První výmluvou je práce. Můj kamarád a kolega z OSNsi po celou dobu své stáže stěžoval na těžkou nudu a nedostatek aktivit. To semě na(ne)štěstí vůbec netýká. Pokaždé, když jsem si myslela, že víc práce užnemůžu mít, vždycky se našlo něco, co se k dosavadnímu seznamu „To do“dalo přidat. Od pořádání konference o dobrovolnictví v Mongolsku přeshledání nových online dobrovolníků a stážistů, psaní článků až po dělánírozhovorů. Do toho se stále učím, jak mluvit jazykem OSN a co všechno si můžuv naší kanceláři dovolit. Stejně jako s objemem práce, když jsem simyslela, že po všem tom cestování a školeních o interkulturní komunikaci to mámzmáknuté, objeví se mongolská zkušenost a dá mi co proto.
Štěpánka Pecháčková
Štěpánka je absolventkou Univerzity Palackého v Olomouci. Zkusila si už všechno možné – od dobrovolnictví v ČR, Indii a Bangladéši přes psaní projektů pro neziskovky po přednášení nebo psaní článků. Nyní rok pobývá jako dobrovolnice OSN v Mongolsku.
Její články můžete číst na Mladiinfo ČR, portále, který sdružuje informace o tom, jak využít svůj volný čas a potenciál.
S tím souvisí druhávýmluva, proč jsem neměla čas psát články. Pořád se učím, jak dobře vycházets Mongolskem. Ne, že bych neměla o čem psát. Námětů je mnoho, ale můjvztah s touto výjimečnou zemí se pořád vyvíjí a taky zabírá dost mého užtak vzácného volného času. Už jsem přijala, že jsem tu a ne někde jinde (Díky,milí fejsbukoví přátelé, za vaše fotky z Indie, Vietnamu, Nikaraguy,Komorských ostrovů atd. Taky vás mám ráda). Dokonce jsem dospěla do bodu, kdyto tady začínám mít opravdu ráda.
Řeknu pravdu: Nelíbí se mi tu. A neustále si stěžuju
Můj kulturní šok z Mongolska má horší a delší průběh než u ostatních cizinců tu, zdá se. Váhala jsem, zda mám psát pravdivě o tom, že se mi tu nelíbí. Když žijete v cizině, tak nějak se od vás očekává, že všem budete vykládat, jak jste šťastní. Přijde mi, jako by mluvit o kulturním šoku a tom, že se vám stýská po domově, bylo tak trochu tabu. Není dobrý nápad vykládat místním, že jejich země je taková a maková, ale u expatů byste čekali větší pochopení. Fascinovaně ale zjišťuju, že se potýkám nejen s kulturními rozdíly mezi mnou a místními, ale i mezi mnou a dalšími expaty. Téměř všichni Australané a Američané tu prostě o svých problémech nemluví. Všechno je „great“, „amazing“ a „awesome.“ A nic není „difficult“, když už tak jenom „challenging.“
V Mongolsku jsem zjistila, jak moc jsem Češka. Neustále si stěžuju. Na všechno. A ostatní to moc nepobírají. Litují mě a myslí si, že jsem na pokraji sebevraždy. Nebo alespoň připravená zavolat psychiatrovi. Já si ale jenom stěžuju! Vlastně ale nemám na co. Za a), mám se dobře, nic mi tu nechybí a spousta lidí by dala cokoliv, aby mohla být na mém místě. Za b), šla jsem sem, abych zjistila, jaké to je žít dlouhodobě v zahraničí a pracovat v OSN a přesně to dostávám. Vybrala jsem si tuto zkušenost sama. Místo abych se soustředila na to pozitivní, mluvila jsem jenom o tom negativním.
Cítit se v cizí zemi na prd je normální
Co vším chci říct? Že je naprosto legitimní cítit se v nové zemi na, slušně řečeno, prd. Nemůžete se nutit do toho, abyste byli šťastní. Není však dobré zapadnout do bahna příliš hluboko, jako se to stalo mně. Jasně, že teď nebudu chodit po Ulaanbaataru s růžovými brýlemi a sluníčkem v duši a nadšeně vykládat, jak se mám jenom skvěle a úžasně (pořád jsem Češka, haha). Rozhodla jsem se ale víc mluvit o tom, co tu mám ráda, než o tom, co nesnáším. Trpělivě čekat, až moje chmurné nálady přejdou a změní se v ty lepší. Těšit se z toho, co mám teď a nemyslet stále na to, co nemám a mít nemůžu. Zkrátka snažit se, aby nám to s Mongolskem fungovalo.
Text a foto: Štěpánka Pecháčková
Tento článek nevyjadřuje oficiální stanovisko OSN, ani žádné z jeho agentur. Byl publikován pro sdružení Mladiinfo, které provozuje informační portál www.mladiinfo.cz přinášející studentům informace o stipendiích, stážích, cestování a studiu doma i v zahraničí.
