Je to začarovaný kruh. Chybí nám praxe, protože nás nikde nechtějí vzít, a nikde nás nechtějí vzít, protože nemáme praxi. A pokud praxi máme, potenciální zaměstnavatel požaduje minimálně dvakrát delší. Ale… platí to ještě?
Před nějakými pěti deseti lety jsme ze všech stran slýchali na absolventy a mladé uchazeče o zaměstnání spíš stížnosti. Co byl největší problém? Zaměstnavatelé si stěžovali, že když přijmou absolventa, musí si ho vychovat. Místo pořádné praxe mají v životopise letní brigády absolutně mimo obor. Mladý člověk ve svém prvním „dospělém“ zaměstnání je hozen do vody a po chvíli zjišťuje, že se mu to vlastně nelíbí a nebaví ho to. Většina personalistů pak anonymně přiznávala, že absolventy jako uchazeče o zaměstnání jednoduše odmítají anebo na jejich zaslané životopisy nereagují. Nic moc vyhlídky, co?
Obrat o 180°
Být před deseti lety mladým člověkem po škole bez pracovních zkušeností, bylo na mašli. Mohla za to celosvětová ekonomická krize. Do roku 2008 nebyla situace absolventů nijak hrozivá – s nástupem ekonomické krize se stali prakticky nezaměstnatelnými, pokud výrazně neslevili ze svých nároků a požadavků.
Současná situace je ale diametrálně odlišná. O absolventy bez praxe se zaměstnavatelé přetahují. Neváhají je přeplácet, zahrnují je benefity, vycházejí jim maximálně vstříc v jejich přání pracovat z domova a večer. Proč? Je to následek dvou faktorů, které nám dobře nahrály do karet: 1) na trh práce jsme masivně začali nastupovat my, tzv. millennials (generace Y), a naše preference a obecně představa o kariéře se od předchozích generací výrazně liší – důležitá je pro nás work-life balance, přátelské pracovní prostředí, flexibilní pracovní doba, sloužit dobré věci apod. a třeba plat jako takový nebo standardní benefity, které zaměstnavatelé dosud nabízeli, zase tolik neřešíme a 2) druhým aspektem je demografický vývoj, protože už jsme za zenitem baby boomers a ze škol vychází každoročně méně a méně absolventů, což vede k převisu nabídek práce nad poptávkou po nich. Výsledkem je rekordní nezaměstnanost, kdy společnosti fakticky nemají jinou možnost než se o kandidáty přetahovat.
A nejde jenom o absolventy, firmy svoje zaměstnance loví už v průběhu jejich studia. Čím dál častěji pak studentům nabízejí placenou brigádu, místo dříve tradičních a velmi populárních neplacených stáží s nejasným příslibem budoucí spolupráce.
Facebook potřebuje humáče
Aby bylo jasno, nemluvíme jen o studentech a absolventech technických oborů, jak by se možná mohlo zdát. Samozřejmě, že ajťáci a inženýři mají stále daleko lepší postavení v žebříčku zaměstnatelnosti absolventů, zkrátka ale při současném honu za kvalifikovanou pracovní silou nepřijdou ani humanitně zaměření lidé.
Roste hlad po sociolozích, psycholozích… velké technologické firmy jako Facebook nebo Twitter, ale třeba i nadnárodní giganty z oblasti bankovnictví nebo automobilového průmyslu zjistily, že vlastně moc nerozumějí chování svých zákazníků. Nemůžeme jim to mít za zlé – v dnešním uspěchaném, globalizovaném, propojeném a informačně přehlceném světě už na lidi nefungují triky ze staré školy.
Velké společnosti pochopily, že jednou z mála cest, jak zaujmout lidi a donutit je zaplatit za jejich produkt nebo službu, je proniknout do nových vzorců jejich chování.
Kapitolou sama o sobě jsou společnosti stojící a padající s mezilidskými vztahy a sociálními vazbami. Jako o závod loví ty, kteří lidskému chování a uvažování rozumějí.
Podle průzkumu z roku 2015, který provedlo Středisko vzdělávací politiky, jež funguje při Pedagogické fakultě pražské Univerzity Karlovy, byla průměrná míra nezaměstnanosti absolventů humanitních fakult 6,6 procent. Nezaměstnaných absolventů elektrotechniky nebo IT oborů bylo 2,5 procenta. Nezaměstnanost absolventů ostatních technických fakult se pohybovala kolem 6,4 procent.
Loajální spokojený zaměstnance
Nezaměstnanost vyjádřená v procentech je jedna věc. Viděno touto optikou jsou na tom mladí lidé opravdu dobře, je o ně rvačka a nemusí si příliš lámat hlavu s tím, kde se po škole uplatní.
Je ale třeba říct, že zatímco ajťák si měsíčně přijde klidně na čtyřicet tisíc (ti méně šikovní na pětatřicet), humanitně vzdělaní absolventi si vydělají lehce přes polovinu jeho platu.
Už jsme zmínili, že za výhodnou startovací pozicí mladých je obecný nedostatek kvalifikovaných pracovníků na trhu. Není to ale jediný důvod. Firmy zase po několika hubených letech vydělávají tolik, aby mohly utrácet i za svoje zaměstnance. Pod tlakem nejrůznějších doporučení a trendů se snaží měnit svoje pracovní prostředí.
Zaměstnavatelé si spočítali, že se jim vyplatí mít spokojené a loajální zaměstnance. Dosáhnout se toho dá i prostou výchovou „od plenek“. Jinak bude pracovat pětadvacetiletý člověk, když bude vědět, že o něj firma do budoucna stojí, a když bude pod tlakem, že se na jeho místo dere pět dalších.
Firmy do svých mladých zaměstnanců investují, cvičí si je a vkládají v ně důvěru, že nabízené štědrosti nezneužijí a nepůjdou o dům dál.
Potřebujeme vysokou?
Kapitolou, která se v současnosti otevírá, je otázka potřebné kvalifikace. Opravdu je potřeba na každou pozici magistr nebo inženýr? Tituly začínají vyvažovat pověstné soft skills, ochota, zručnost a přiměřená neohroženost. Věci, které se na vysoké škole neučí. Pro čím dál tím více oborů zkrátka není titul tak důležitý jako před lety, kdy to bylo jedno ze sít, které mělo zúžit výběr při pracovním pohovoru.
Na druhou stranu, absenci titulu je opravdu potřeba vyvážit něčím stejně hodnotným. S hláškami typu „Bill Gates taky odešel ze školy, a kam to dotáhl!“ opatrně. Jak praví lidová moudrost, Gates seknul s Harvardem, ne se studiem cestovního ruchu…
V tenhle moment je ale fér přiznat, že v první pětce nejprestižnějších povolání jsou pouze ty profese, k jejichž výkonu vysokou školu potřebujete. Průzkum pravidelně provádí Centrum pro výzkum veřejného mínění. Nejrespektovanějším povoláním je lékař, za ním následuje vědec, zdravotní sestra a vysokoškolští a základoškolští učitelé. Na opačném konci jsou pak novináři, sekretářky, duchovní, ministři a uklízečky.
Mimochodem, víte, koho lidé v našich končinách respektovali nejvíce v roce 1967? Na prvním místě byli… ministři. Za nimi následovali ředitelé průmyslových podniků, lékaři, vědci a profesoři.
Text: Ella Mahdalová
