic starat, ale na to je ještě čas. Perfektní pro mladé lidi jsou taky hostely, kde se na tebe vždycky nalepí noví známí. Člověk tam prostě nikdy není sám, někdy je to sice na úkor pohodlí, ale je to super.
Získala jsi díky cestám nějaké opravdové přátele?
Jasně, strašně moc. Se spoustou z nich si pravidelně voláme, zůstáváme v kontaktu nebo plánujeme, kde bychom se mohli potkat. Navazování vztahů se mi na cestování líbí úplně nejvíc, myslím, že je to nakonec spíš o lidech než o destinacích.
Jaké další vlastnosti by měl mít ten, kdo se na vlastní pěst vydává do ne vždycky úplně tradičních destinací?
Určitě selský rozum a schopnost vymazat si, někdy až násilně, předsudky, které o té konkrétní zemi nebo místních lidech má. Třeba Palestinci – člověk má nějaký obrázek z médií, navíc jsou to muslimové, kteří to teď schytávají ze všech stran, takže má sklony mít trochu negativní přístup, i když vlastně neví proč. Proto je určitě lepší si na všechno udělat vlastní názor. Ten samozřejmě taky není stoprocentně platný, protože vždycky potkáš jenom pár lidí. Když je fajn jeden, tak to neznamená, že jsou skvělí všichni. A pak je důležitý instinkt, to znamená, že když se ti nějaká situace zdá divná a nesedí ti, tak je lepší se jí vyhnout. A taky zbytečně nestresovat.
Stalo se ti přesto někdy, že by se nějaké předsudky, byť se jich snažíš zbavit, nějak potvrdily?
Když jsme byly s kamarádkou v Jeruzalémě, překvapili nás ortodoxní Židé. Popravdě jsem o nich nic moc nevěděla, ale chovali se divně. Třeba nám plivali před nohy nebo v obchodě odmítali sáhnout na to, co jsme si chtěly koupit, asi proto, že jsme ženy. Ale zase jsem nepotkala všechny, takže je nechci soudit. A opačný příklad – měla jsem vždycky pocit, že Australani a Novozélanďani jsou skvělí, to se mi zatím vždycky potvrdilo. I když jsou z druhé strany planety, tak je mi blízké, že nic moc neřeší, jsou v pohodě, tráví hodně času venku a tak.
Je to, že jsi holka, během tvých výprav spíš handicap, nebo výhoda?
Vnímám to spíš jako výhodu. Pokud jde o ubytování před Couchsurfing, tak lidi vždycky raději ubytují holku, která je navíc běloška a blondýna. Tím nemyslím, že by to hned museli být chlípníci. To platí i při stopu, dvě holky to mají mnohem jednodušší. A spíš se mi vždycky zdálo, že nám chtějí pomoct, než že by s námi měli nějaké postranní úmysly. A pokud ano, rázně jsme jim vysvětlily, že tudy cesta nevede.
A co plánuješ v nejbližší době?
Už radši moc neplánuju. V létě jsem měla naplánovaný právě Low Cost Race, potom Island a pak volno. Jenže kamarád z Austrálie, co jsem ho potkala na Islandu, se mi ozval, jestli nechci jet do Rumunska. Měla jsem zrovna čas a náhodou i peníze, takže jsem vzala auto a vyrazila směr Rumunsko. Během Rumunska se mi ozval Ian z Travel Massive, že mi sehnal možnost sponzorovaného výjezdu do Bangkoku. Tak jsem se řítila z Rumunska do Prahy, abych stihla letadlo. V Thajsku jsem se dozvěděla, že by mě Travel Massive potřebovali v Londýně…Všechno se děje tak nějak ze dne na den. Na konci listopadu se chystám do Turecka, protože už mám delší dobu letenku. A pak mám tmu a volno, ale nikdy nevím, jak to dopadne.
Je nějaká země, kam by ses určitě chtěla vydat, ale zatím jsi to nestihla?
Ani ne. Ale určitě bych někdy ráda vyrazila do Austrálie a na Nový Zéland, hlavně kvůli lidem, protože, jak jsem říkala, všichni Australani a Novozélanďani, co jsem potkala, byli skvělí. Často, když poznám někoho, kdo mi fakt sedne, se chci vydat tam, odkud pochází, abych zjistila, jestli je ta země taky tak fajn. Ještě mám ráda Kanaďany, takže bych klidně jela i do Kanady, kde jsem zatím taky nebyla.
A stalo se ti, že tě nějaké místo naopak zklamalo? Že nesplnilo tvé očekávání?
Já si skoro všude najdu něco pozitivního. Ale hrozně mě zklamal třeba Jeruzalém. Myslela jsem, že to bude duchovní místo, ale nakonec to tam vypadalo jako v podivném disneylandu. Když mi bylo 17, byla jsem v Seattlu. Líbila se mi tam příroda, určitě bych se chtěla vrátit, ale žít ve Státech bych nechtěla, i kvůli všudypřítomnému konzumu a krizi identity, kterou tam lidí trpí. Ale zase jsem viděla jen hrozně malou část, proto bych si právě chtěla ověřit, jestli to třeba v jiné části země bude vypadat jinak. To se mi stává často, že pokud něčemu nerozumím, tak to potřebuju důkladně prozkoumat.
Změnilo nebo mění cestování tvůj postoj k Česku?
Mám totiž pocit, že si spousta lidí stěžuje na to, co tu všechno nemáme, ale přitom kolikrát ani nemají srovnání s jinými místy, prostě jen nadávají.
Jsem vážně ráda, že jsem právě odsud. Myslím, že se tu máme jako prasata v žitě. Máme i výbornou polohu, já tomu říkám nejklidnější koutek galaxie. Vůbec nic se nám tu neděje, a možná i proto někdy řešíme totální blbosti. Máme tu fajn hory, pěknou přírodu, Praha je nádherná. Byla bych ráda, kdybychom měli silnější měnu, ale jinak v podstatě nemám, co bych Česku vytkla. Na lidech u nás mi jen trochu vadí, že neumí přiznat, že něco nevědí. Naopak mívají pocit, že rozumí úplně všemu.
Za svoje nejlepší rozhodnutí považuju to, že jsem přestala sledovat zprávy. Takže se ke mně informace dostávají tak, že mi někdo něco řekne a já si o tom zjistím víc, pokud mě to zaujme. Tím, že jsem hodně aktivní na sociálních sítích, ke mně velké události vždycky nějak doputují. Mám nějakou představu o tom, jak fungují média, že potřebují čtenost, kliky a sledovanost, ale štvou mě lidi, co se řídí heslem „Bylo to ve zprávách, takže to je pravda!“ Zjistila jsem, že jsem z médií unavená a sklíčená z toho, že se dějou věci, se kterýma nemůžu nic udělat. Od té doby, co jsem je odstřihla, jsem prostě šťastnější.
Celý rozhovor s Petrou si můžete přečíst na blogu pracovního portálu proudly.cz.
Text: Bára Majerová - proudly.cz
