Nemůžu začít jinak než otázkou, jak vznikl netradiční podtitul kampaně #prsakoule?
Protože se projekt zaměřuje na (samo) vyšetřování těchto částí lidského těla, které obsahuje ve svém názvu. Před půl rokem jsme dělali anketu, ve které jsme se lidí ptali, jak tomu/jim vlastně říkají, no a výsledek vidíte. Vím, že si pan Kraus dělal ve svém pořadu legraci, že prsům chlapi říkají jinak, ale nám vyšel tento název. A musím říct, že celá ta komunikace včetně hashtagu sklízí úspěch.
Je pravda, že je netradiční, což vždy budí pozornost. Tušila jsi, jak velký ohlas bude mít?
Upřímně řečeno netušila a hrozně mě to potěšilo, opravdu se nám ozývají lidé, že už se třeba i podruhé vyšetřili a že „teda dobrý”, a to je pro mě ta největší odměna. Za dva roky prošlo našimi workshopy více než tři a půl tisíce lidí, a my jsme moc rádi, že lidé mají zájem o své tělo! A že se takhle skvěle chytl název? To je v podstatě známka toho, že lidé oceňují, že je nikdo nestraší slovem rakovina a mluví s nimi o jejich těle na rovinu.
Kdo je Kateřina Vacková
Je zakladatelkou neziskové organizace Loono, která vzdělává v oblasti prevence onkologických onemocnění u žen i mužů. Šestým rokem studuje medicínu na 1. lékařské fakultě a zároveň letos zahájila kombinované studium VŠE. Dříve se aktivně věnovala atletice a sportovnímu aerobiku, dnes má u ní sport stále své místo, věnuje se adrenalinovým běhům Spartan race nebo józe. Hodně času ale také tráví nad projekty své neziskové organizace.
Tvůj příběh se začal psát přesně před dvěma lety, v listopadu 2013, kdy ti diagnostikovali zhoubný nádor vaječníku. Jaké to tehdy bylo?
Byl to pro mě šok, stejně jako pro mé rodiče a kamarády. Já sama jsem to prožívala spíš z pozice medika a nepřipouštěla si, že by to mohlo dopadnout nějak zle. Navíc jsem už dlouho měla v hlavě nějaký charitativní projekt. Původně jsem chtěla pomáhat onkologicky nemocným dětem, po vlastní zkušenosti jsem se ale rozhodla zaměřit se na ženy. Postupem času jsem ale zjistila, že by byla škoda to tak striktně oddělovat, a tak jsme rozjeli #prsakoule.
Jak to celé začalo?
Nejdřív jsme chtěli jen vybrat peníze na samo vyšetřovací modely na crowdfundingovém portálu Hithit a začít kampaň až po skončení sbírky. Nakonec se to ale trošku zvrtlo a je z toho celonárodní kampaň už od samého počátku.
Původní cílovka byli mladší lidé, ale teď se zdá, že už to oslovuje i výrazně starší generaci?
Začali jsme skutečně u mladších, ale stále více z nich za námi chodilo a ptalo se, zda to lze aplikovat i u rodičů či prarodičů. My říkali, že jasně, sahat na sebe můžete přece v každém věku. A tak se to šířilo dál.
Říkala jsi, že za necelé dva roky existence se už pod vaším dohledem prohlédlo tři a půl tisíce lidí. Bylo hodně případů, kdy si bulku našli?
Bohužel ano, ale vlastně i bohudík, protože díky včasné prohlídce předešli větším zdravotním problémům. Dodnes mě mrazí, když si vzpomenu, jak jedna slečna ukázala své babičce jak se zkontrolovat, a ona si skoro v sedmdesáti letech objevila nádor.
Jak to vypadá v praxi, jak si k lidem hledáte cesty?
Často chodíme do firem, kde jedna z nejrizikovějších skupin jsou lidé okolo třiceti let věku, kteří pracují pod tlakem a nemají pořádně čas zajít sik doktorovi. Pořádáme i vlastní workshopy, kam může přijít kdokoliv. Zatím nemáme žádné vlastní centrum, ale určitě bude brzy načase. Už teď mám byt plný umělého poprsí a varlat a skoro nemám kde spát.
Mají lidé zpočátku velkou skepsi, nechce se jim do toho?
Možná se malinko stydí, ale už jen to, že dorazili, značí, že je to zajímá a chtějí se naučit, jak na sebe dávat pozor. Důležitá je i pohodová atmosféra, kterou dokážeme vytvořit. My nikam nechodíme v bílých pláštích, nepoužíváme v každé druhé větě slovo rakovina, lidi zkrátka nestrašíme, všechno jim vysvětlíme laicky srozumitelnou cestou, jsme na ně zkrátka hodní. Navíc jim dokážeme poradit, najaké preventivní kontroly mají v Čechách nárok, častokrát o nich nemají ani ponětí.
Co je #prsakoule
Cílem projektu je naučit zejména mladé lidi správně a pravidelně si vyšetřovat pohlavní orgány, a včas tak odhalit případné nádorové onemocnění. Součástí kampaně jsou vzdělávací workshopy, při nichž se na speciálních modelech prsou a varlat učí ženy i muži správné technice samovyšetřování. Kampaň provází neotřelá komunikace – pomocí hashtagu #prsakoule se do konverzace na sociálních sítích může zapojit kdokoli. Oficiální webové stránky kampaně jsou www.prsakoule.cz.
Ty sama jsi stále ještě studentkou, i když se tvá studentská léta rychle krátí. Jak náročné bylo vedle studia medicíny řídit neziskovou organizaci?
Neziskovku Loono, pod kterou vedeme i kampaň, jsem založila ve čtvrťáku. Už tehdy jsem chodila do jedné práce na částečný úvazek a měla spoustu dalších aktivit, takže to až tak velká změna nebyla. Loono beru jako velkou školu života, naučila jsem se díky němu spoustu užitečných věcí, které se mi jednou budou určitě hodit, od daňového přiznání až po jednání s klienty. A ano, náročné to sice je a bylo, ale mě to neuvěřitelně baví a naplňuje, takže bych neměnila.
Sama sis prožila pocit těch,kterým diagnostikovali rakovinu, máš díky tomu empatický přístup?
Rozhodně, lépe se dokážu vcítit do pocitů lidí, kterým se stane něco podobného. Sama jsem tehdy měla milion otázek a chtěla odpovědi, kterých se mi nedostávalo. Doktoři mají moc pacientů, ještě více povinností a nemohou se každému věnovat tak, jak by pacient chtěl a potřeboval. Z toho v nich vzniká nejistota a strach, který chci odbourávat.
Zdá se, že si svou kampaní trefila mezeru na trhu, pomohlo ti k tomu i studium VŠE? Přeci jen jde o projektové řízení, které asi nemá v malíčku běžný medik.
Já pracuju jako projektová manažerka už víc než dva roky a myslím, že k tomu je třeba jen selský rozum a dobrý time-management. Ani jedno tě vysoká škola nenaučí tak dobře jako praxe samotná. VŠE mi ale přinesla řadu zajímavých informací právě z oblasti marketingu.
Díky svým studiím žiješ ve dvou zcela odlišných světech. Je ti blíž prostředí medicíny, nebo managementu?
Naučila jsem se žít mezi nimi a ono je to tak lepší. Z každého si člověk něco odnese. Medicína je můj život, ale zkušenosti z ekonomky se mi do budoucna budou určitě hodit taky. Zvlášť když bych jednou ráda měla svoji vlastní kliniku.
DOBRO KAMPAŇ
V neděli 25. 10. startuje kampaň na DOBRO., kde mohou lidé podpořit kampaň #prsakoule koupí stylového trička „Sahám si na ně každý měsíc“ a také batůžku #prsakoule. Anebo si na ko-ra-le.cz objednat originální náhrdelník – z každého prodaného kusu jde část peněz právě na Loono.
Není moc lidí, kteří by mohli porovnávat tyto dvě komunity, jak moc jsou si odlišné?
Hrozně moc, hlavní rozdíl je v přemýšlení studentů. Medik ví, že má své pracovní místo jisté, protože jich není tolik. Nesnaží se mít excelentní životopis, protože zkrátka nemusí. To studenti VŠE dělají spoustu aktivit vedle školy, a to právě pro vylepšení svého životopisu. To si myslím, že je správná cesta.
Snad každé dítě si někdy hrálo na doktora a snilo, že jím jednou bude, a tobě se ten sen pomalu plní. Přála sisto od malička?
Já na tohle vždycky říkám, že chci být chovatelem zvířat. S dědou jsem hrozně ráda ryla žížaly na zahradě. Deset dní před rozhodnutím, kam půjdu na vysokou, jsem zvolila vylučovací metodu. Právničinu jsem nechtěla, protože jsem znala od ségry svět zákoníků a nelákal mě. Matika mi nikdy nešla a na techniku jsem také nebyla extra talent. FTVS by mě bavilo, dříve jsem hodně sportovala, ale těžko říct, jak bych se po studiu uplatnila. Zbýval tak peďák, který ale měli vystudovaný rodiče a ti mi to „zakázali”.
Volba tedy padla na medicínu, s tou byli rodiče spokojeni?
Já myslím, že byli nadšení. Můj taťka je hokejista a má doma dvě holky, což asi chápeš, není úplně ono, i když jsme obě hokej hrály. Teď má ale z jedné právničku a z druhé snad bude doktorka, tak si myslím, že jsme mu to vykompenzovaly.
Když slyším, co všechno děláš, umíš občas vypnout? Jak to u tebe vypadá, když zmáčkneš off?
Třeba nedávno jsem se prostě sbalila a na tři týdny odjela do Berlína, všechno nechala za sebou. Nebo třeba každý první den v měsíci se mi nikdo nedovolá, mám pravidelný day-off, kdy vypnu telefon, odpojím se od sociálních sítí a je mi krásně. Jdu si zasportovat, na golf, do kavárny s kamarády nebo číst knížku a nic neřeším.
Na závěr jedna filozofická, v čem se nejvíce změnil tvůj přístup k životu po úspěšné léčbě?
Dívám se na svět šťastnýma očima, jsem hodně pozitivní člověk, vždycky jsem byla, ale po té „příhodě” se to ještě nakoplo. Říkám si, že nemám ten luxus být jediný den svého života nešťastná, proč taky, žiju život, jaký jsem si vždycky přála žít. Pokud si projdete něčím podobným, uvědomíte si, že už vlastně nemáte problémy a přestanete se stresovat z věcí, které nejsou podstatné. Jsem zdravá a na tom záleží.
Historky z natáčení
Jednou se nám ozval manželský pár, kterému to už delší dobu neklapalo. Svěřili se nám, že se po objevení našich manuálů navzájem vyšetřili a nejen že se u toho „intimně sblížili”, ale zároveň si uvědomili, jak moc jim záleží na zdraví toho druhého, a rozhodli se svůj vztah zachránit.
Nebo jsme třeba naučili jednu slečnu správné technice vyšetřování varlat. Když přišla domů za svým přítelem, řekla mu: „Svlíkni se!" On zrovna vařil, a tak si myslel, že budou nějaké hrátky na kuchyňské lince. Ona mu ale oznámila, že ho chce vyšetřit a našla mu ve varleti bulku. Druhý den šli na urologii a jemu byl diagnostikován zhoubný nádor. V současné době je na chemoterapii a my ho tímto zdravíme: Ahoj Adame, drž se!
Text: Richard Valoušek
Foto: Jindra Kodíček
